Apoštol Pavel vyznává svou identitu s Kristem, který již není někde ve vnějším vesmíru, ale je přímo součástí jeho osobnosti. Přitom Pavlova osobnost je stále jedinečná, Pavel je stále svůj a jeho osobnost se nerozplizla podle nějakých teologických pouček, které my sami opakujeme při bohoslužbách podle učení prvotních církví. Dokonce ani jeho vyznání víry není nějakou naučenou frází, ale vychází z jeho nitra.

Jak je to tedy s námi, když si sami říkáme, že v nás žije Kristus?

Nad tím se zamýšlela spousta moudrých lidí. Zvláště v poslední době se kdekdo táže, co je to vlastně evropská identita. Nebo ta naše česká. Jsou i takoví, kteří tvrdí, že jsou Češi a přitom britským dokumentaristům záměrně poskytují jen fakta lidských selhání, která Čechy ponižují. Dokonce v dokumentu o poválečných zločinech se vyjadřuje německá pamětnice s opovržením k Čechům a Polákům, ačkoliv jako mladá mávala Hitlerovi a mužská část její rodiny se podílela na zvěrstvech v koncentrácích a brutalitě na dobývaných a okupovaných územích. Tady podvědomě nebo i zřetelně cítíme, že s identitou žalobníků a udavačů účastnících se s krutými kolonizátorskými Angličany na vyzdvihováních našich poklesků nebo žalujících na soukmenovce u evropských byrokratů není něco v pořádku.

Zkusme se na otázku identity podívat z hlediska psychoanalytiků. Carl Gustav Jung, byl žákem Sigmunda Freuda, avšak s Freudem se rozešel. Zatímco Freud určil podstatu člověka jako zvířecí, Jung ji poznal jako archetypálně božskou. Ale názorových rozdílů bylo více, ale tím se zabývat nebudeme.

C.G. Jung definoval psychologickou identitu jako nevědomou část osobnosti. Ve stručnosti je nevědomí to, co si přímo neuvědomujeme a co lze vystopovat analýzou snů nebo přenosem nevědomých obsahů do bdělého stavu aktivní imaginací. Nevědomí vytváří společně s vědomou částí naší psychiky „Bytostné Já“ nebo „vnitřní probuzené Já“, tedy to, co vnitřně i navenek naší povahu charakterizuje v reálném světě.

Z poznatků analytických psychologů tedy vidíme, že identita souvisí s obsahem naší nevědomé podstaty.

Podle Junga lze nevědomý obsah charakterizovat jako archetypy, které vychází na povrch jako mýty, náboženství, nebo různé idoly. „Východní átman, tao nebo západní symbol Krista, jsou produktem poznání, založeného na zkušenosti nevědomí, které produkuje archetypický symbol.“ (Citace z Wiki). Převedeno do křesťanské mluvy může být Kristus zaklíněný v našem nevědomí, tedy v části naší osobnosti, kterou si ani neuvědomujeme. Pokud opět použijeme křesťanskou terminologii, můžeme nevědomí ztotožnit s duchem, což je něco jiného než vegetativní duše související s funkcí našeho hmotného těla. Do ducha dokáže zapisovat jen Bůh, což připouští i Jung, ačkoliv Boha vnímá jako součást kolektivního nevědomí. Opakem Krista je podle Junga Antikrist, tedy kolektivní nevědomí obsahující zlo. Trochu si do některých rýpnu, když na tomto základě řeknu, že „ďábel“ je sice Antikrist, ale není zjevnou osobou, ale součástí kolektivního zla zakotveného v nevědomí lidstva.

Tady také hned vidíme, že když jako apoštol Pavel řekneme „je v nás Kristus“, vyjadřujeme světu naše přesvědčení, že hluboko v naší duši, kterou člověk dokáže prozkoumat jen hlubinnou analýzou, je vložen pravý obraz Boží. Čímž se stáváme součástí kolektivního nevědomí, jehož obsahem je archetyp symbolizovaný Kristem.

Naše nevědomí se doposud nevyjasněnými procesy může prodrat ven do reálného světa tím, že si vytvoříme skutečné obrazy, které ho vyjadřují. A lidstvo si takové obrazy rádo vytváří. Zde analytičtí psychologové hovoří o projekci. Ta má ovšem tu vlastnost, že se odtrhává od nevědomí. Můžeme tedy naší víru předvádět výstavbou kostelů, uctíváním křesťanských symbolů jako je kříž nebo horlivostí v charitě a přesto může být naše nevědomí odtržené od „žije ve mně Kristus“. Vystavěné a rukama zhotovené symboly totiž existují nezávisle na nás a třebaže jim přinášíme úctu, provádíme u nich náboženské úkony, nebo je dokonce zbožšťujeme či konáme naučené „služebnictví Bohu“, nemají nic společného s obsahem našeho nevědomí neboli obsahem našeho ducha.

Pokud se seznámíme s podstatou a chováním našeho těla, duše a ducha, jak to provedli analytičtí psychologové jejichž řeč jsme převedli do křesťanské mluvy, tak můžeme říci jen jedinou odpověď: „Nevím zda je ve mně Kristus.“ Můžeme však doplnit, že je v nás něco, co nás nutí milovat Boha a své blížní jako sebe sama. Alespoň sami to tak cítíme. A navenek se snažíme jednat jako náš dokonalý Boží vzor. A snažíme se vědomě utlumit projevy černé části našeho nevědomí, obsahující archetyp zla – Antikrista.