A na co bych ti měl odpovědět, milý Willy ?

Nedomnívám se, že bych ti na něco neodpověděl. 

To je zakázáno???

Když chceš jasnou věc zamlžit, použij hodně slov. Aby se v tom čtenář docela ztratil.

Už za Mojžíše pili Izraelité z "duchovní skály", kterou byl sám Kristus. (1 Kor 10).

Jan 10:33

"Nekamenujeme vás za nic z toho," odpověděli Židé, "ale za rouhání, protože vy, pouhý člověk, se prohlašujete za Boha." (NIV)

1. Jakékoli potíže s pochopením tohoto verše způsobují překladatelé. Kdyby věrně přeložili řecký text ve verši 33 jako ve verších 34 a 35, pak by to znělo: „...ty, člověče, tvrdíš, že jsi bůh. V dalších dvou verších, Jan 10:34 a 35, je přesně stejné slovo (theos, bez článku) přeloženo jako „bůh“, nikoli „Bůh“. V Janovi 1:1 bylo uvedeno, že obvykle, když se myslí „Bůh“, podstatné jméno theos má určitý člen. Když není žádný článek, překladatelé vědí, že „bůh“ je pravděpodobnější překlad, a jsou na to obvykle velmi citliví. Například ve Skutcích 12:22 se Herodes nazývá theos bez článku, takže to překladatelé přeložili jako „bůh“. Totéž platí ve Skutcích 28:6, kdy Pavla uštkla zmije a lidé očekávali, že zemře. Když nezemřel, „rozmysleli si to a řekli, že je bůh“. Vzhledem k tomu, že theos nemá žádný článek a protože z kontextu je jasné, že zmínka není o pravém Bohu, theos se překládá jako „bůh“. Obecnou zásadou je, že theos bez článku by měl být „bůh“ nebo „božský“. Protože neexistuje žádný důkaz, že by Ježíš učil, že je Bůh, kdekoli v kontextu, a protože by farizeové nikdy nevěřili, že tento muž byl nějakým způsobem Jahve, nedává smysl, že by říkali, že řekl, že je „Bůh. "Na druhou stranu Ježíš jasně učil, že byl poslán Bohem a konal Boží dílo. Je tedy naprosto logické, že farizeové říkají, že se prohlašuje za "boha" nebo "božského."

2. Narážíme na překlad NIV „pouhý člověk“ pro řecké slovo anthropos. Anglické slovo „anthropology“, což znamená „studium člověka“, je odvozeno od anthropos. Spiros Zodhiates píše: „Člověk, obecné jméno na rozdíl od bohů a zvířat“. [1] V naprosté většině verzí je anthropos překládán jako „člověk“. Slovo anthropos se v řeckém textu, ze kterého byl přeložen NIV, vyskytuje 550krát, ale NIV ho přeložilo jako „pouhý člověk“ pouze v tomto jediném verši. Tato odchylka hraničí s nepoctivostí a demonstruje ochotu vychýlit text nad přijatelnou míru. Bohužel NIV není jediným překladem, který dává tomuto verši trinitární nádech. Židé by Ježíše nikdy nenazvali „pouhým“ člověkem. Říkali mu, jak věřili, že je – „muž“. Byli uraženi, protože věřili, že on, „jako člověk, se stal bohem (tj. někým s božským postavením).

​

Jan 10:38

"...Otec je sjednocen se mnou a já jsem sjednocen s Otcem." (CJB – Kompletní židovská Bible od Davida H. Sterna)

1. Ve většině verzí, i když ne ve všech, je tato fráze překládána: „...Otec je ve mně a já jsem v Otci.“ Trinitární teologie to chápe tak, že Syn a Otec jsou ve své podstatě sjednoceni, a tak být „v“ jeden v druhém, jak se tvrdí, znamená být mysticky jedno a totéž co do bytí, i když zůstat jako samostatné, individuální osoby. . Toto chápání fráze je však biblicky neudržitelné. Teprve když je verš izolován od ostatních veršů, které používají stejný jazyk a čte se z perspektivy již rozvinuté trinitární teologie, má význam, který mu připisují trinitáři. Abychom se dostali k pravdě o tom, co tento verš znamená, musíme si přečíst celé Ježíšovo učení na toto téma a nechat se tím vést při výkladu. V Janovi jsou dvě další pasáže, kde Ježíš mluví o stejné věci: Jan 14:10-23 a Jan 17:21-23. Tyto vrhají světlo na jeho význam zde. Když tyto pasáže studujeme, vidíme, že Pán má na mysli jednotu v účelu a jeho slova nedávají smysl, pokud jsou chápána v trinitárním smyslu.

2. V Janovi 14 Kristus vyzývá Židy, aby v něj věřili kvůli skutkům, které koná, a znovu říká, že „...já jsem v Otci a Otec ve mně...“ (v. 11). Dále říká: „V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás“ (v. 20). Kristus tedy na své učedníky používá stejný jazyk, o kterém podle trinitářů naznačuje společné přebývání, když mluví o něm a Bohu. Podobně se v Janovi 17 Ježíš modlí, aby učedníci „všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás... aby byli jedno, jako my jsme jedno, Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno“ (v. 21-23). Z těchto dvou pasáží můžeme vidět, co má Pán na mysli, když mluví o bytí „v“ jeden v druhém – rovná to být „jedním“, tj. sjednocením, a modlí se, aby učedníci byli také „in“, takže může být dokonale jeden. Používá slovo kathos, aby řekl „přesně stejným způsobem“, že („stejně jako“, „dokonce jako“) otec je v Kristu, tak i učedníci mohou být „v“ Bohu a Kristu. Pokud mají trinitáři pravdu, že Ježíšovo použití „v“ znamená vzájemné přebývání, pak by to znamenalo, že se Ježíš modlil, aby se jeho učedníci mohli připojit k božství.

3. Z těchto pasáží můžeme vidět, že když Jan píše o bytí „v otci“, nemůže to myslet v žádném trinitárním smyslu, že má stejnou podstatu; spíše, z přečtení verše v jeho kontextu v rámci Jana, lze tuto frázi nejlépe pochopit jako „jedno“, to znamená, že je zcela sjednocená. Meyer, sám trinitář, říká, že jednota, o které se zmiňuje Jan 10:38, není „podstatná jednota“ jako v trinitárním chápání, které Meyer označuje jako „staré ortodoxní vysvětlení“, ale spíše je to „dynamická jednota“. “ Tuto „dynamickou jednotu“ identifikuje jako „nic jiného než vnitřní, aktivní, reciproční společenství“ (Meyer, H. A. W., Meyer's Commentary on the New Testament, Winona Lake, IN, Alpha Publications, přetištěno 1979. Vol. 3, The Gospel Jana str. 333).

4. Několik anglických překladů dobře ukazuje, že Pán myslí na tuto dynamickou jednotu ve smyslu „recipročního společenství“. The New Testament: A Translation in the Language of the People od Charlese Williamse a NWT (New World Translation) překládají frázi: „Otec je ve spojení se mnou a já jsem ve spojení s Otcem“. A CJB (Complete Jewish Bible) zní: „Otec je sjednocen se mnou a já jsem sjednocený s Otcem“. Čtení „sjednocený“ je lepší než „v jednotě“, což může být snadno nepochopeno jako metafyzické spojení nějakého druhu. Překlad „sjednocený“ jasně vyjadřuje podstatu Ježíšova významu, že on a jeho Otec jsou dokonale jedno v záměru.

​

Žalm 82 ve čtvrtém evangeliu
Autor: Paul Wyns http://www.christadelphian-ejbi.org/pdfs/Ps82-4G.pdf [www.christadelphian-ejbi.org]
Předchozí článek zkoumal použití žalmu 89 ve čtvrtém evangeliu a stručně poznamenal, že jak Žalm 89, tak Žalm 82 využívají „boží radu“ motiv. Dospěl k závěru, že význam žalmu 89 pro čtvrté evangelium může být pouze oceněno správným pochopením pozadí „Ezechiáše“, které k němu vedlo složení. Když James F. McGrath komentoval Ježíšovo použití žalmu uvádí, že: „Je jasné, že se odvolává na Písmo, ale je to přesné síla, kterou argument pravděpodobně měl, byla předmětem značné rozprava. Klíčem k pochopení Johnova omluvného argumentu je jeho použití Žalm 82,6“.
Obvinění z rouhání v Janovi 10
“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nekamenujeme, ale za rouhání, a protože Ty, jako člověk, děláš ze sebe Boha." Ježíš odpověděl jim: "Není psáno ve vašem zákoně: Řekl jsem: "Vy jste bohové." Jestliže On nazývali je bohy, ke kterým přišlo Boží slovo (a Písmo nemůže být zlomeno), říkáš o Tom, kterého Otec posvětil a poslal do světa, 'Rouháš se', protože jsem řekl: 'Já jsem Syn Boží'? " (John 10:33-36).​Lindars již poznamenal, že přímá otázka, kterou položili „Židé“ v Janovi 10:24 ohledně toho, zda je Ježíš Kristus (řekni nám to jasně), připomíná jeden ze synoptických příběhů o soudním procesu (srov. Mt 26:23, Mk.14: 61; Lukáš 22:67). 2 Ačkoli někteří učenci pohlížejí na čtvrté evangelium jako na rozšířené vyprávění o zkouškách, které nahrazují tradiční synoptické procesy, je prakticky jisté, že samotný proces byl zesílením výzev, kterým Kristus čelil během své veřejné služby. Jak Talbert poznamenal, 3 apologetická témata v Janovi 10 jsou opakováním těch v Janovi 5, což ukazuje na pokračující diskurz o Kristově autoritě s jádrem obvinění; "Rouháš se."
„Nyní byl svátek zasvěcení v Jeruzalémě a byla zima“ (10:22). Je příznačné, že ačkoli (cheimōn) je řecky zima, semitsky mysli by to naznačovalo „rouhání“. 4 Téma rouhání se týká Svátek zasvěcení (jinak známý jako Chanuka nebo „Svátek světel“) byl nesmazatelně spojen s Antiochem Epifanem a jeho rouhačskými činy svatokrádež. Svátek „světel“ byl původně považován za pohanský svátek
představil Antiochus Epiphanes 5 a adoptovaný Makabejskými a reformovaný za znovuzasvěcení svatyně (2 Mak 10:1-9). Rodokmen svátku je jakkoli mnohem starodávnější, jak poznamenává Edersheim; „Z váhavého jazyka Josephuse usuzujeme, že i v jeho době byl skutečný původ osvětlení chrámu neznámý“.6
Předpokládá se, že „chanuka“ vznikla s věnováním poexilní svatyně v době Zachariáše a asociace se zimou slunovrat byl demytologizován a nahrazen uzákoněním vize dvou „lampy“ v Zachariáši 4, což je mimochodem také čtení haftary7 pro svátek a jistě inspirace pro dvě „světla“ v johanitském prologu (1:7-9). Přesto, bez ohledu na původ svátku, profanace a rouhání spáchané Antiochem jsou primární pro pochopení obvinění rouhání proti Kristu. James F. McGrath (2001:120-121) poznamenává, že více než jedna třetina všech výskytyů rouhání se nacházejí v knize Makabejských. Dále ve 2 Makabejské 9,12, která popisuje Antiocha na smrtelné posteli, je zobrazen Antiochos jako pokání a tvrzení, že ‚žádný smrtelník by si neměl myslet, že je roven Bohu‘, fráze, která není nepodobná obvinění zde: „Ty, ačkoli jsi člověk
bytost, učiň se Bohem“ (viz také Jan 5,18, kde jde o rovnost s Bohem konkrétně uvedena). Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že Jan má v úmyslu svým čtenářům připomenout něco z podtextu a významu toho svátku a textů písem, které vyprávějí o jeho původu“.
Na mincích Antiochus Epiphanes byl Theos Epiphan(e)s, což je „projev Boha“ a to je zásadní pro pochopení polemického pozadí použití žalmu 82, ale také k velké části vyprávění o soudním a předsoudním řízení. Zejména touha Antiocha, aby změnil židovské zvyky a zákony, obvinění rovněž vznesené proti Kristu a Stěpánovi. 8 Dokonce i triumfální vjezd Ježíše do Jeruzaléma, i když spojený podle evangelií se Zachariášovým orákulem, také evokuje triumf nad Antiochem IV. Epifanem (Jan 12:12–13; srov. 1 Mak 10:7; srov. Suetonius Gaius Caligula 32). To ukazuje, že názor byl rozdělen – byl Ježíši Mesiáši, přijď osvobodit chrám od cizí nadvlády (srov Makabejské osvobození), nebo byl antikrist (jako Antiochus), který přišel zničit svatyni? Tato otázka není nutně otázkou Ježíšova božství, ale spíše zda byl legitimním agentem nebo samozvaným. McGrath poznámky; „Je to jednota jednání mezi Ježíšem a Otcem, včetně uskutečňování o božských výsadách prvního, je to, co je zde na mysli (2001:120)......Zdálo by se, že evangelista tvrdí, že ti, kteří přijímají Boží pověření vykonávat funkci jeho agenta a/nebo viceregenta se právem nazývají tímto jménem toho, kdo ho poslal nebo ustanovil.“ (2001:126)
"Řekl jsem: "Jste bohové"
Tradiční vysvětlení je, že Žalm 82 odkazuje na lidské soudce v Izraeli, ale to naráží na problémy ve verši 7, kde je „bůh (bohové)“ odsouzen k smrti jako a muž (adam). Moderní věda považuje žalm 82 za založený na ugaratštině mytologii. Mnoho biblických témat nachází svůj protějšek ve starověkém Kananejci a ugaritské mytopoetické texty, kde „Synové Boží“ tvoří panteon „bohů“ pod záštitou „vysokého boha“. V ugaritské mytologii bylo 70 synů El (KTU 1.4: VI 46). El byl „nejvyšším králem z řady králů v různých aspektech vesmíru“, zatímco Asherah byla postavou „královny matky“. Druhá úroveň zahrnovala „královské děti“, sedmdesát synů Athirata a El. Tito potomci (bn „il / „ilm) byli uznáváni jako bohové („ilm), ale jejich autorita jim byla udělena úroveň nejvyšší autority. V roce 1939 vydal Julian Morgenstern zásadní studii argumentovat mýtem o božské vzpouře za Žalmem 82. 9 I když biblické korespondence s ugaritským mytopoetickým materiálem 10 je nepopiratelná, nelze mluvit o závislosti. Izraelská verze byla demytologizována; alternativa byla teokracie se 70 jmenovanými soudci. 11 Těchto „sedmdesát“ soudců vytvořilo Sanhedrin (sedmdesát), kteří tradičně vystopovali svou autoritu zpět k Mojžíšovi na Sinaji.
Christologický výklad Žalmu 82
Ačkoli je Žalm 82:7 exegeticky obtížný („bohové“, ale přesto umírají jako muži) je zřejmé, že když Kristus mluví o těchto „bozích“, mluví o lidech - soudcích. Jak poznamenává Dunn; „Spíše nápadnější je, že král nebo soudci v Izraeli se při jedné nebo dvou příležitostech zdají být nazýváni „bohy“ dokonce i v samotném SZ (Ž.45.6; 82.6; srov. Př.21.6; 22.8;Iz.9.6f.), významný faktor, když si připomeneme, jak tyto pasáže žalmů jsou použity ve vztahu k Ježíši v Židům 1,8 a Janovi 10,34f.“12 Učenci zaznamenali, že tito „bohové“, ke kterým přišlo „slovo“ Boží – musel to být Izrael, který přijal Tóru na Sinaji. Čtvrtý evangelista vytváří typologickou paralelu s Izraelem pod zákonem, v tomto záměrně čerpá z Deuteronomia: Jan 1:14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 6:35 Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. Jan 10:35 Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy - a Písmo musí platit - vs. Deuteronomium 8:3 Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Jan 10:18 Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." vs Deuteronomium 6:1 Toto jsou přikázání, nařízení a práva, kterým vás Hospodin, váš Bůh, přikázal vyučovat, abyste je dodržovali v zemi, do níž táhnete a kterou máte obsadit: Jan 10:30 Já a Otec jsme jedno." Deuteronomium 6:4 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Jan 10:32 Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Deuteronomium 6:18 Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích...
Jan 10:38 Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci." Deuteronomium 6:22 Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu. Čtvrtý evangelista má v úmyslu čtenáře spojit se zasláním slova do Izraele v prologu (1:14) s přijetím slova „bohy“ v 10:35: „bohy, ke kterým přišlo Boží slovo“. Analogie je nakreslena mezi odhalením tóru na Sinaji za Mojžíše s projevem plnosti milosti v Kristus (1:16), který byl předobrazem Mojžíše; "Prorok jako já z tvého." uprostřed vašich bratří“ (Dt 18:15). Židovská midrašská literatura uznává paralely mezi Adamem v Edenu a Izraelem na Sinaji.13 Jak poznamenává McGrath, „A Zdá se tedy, že mezi tradičním existuje základní spojenívýklad v rámci judaismu žalmu 82 z hlediska typologie Izrael/Adam, a aspekty christologie, které zobrazovaly Ježíše jako vyvýšeného do nebe, sloužícího jako Boží viceregent a nošení jeho jména, což byly důležité otázky v Johaninském konfliktu se „Židy“ (2001:125). Zajímavé je čtvrté evangelium zaměstnává „Židy“ 71krát, obvykle v pejorativním smyslu. Termín představuje
vládnoucí elita – 70 členů Sanhedrinu a velekněz. Septuaginta verze žalmu 82 má jinou příchuť – „Bůh stojí ve shromáždění ( ,f synagoga) bohů“ ( slovo řecky nepřeložené přečti článek v angličtině), (82:1) nebo v 82:7...„Ale umíráte jako lidé a padáte jako jeden z knížat“ ( , m vládce nebo ; úředník, autorita; soudce (Lk 12,58); člen Sanhedrinu v Janovi 3:1). Je příznačné, že Exodus 22:28 používá stejné kořenové formy; „Nebudeš hanit bohy ( slovo řecky), ani mluvit špatně vládce ( slovo řecky) tvého lidu“ (LXE), s Mojžíšem a Sanhedrinem jako referenty – pasáž citovaná Pavlem během jeho výslechu před Sanhedrinem a veleknězem (Skutky 23:5). Kontroverze začíná tím, že Ježíš kráčí v Šalomounově verandě. Josephus poznamenává, že to byla jediná část Šalomounova chrámu, která se zachovala (Ant. 20.9.7). Prostředí je vhodné pro to, že to byla „veranda soudu“, kde trůn byl umístěn, když byla vyžadována důležitá právní rozhodnutí (1. Královská 7:7). Král zastupoval Boha v procesu soudu.14 Tématem žalmu 82 je Bůh soudí „bohy“. Následující verše ukazuji paralely čtvrtý Evangelista si přeje stanovit: Žalmy 82:1 Žalm pro Asafa. V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy: Jan 10:23 Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. 24 Židé ho obklopili...
Žalmy 82:2 "Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Jan 10:25, 7, 32 skutky Otce (uzdravení slepého v předchozí kapitole)
Žalmy 82:5 Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí. Jan 10:41 Mnozí k němu přicházeli a říkali: "Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda." (z Jana 11:10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.")
Žalmy 82:8 Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody! Jan 10:18 Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." (srov. Jan 20.28)
Žalmy 82:8 Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody! Jan 10:16 Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. (srov. Jan 12.20, 32) Závěr
Argument není (jak se obvykle myslí) minori ad maius (od menšího k většímu) – pokud vás (Sanhedrin) nazve „bohy“, o co víc mohu já. Ani argument a maiori ad minus (od většího k menšímu) – pokud vy (Sanhedrin) nazvete „bohy“, co je pak na mém menším tvrzení špatného
Boží syn? Argumentace je zcela jiné povahy. 70 starších obdrželo pravomoc (ducha) působit jako soudci Izraele a tedy jako boží zástupci zákona na Sinaji. Možná byli jmenováni „bohy“ na Sinai, ale Kristův nárok na synovství byl jiného řádu. Kristus nevznesl nárok na pozici Mojžíše15, který měl na starosti Sanhedrin – Kristovo tvrzení bylo mnohem lepší – jeho postavení je podobné postavení anděla Jahveho v divočině. Mojžíš a Sanhedrin (70 soudců/knížat) odpovídali andělovi který nesl božské jméno Jahve, a který měl funkční rovnost s Bohem.16
Stejně jako byl jeho Otec nesrovnatelný (který je jako Bůh) mezi „bohy“ Egypta (srov. Žalm 89:6-7, „Boha je třeba se ve shromáždění svatých velmi obávat....‟), tak Ježíš byl mezi „bohy“ (sanhedrinem) Izraele nesrovnatelný. Ježíšova autorita byl superlativ – zde nebyl žádný Antiochus, který by se rouhal Bohu, mění své zvyky a znesvěcují jejich chrám. Naproti tomu Ježíš Kristus byl legitimní agent poslaný Bohem, ten, kdo si nárokoval legitimní výsady (odpuštění hříchu, souzení, darování života), které jsou normálně spojené s Bohem. Jeho vzkříšení zpečetilo jeho autoritu. Nejen, že byl izraelským soudcem a Pánem, byl také Pánem pohanů. Dobře by mohl Tomás zvolat (když viděl vzkříšeného Krista), "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20:28) John Carter poznamenává: „Nedoporučujeme používat v běžné řeči slovo „Bůh“ v odkazu na Ježíše; ale je dobré takové použití občas neztratit ze zřetele Písma, a tím nepochopíte tvrzení pro Ježíše Krista, našeho Pána, který byl „vyvýšen“ Otcem a „dáno jemu jméno, které je nad každé jméno“ (Fil.2:9)“.17 Toto zkoumání se jen krátce dotklo Žalmu 82 a kristologické použití z něj udělal čtvrtý evangelista. Správně ukázal na Sinaj zkušenost jako obecné prostředí pro Žalm – ale Žalm má specifičtější prostředí – povstání Sanhedrinu v době Ezechiáše. (sesterský článek), „Žalm 82 a jeho starověké prostředí Blízkého východu“ bude zkoumat ugaritskou otázku a Ezechiáš Sitz im Leben (Místo v životě) bude zkoumán v „Žalmu 82 a jeho starém Nastavení závěti.”

Ježíš takto volá ve svém lidství - jako člověk k Bohu. Úplně stejně, jako když se předtím jako člověk k Bohu často modlil.

Bůh je duch.

Představa, že když by byl v Ježíši, nebyl by už přítomen úplně na každém místě ve vesmíru, je docela úsměvná.

Ale neodpověděl jsi mi na moji prostou otázku, zda ty po smrti budeš mít za "ženicha" Boha, nebo člověka, Mesiáše Krista.

vkládám to raději sem:

..." Ježíš NEVSTAL Z HROBU VLASTNÍ MOCÍ."...

Ježíš říká naprosto zřetelně:  Zbořte chrám mého těla a Já  ho znovu vystavím.

Nevím, co tu spekuluješ!