Hřích má ve svojí podstatě zabudovánu jakousi vzdálenou karikaturou trojjediného Boha.

Podstatou úplně prvního hříchu lidí přece bylo: "Budete jako Bůh!" (Gn 3,5). A toto se táhne celými lidskými dějinami.

Hřích má tedy na člověka hned trojí rozličné působení ...

(Ef 5,8)

Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla —

Máme - li žít ve světle, je život každého člověka cosi jako pohár křišťálově čisté vody. Kvalita života člověka je tedy přímo úměrná čistotě jeho "poháru".

Každý hřích si pak lze představit jako kapku jedovatého inkoustu, který tuto vodu znečišťuje, kazí. Kapku různě velkou - podle závažnosti způsobovaného zla.

Protože ale žádný člověk není ostrov, ale byli jsme stvořeni k životu v lidském společenství a jsme spolu provázáni osobními vztahy - hřích jednoho pak nedopadá jenom na onoho hříšníka, ale dopadá i na lidi, kteří mu stojí zpravidla nejblíže - na rodinu, přátele a pod.

Zlo hříchu dopadá také na lidi, kterým je hříchem ubližováno. Zlo se vždycky  "rozstříkne" kolem a znečistí vše, kam dopadne - jako ten inkoust.

Jak tedy ochránit kvalitu svého života - onu čistou vodu ve vlastní sklenici - od kapek "inkoustu" z cizích hříchů?

Existuje na to jedna jediná cesta, jeden jediný způsob.

Dá se vyjádřit pravidlem: "Odpustit a pustit"  - (pustit z hlavy, zapomenout).

V Písmu jsme k takovému životnímu postoji vybízeni opakovaně (Mk 11,25; Ef 4,32; Kol 3,13;). 

Také Pán Ježíš neopomněl tento základní postoj vzájemného odpuštění hříchů mezi lidmi zdůraznit v té jediné modlitbě, kterou od něho máme: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům ..."

Jsou extrémní případy zla (lidé byli např. nespravedlivě léta vězněni a týráni dozorci), které se těm postiženým cizím zlem odpouštějí jen velmi těžko. Ale odpustit křivdy je i tak nezbytné, jinak si ono zlo z cizího hříchu člověk vleče vlastním životem pořád dál  - ta jeho "sklenice" je v neodpuštění stále zakalena inkoustem z cizího hříchu a snižuje kvalitu prožívání života. Pročistit se může jen bezpodmínečným postojem odpuštění křivd a člověk se tímto odpuštěním zcela odpoutá od zla svých trýznitelů..

Jeho "sklenice" je pak znovu čistá, i když sklenice těch, kteří mu ublížili, zůstává třeba i nadále kalná.

"Neodpustím, dokud se mi neomluví, dokud on neučiní pokání ze svého hříchu" - tak toto je častý, ale naprosto chybný lidský postoj.

Odpustit křivdu je pro ukřivděného jistě snazší, když vidí, že ten, kdo mu ublížil, svého jednání lituje a kaje se. Ale životní nutností je odpustit i když se hříšník nekaje a nelituje! 

Jeho "sklenici" svým odpuštěním v takovém případě asi nevyčistíme, ale tu svoji životní "sklenici" zaručeně ano. A čistota v ní je podstatná pro kvalitu prožívání našeho vlastního života.

Druhý rozměr hříchu se dotýká vztahu každého hříšníka k Bohu. 

Lehké hříchy tento vztah narušují, těžký hřích pak tento vztah zpřetrhává zcela. Taková "sklenice" je pak docela tmavá, světlo jí nepronikne.

Pro křesťana je takový stav tragédií. 

Lze ho však pořád ještě napravit skrze službu církve, kterou Kristus předáním moci Ducha svatého svým vybraným apoštolům pro církev ustanovil (J 20,21-23). 

Vyžaduje to však už nezbytně vlastní pokání hříšníka a jeho obrácení - s lítostí odvrácení se od dřívějšího špatného chování.

V takovém případě Bůh skrze službu církve hříšníkovi odpouští - a to dokonale, jako by se hřích nikdy nestal - a dříve temná "sklenice"  je znovu křišťálově čistá. 

Toto odpuštění hříchů Bohem plyne ze zásluh Kristovy oběti na kříži a je službou církve od lidí k tomu v církvi ustanovených mocí Ducha svatého (skrze kontinuální vkládání rukou ke službě od dob apoštolů).

V tomto případě se jedná nikoli už od vyčištění sklenice od jedu cizího hříchu, ale o vyčištění sklenice od jedu hříchů vlastních.

Třetí rozměr působení hříchu v životě člověka se týká následků hříchů.

Každý hřích sebou nese svoje neblahé následky - i když je odpuštěn Bohem i lidmi, následky mohou někdy přetrvávat.

(Třeba ve hříšném lpění na věcech tohoto světa, na nezdravé "tělesnosti", v různých druzích závislostí ...).

Když si někdo třeba vlastní vinou vyrazí oko, žádné pokání mu ho už nevrátí. (Může mu ale pomoci naučit se žít alespoň s okem jediným...).

Když si někdo např. promiskuitním způsobem života přivodí HIV infekci, žádné pozdější pokání ho onoho retroviru nezbaví. I když mu byly hříchy odpuštěny, následky některých hříchů mohou i tak přetrvávat a mít někdy vliv nejen na kvalitu, ale i  na délku pozemského života.

Život křesťana by tedy měl v sobě vždycky mít i tento rozměr likvidace následků vlastních hříchů, uzdravení ze závislostí, ze kterých se lze člověku správným způsobem života s Bohem uzdravit.