No, neni to tak docela asi pravda. Bible charakterozuje manzelstvi slovy: Co Buh spojil, clovek nerozdeluj. Manzelstvi je spise dar, Skutek, "Svatost" Bozi, ktery se prijima. To, co oznacujeme jako vstup do manzelstvi, je spise rozpoznani snoubencu, ze je spojuje Buh a verejne vyznani tohoto rozpoznani.

 

Manzelstvi netvori snoubenci svym vstupem, ale Buh svym Aktem. Ukolem cirkve ci oddavajiciho neni manzelstvi uzavrit, ale vyslovit jeho existenci. Cirkev by mela na ovocech vztahu rozpoznavat, respektive vest par snoubencu k rozpoznavani, zda-li jejich vztah je vztahem, ktery spojuje Buh (laska agape), nebo ne a spojuje je neco jineho (kupr mocenske nebo ekonomicke zajmy, pripadne eros)

 

Kdyz si vezmeme "mytus" o Adamovi a Eve, tak tam taky necteme o vstupu do manzelstvi. Buh nestvoril Adamovu pet Ev, aby si jednu az dve vybral a s tou vybranou ci s temi vybranymi vstoupil do manzelstvi. Ne, Buh pred Adama privedl Evu a Adam ji rozpoznal "jako kost z jeho kosti, telo z jeho tela", jako "pomoc jemu rovnou" od Boha. A Eva? Ta nerekla nic. Nikdo se ji neptal: Evo, beres si Adama za sveho manzela? Nikoliv. Ani Eva do manzelstvi nevstoupila, byla do neho spojena s Bohem a nemela o tom zadnou pochybnost.

 

Do manzelstvi se nevstupuje, manzelstvi se rozpoznava. Obdobne tedy i do manzelstvi s Bohem se nemusi apriory vstoupit, je treba ho rozpoznat, prozivat, "poznat" ne v akademickem slova smyslu, ale ve slova smysu intimniho prozivani ( tj biblicky termin "poznani").

 

V raji Adam "poznaval" dobro - manzelstvi s Bohem. Manzelstvi vsak neni zalar a neda se jako zalar udrzet. Mozna jeno na nejake pravni rovine, ale ne na rovine "poznavani." V manzelstvi nelze jednat, aby partner nemohl odejit, ale tak, aby odejit nechtel.

 

A o tom je strom "poznání" dobreho a zleho. Aby covek nebyl nucen nasledovat Boha, ma moznost, jako marnotratny syn, od Boha i odejit. V tom je svoboda volby a tedy i autonomie: mit moznost odejit a moznost vratit se.Clovek po padu chutna ovoce poznani Dobra a Zla, "poznava" tedy intimne na vlastni kuzi proziva manželsko-mileneckeho trojuhelnikoveho vztahu s Bohem i satanem, kdy je na ceste opustit manzela Boha, na ktere se intimne poddava milenci satanovi.

 

V otazce manzelstvi bych tedy videl dve roviny: Rovinu lidskou, vedomou a rovinu duchovni. Z lidskeho pohledu vskutku jakoby "hledame" partnera, kteremu pak "dospele" rikame ano. V rovine duchovni to ale tak neplati. Manzelstvi jako takove je uz Bozim darem. Co Buh spojil = uzavira jej Buh. To nase vedome hledani je v duchovni skutecnosti pouze rozeznavani toho, jestli nas v paru spojuje Buh nebo ne. To v podstate plati o vsech parech, vericich, nevericich, a podobne. Vedomne hledame partnera, ale v duchovni skutecnosti partnera nehledame, ale rozeznavame jej.

 

Ono partnerstvi Buh x clovek neni rovnocene a nemuze byt rovnocene. A proto ani podobenstvi manzelstvi neni plne vypovidajici, jenom odhalujici urcity aspekt manzelstvi. Na vedome, lidske urovni, vlastne "hledame" Boha a vstupujeme s nim do vztahu (= manzelstvi), ale na duchovni rovine ve skutecnosti nase hledani Boha neni hledani, ale rozpoznavani.  My se vlastne "rodime" do vztahu s Bohem. V podstate to nelze jinak uz s podstaty Boha jakozto Darce zivota, jakozto Osoby, ktery proziva s nami nad zivot. Nelze byt, existovat, bez vztahu s Bohem. 

 

Pad do hrichu zpusobuje, ze si vztah s Bohem neuvedomujeme tak, jako Adam, ale musime jej "hledat", rozpoznavat. Proste kupr Buh mu privedl Evu a Adam se nemusel ptat: A Boze, privedl jsi mi ji ty? Je to Tvoje vule, abych si ji vzal? Adam Boha nehledal, ani ho nemusel rozpoznavat. Proste byl stvoren do vztahu s Nim. Vyzralost tedy neni v moznosti vstoupit do vztahu. Ve vztahu uz jsme, jsme do nej narozeni, nejsme pouze manzelkou Bozi, jsme i Ditetem Bozim a deti se rodi do rodiny a nevybirají ji si ji. 

 

Ale i zlate vezeni je vezenim, pokud neni cesty zpet. Lidskou vyzralost tedy nevnimam v moznosti vejit do vztahu s Bohem, ale v moznosti (jednostranne) odejit z jeho vztahu. A to skrze ovoce poznani Dobreho a Zleho, skrze vztah a manzelstvi se Satanem. Ovoce poznani Dobreho a Zleho (respektive pad do hrichu a do promenenho sveta, ve kterem ochutnavame toto ovoce kazdy den) a vztahu se Satanem jakozto Absolutnim Zlem, osobnostnim protikladem Bozim a Boziho charakteru. 

 

Moznost odejit a moznost zustat respektive se vratit. To tvori svobodnou Lidskou volbu. Lidskou dospelost a vyzralost.

 

Adam byl stvoren jako dospely - minimalne biologicky. Proste jej Buh uhnetl v biologickem dospelem veku, patnact, dvacet let? Stejne tak mohl uhnest i mentalni a osobnostni dospelost. Nebyl by to o nic vetsi "zazrak" nez stvoreni biologicke dospelosti.

 

Vite, tak nejak obcas tvorim i literalne. Napsal jsem nejake ty historicke romany a nejake ty detektivky. A  ceho jsem si vsiml? Ze kazda ma "postava" v romanu - ma svou osobni minulost, ktera saha pred dej romanu. Byt vlastne neexistovala, protoze jsem ji sepsal v danem case. Napsal jsem ji jako dospelou - s historii sahajici do minulosti, byt vznikla v okamziku sepsani a ta jeji historie vlastne neni.

 

Obdobne si myslim byl stvoren Adam s Evou - už s nějakou "biologickou" minulosti dvaceti let. Byli-li stvoreni s minulosti biologickou, neni duvod si nemyslet, ze nebyli stvoreni se stejnou historii psychologickou, osobnostni, byt bez vzpominek, bez pameti. Kdyz se cloveku ve dvaceti napriklad stane nehoda a "ztrati pamet", presto se nezacne chovat jako dite. Ne, je dospely clovek, ale bez vzpominek. Byt ma urcite vlastnosti a schopnosti, ktera vypliva z doby, co si nepamatuje. 

 

Nepritomnost vzpominek neni apriory znakem osobnostni nedospelosti cloveka. Tak jak byl Adam stvoren jako biologicky dospely clovek byl stvoren i jako dospely clovek psychologicky, osobnostne - pravda se "ztratou - resp neexistenci" vzpominek, pameti. Byl stvoren do vztahu s Bohem. Ale se svobodou odejit - i zustat. Byl stvoren jako dospela, svebytna osobnost. Dospelost neni pouze otazkou nekam prijit. Ale i odejit anebo zustat.

 

Mimochodem: Toto je taktez duvod, proc neprijimam vedecke teorie o vzniku a puvodu cloveka ci obecne zivota na zemi. Vedec, ktery by cestoval v case a potkal by stvoreneho Adama, nemel by moznost jakkoliv poznat, zda-li je star dvacet tricet let, nebo vznikl pred peti, deseti minutami. Verim tomu, ze i ten pupik Adam mohl mit. Stejne tak po padu do hrichu. Stromy mohli mit letokruhy znacici desetleti ci staleti zivota, řeky mohly tect v udolich erozich vytvorenych behem tisicileti, hory se mohli upet k nebesum jakozto dusledek milionylettrvajich tektonickych horotvornych procesu a presto by to byl svet starý pár let. Vědec žádnou metodou by skutečný věk nerozpoznal. Verici nemusi vedet, verici muze duverovat, slovu toho, komu uveril. Vedec vsak duverovat nesmi, on musi pochybovat, overovat, zkoumat. Veda ma sve limity, kdyz narazi na jev, ktery se nevejde do laboratore.

 

Zpet k tematu. Knihu genesis, resp "druhou zpravu o stvoreni", pak vnimam jako Adamovo svedectvi - jak prozival vztah s Bohem, jak mu rozumel, jak ho chapal, jak prozival vztah v Edenu a udalosti kolem ovoce poznani dobreho a zleho.. Adam je "apostolem" padu do hrichu.

 

Tim nerikam, ze prozumeni Adamovo je plne. Ze Adam nutne rozumel vsemu, co se kolem neho deje. Ono ani neslo o to, aby vsemu rozumel. Udalosti vzniku sveho zivota, manzelstvi s Bohem a s Evou nejak prezvykal a nejak predal dalsim generacim. To same, co apostolove Kristovi. Generace Kristovych spotolu ma tu vyhodu, ze byla "uvedena do veskere pravdy", oni jsou ti, kteri nesou celistvi obraz vztahu Boha s clovekem. Proto ani Adamovo svedectvi se nelze dotykat kupr bez Pavlova vykladu v listu Rimanum. Generace Pavlova byla uveedena do veskere pravdy, ne generace Adama, nebo Mojzise, nebo Izajase ci Ezechiela. Ale Generace Pavlova a Petrova, 12 apostolu, kteri prozili Kristovu sluzbu na zemi, nejak ji v plnosti Duchu Svateho prezvykali a predali dalsim generacim. 

 

Buh nenechava svuj lid bez Pisma. Kdyz jsme vzdaleni od blizkych, je dopis od nich nasi pripominkou. Buh se vzdalil od cloveka, nebot clovek se vzdalil od Boha. Ale i v prvnich generacich ma Buh sveho apostola, ktery v jeho inspiraci vylozil, co se s nim stalo. Adam je prvnim nositelem Bozi zpravy ve sve generaci. A po nem Set a dalsi potomci k Noemu a Jeho synum. Linie od Adama k Noemu tedy, podle meho osobniho nazoru, tvorila jakousi knezskou funkci nositelu, kazatelu a ochrancu Boziho zjeveni a to jak jeho pisemneho svedectvi z doby otcu, tak i nove prozitych chvil. Tak, jak to bylo v Bozim lidu vzdy.