V úvodu Janova evangelia se vyskytuje důležitý pojem – Slovo – řecky Logos, jemuž evangelista přisuzuje výraznou moc, dokonce takovou, že Slovo ztotožňuje se samotným Bohem. Zkusme zjistit, co evangelistu vedlo nejen k použití výrazu „Slovo“, ale také ke ztotožnění Slova se samotným Bohem.

Než začneme, zkusme si udělat stručný náhled do doby, kdy vzniklo evangelium, přisuzované tradicí Janovi. Ponechme stranou, zda Janu prebysterovi nebo Janu Zebedeovu. Doba sepsání se odhaduje na dobu mezi r. 85 až 100, ne však před r. 75 a ne později než r. 125, do kterého je datován fragment Papyru P52.

Ježíšovi následovníci již v té době věděli, že se neuskuteční brzký příchod Božího království. Učedníci království očekávali i po Ježíšově smrti, včetně zaslíbeného Ježíšova druhého příchodu. Předpovězená doba se vztahovala na generaci Ježíšových současníků (Matouš 24:34). Již byla u konce a stále se nic nedělo. Nesplnilo se ani očekávání apoštola Pavla o proměnění do duchovních těl a vzkříšení mrtvých (1 Korintským 15:51-2).

Setkávání s živoucím Kristem působením Svatého ducha, které dnes ztotožňujeme s „obrácením“, přesto nenechávalo nikoho na pochybách, že působení božské moci je realitou. Zásadně se však změnil přístup k víře. Namísto představ, že se příchod Božího království stane realitou tohoto světa, jak kázal Ježíš, se naděje přesunula z přítomnosti do eschatologie (dění po smrti), kde Boží království již není z tohoto světa (Jan 18:36). Z konkrétních evangelijních popisů synoptiků o realitě Boží vlády se postupem času stávaly duchovní symboly a etická pravidla pro život Ježíšových následovníků. Nezpochybnitelné Boží působení na Ježíšovy následovníky se v Janově evangeliu připisuje z nebes seslanému Přímluvci (Jan 14:26 a další).

Také vztah k Židům doznal do doby pisatele Janova evangelia změn. Nebylo výjimkou, že Židé nenávistně vyháněli Ježíšovy stoupence ze synagog a udávali římským úřadům. Radikální změnu všeobecného postoje k Židům však vyvolalo jejich neúspěšné povstání proti římské moci v r. 66, které skončilo srovnáním Jeruzaléma včetně chrámu se zemí císařem Titem v r. 70. Válečné zmatky a krutosti, včetně vzájemného bratrovražedného vyvražďování obležených židovských rebelů, způsobily všeobecnou nenávist vůči Židům, což se v Janově evangeliu zřetelně odráží.

V řecké filozofii se logos vyskytuje u Hérakleita z Efezu. Mínil jím společný řád vesmíru, jehož lidský odraz lidé vytvářejí svým poznáním, projevujícím se ve společném rozumu. Sókratés pak u loga zdůraznil rozumové poznání. Platón viděl logos v matematických principech, neboť se nemění, nepomíjí a jsou nezávislé. Aristotelés viděl v logu argument v rozumné řeči, která tím vytváří logiku.

Přestože se pisatel Janova evangelia snažil vyjadřovat jako filozof, vidíme při zvážení pohledu řeckých myslitelů na význam pojmu „logos“, že Jan tím „logem“ nemyslel ani jeden z řeckých filozofických významů. Ztělesněný Bůh není podle jeho evangelia ani nějaký rozumový princip, poznání, vesmírný řád nebo logické myšlení. Ztělesněný Bůh evangelia není žádným ztělesněním abstraktních filozofických pojmů, zvláště když si uvědomíme, že židovské myšlení těch dob – tak je ztvárněno v Bibli – nebylo ani trochu abstraktní.

Trochu jiný význam mělo „logos“ v helenizované Alexandrii. Zde se Ježíšův současník Filón zabýval alegorickými výklady Písma (tedy Starého zákona). Je znám svými pokusy spojit Starý zákon s platónským myšlením. Podle něj má „Logos“ rozmanitý význam: Je bytostí, skutkem Božím, ale zároveň druhým Bohem, nástrojem díla stvoření, jakousi spojnicí mezi neměnným Bohem a pomíjívým nedokonalým stvořením.

Pokud nám nesedí absurdní výklad, že když se Bůh vyjadřuje slovem a jeho slovo vytváří skutečnost, přičemž by Slovo podle Jana mělo ztělesňovat Boží verbální projev, potom je Filónovo „Logos“ nejblíže smyslu, které vyjádřil Jan v úvodu evangelia. Také způsob myšlení Filóna, založený na alegorizaci (alegoriemi se vytváří jinotaje, takže nemají možnost přesného výkladu), je podobný Janovým alegoriím v evangeliu. To je rozdíl od synoptiků, kteří Ježíše představují jako mistra přesné myšlenkové zkratky, které říkáme podobenství.

Gnóze má široký obsah, který v helénské Ježíšově době zahrnoval rozumové poznání doplněné o božské poznání. Z principu se gnostikové nadřazovali ostatním, neboť právě oni byli obdaření božským poznáním vedoucím ke spáse. Gnóze je zahrnuta i v Bibli, například ztělesněná božská Moudrost (Sofia) je právě produktem gnosticismu.

Z Nového zákona je všem znám Šimon Kouzelník (Mág), o němž se lze dočíst ve Skutcích 8:9-24. Právě ten bývá uváděn jako zakladatel křesťanského gnosticismu. Dá se vypátrat, že křesťanský gnosticismus měl dva Bohy stvořitele skloubené v jednom Bohu. Na rozdíl od jiných učení, která byla založená na perském dualismu - zlého Boha stvořitele hmotného světa a dobrého Božího ducha, k němuž se má lidstvo cíleně přimknout.

Dopátrat se gnostických představ Šimona Mága je prakticky nemožné. Z fragmentů lze pouze usoudit, že uvažoval ohnivou sílu zrození v nitru Autopatera. Autopater je výraz pro Boha jsoucího sama pro sebe, resp. Otce sebe samého.

Zřetelnější poznatky o myšlenkách tehdejších gnostiků se lze dozvědět od Valentína. Valentínos žil někdy od r. 100 do 160, a byl vychován v Alexandrii, kde se mu dostalo křesťanského vzdělání ovlivněného gnosticismem. Gnosticismus tedy byl prokazatelně ve Valentínově době známou záležitostí, ovlivňující myšlenkové směry křesťanství již dlouho před samotným Valentínosem.

Podívejme se na zestručněný výtah z Valentínovy kosmogonie (nauce o vzniku vesmíru), jak jej popisuje Marie-Louise von Franz ve své knize „Mýtus a psychologie“. Pro porozumění textu jsou v závorkách uvedeny česky významy jednotlivých výrazů:

Z tohoto krátkého výňatku můžeme vyčíst základní prvky křesťanského učení: Boha Otce, Pravdu, dokonalého člověka Krista, pozemského člověka, církev a Boží Slovo. Gnostik také ve své kosmogonii vyjadřuje Boží lásku a touhu narušit mlčenlivou věčnost společenstvím s lidstvem. K tomu si připomeňme, že snad každý kazatel nám přednáší prakticky totéž, aniž by třeba tušil, že i vyznání víry, že Ježíš je „zrozený, nikoliv stvořený,“ má právě svůj základ v gnostickém učení.

Pokud se dokážeme vžít do doby, v níž žil autor Janova evangelia, tak musíme připustit vliv různých představ o božských jevech a jejich vlivu na lidský a vesmírný řád. Tato doba byla prosáklá nejen apokalyptickými fantaziemi, z nichž některé jsou kanonizovanými součástmi Bible, ale též různými mystickými vyprávěními, ztvárněnými do gnostických učení. Nelze vyloučit, že právě takové představy vedly autora Janova evangelia k vytvoření preexistentního Ježíše – výkonného stvořitele, který se stal tělesným, aby mohl působit ve hmotném světě.