Grano Salis - Skrytá tvář charismatismu - II. Svědectví

4. Otec

Poměrně brzy na to se začal rodit vztah mezi mnou a mým nynějším manželem. Pastorovi se to zdálo moc krátce po mém rozchodu s tím předchozím hochem a tak vydal doporučení, že bychom spolu neměli chodit alespoň tři měsíce, abychom dokázali, že své city ovládáme, a že slepě nenásledujeme zamilovanost.

Chtěl také, aby neutrpěla má pověst. Proč by nás mělo takové doporučení zajímat? To doporučení bylo pro nás směrodatné a závazné. Vliv pastora byl veliký. Věděli jsme, že každý, kdo se mu vzepřel, nějak špatně dopadl. Můj muž ho měl za otce a učitele, a nedělal by nic, s čím by otec nesouhlasil, konzultoval s ním naprosto všechno (mně bylo tak 19, manželovi 23). Odměnou za tuto synovskou oddanost mu bylo, že byl přizýván na setkání, na která jezdil jen pastor sám, či jen vybraní. Byl téměř pobočníkem a nepsaně se s ním počítalo jako s nástupcem. To mi imponovalo, věděla jsem od Vladěnky, že jediné, co má opravdu smysl je sloužit Bohu na plný úvazek, ale že to je úkol jen pro vyvolené a velmi odvážné, obětavé a charakterní lidi. Proto jsem se rozhodla, že se stanu manželkou pastora (ó svatá prostoto). Doporučení pastora jsme tedy vzali vážně a po třech měsících (a bylo to těžké, i když občas jsme selhali a napsali jsme si, někdy jsme se i sešli- pastor nám to později vytknul s tím, že jsme „nerespektovali jeho vůli“-citát) jsme s blahosklonným přikývnutím „otce“ začali spolu chodit. Náš vztah nebyl obecně moc dobře přijímán. Co nás ale trápilo, bylo to, že jsme nevnímali ani nadšení ze strany „otce“. Vznášeli jsme různé dotazy, abychom zjistili, kde je problém. Problém byl v tom, že se náš „duchovní růst“ prý zpomalil. Trávili jsme spolu hodně času a už jsme nebyli tak angažovaní. Než abychom organizovali něco pro církev, tak jsme spolu někam zmizeli. Jednou, na sborové dovolené nám to pastor řekl na rovinu. Jste zahledění do sebe, váš vztah nenese ovoce. Nesloužíte. (Rozuměj, v té době jsme nevynechali jediné shromáždění, modlitební, biblický seminář, skupinku, manžel vedl křtěnce, podílel se na vyučování na mládeži, já vedla chvály a podílela se na činnosti evangelizační skupiny Načisto, ještě jsem vedla skupinku dívek z gymnázia). Jenže jsme nesloužili jako pár. Navštěvovali jsme tehdy jednoho starého bratra, občas mu manžel umyl chodbu, ale toho bratra spíš těšilo s námi mluvit, vyprávěl nám o válce, o komunistech, o všem možném a my jeho vyprávění milovali. (ten bratr mě nazýval Johanka z Arku J). Pastor to nevěděl. Když jsme mu to řekli, byl překvapen a vypadalo to, že to mění situaci. Tehdy jsme pochopili jeden z rysů „vykazatelnosti“. Podávat podrobný přehled vykonaného ….(co na tom, že to Bůh vidí, ale musí to vidět i pastor).

Jistě v této chvíli čtenář dávno pochopil, že mluvím-li o otci, nejedná se o otce biologického. Můj vztah k biologické rodině se mým uvěřením hodně zhoršil, můj skutečný otec-komunista a matka pod jeho vlivem neměli pro mou víru pochopení , ale nic mi nezakazovali s tím, že mě to pustí. …Já jsem se ostře vůči nim vymezila- že si budu dělat, co chci a kdy chci a chodit budu, kam chci…Jejich vliv na mě úplně vymizel, vztahy zoficiálněly, brala jsem je jako ty nechápající nevěřící a mezi námi narostla propast. Ale zpět k mému vyprávění.

Doba počátků mého vztahu s manželem je zároveň doba rozdělení sboru na dvě části z důvodu nárůstu členské základny. Jedna část se přenesla do blízkého města a stala se samostatnou stanicí. Můj manžel, tehdy hoch, ač bydlel v tom blízkém městě, rozhodl se zůstat v mateřském sboru (jako jediný), aby nepřerušil vztah s otcem, a kvůli mně. Staršovstvo tehdy kompletně odešlo do blízkého města, zůstal jen jeden starší. Nebudu tu vypisovat, jak se tento jediný starší dostal brzy do konfliktu s pastorem, stal se řadovým členem a nakonec z církve odešel úplně, to je zase jeho příběh. Ani nebudu vypisovat, jak pastor sestavil staršovstvo z řad loajálních mladíků a na prvním setkání vymezil jejich pravomoce památnými slovy: „Nemyslete si, že mě budete řídit.“ Kdyby chtěli vypsat jak postupně upouštěli od spolupráce s kazatelem, neboť jim nebyla delegována žádná pravomoc a stejně finálně o všem rozhodoval pastor, byl by to zase jejich příběh.

5. Oni a my v rámci sboru

V době, kdy jsem trávila hodně času v blízkosti Vladěnky a jejího manžela nahlédla jsem do jejich způsobu uvažování. Pamatuji na jeden rozhovor, kdy se Vladěnka ptala (bylo to po nějakém hlasování ve sboru, mimochodem hlasování (o čemkoli) bývala zpravidla jednomyslná)jestli tam byl ten a ten…a pastor to nějak zhodnotil a použil formulaci, že nikdo z „nich“ tam nebyl. Asi to není přesné, ale ptala jsem se a dozvěděla jsem se, že ve sboru nejsme jen „my“, ale jsou tam i „oni“, lidé, kteří čekají na chybu, kteří jsou v opozici a nesouhlasu, a kteří čekají na pastorovo uklouznutí, aby si smlsli. Rozhodla jsem se, že budu obezřetná. Kromě vnějšího (satan) je tu tedy i vnitřní nepřítel.

6. Oni a my v rámci církve

Krátce po svém uvěření, už po tom, co jsem se rozhodla sekat dobrotu, jsem navštívila nedělní bohoslužbu v R……….. v ČCE.. Věděla jsem, že když v neděli jednou vynechám, tak tím výrazně utrpí můj duchovní život, a to bylo pro mě nepřijatelné, a tak jsem (v 17letech) vyrazila sama do 4km vzdáleného města, abych vyhledala duchovní pokrm. Po cestě na mě troubili kolemjedoucí řidiči tiráků, jeden za jízdy onanoval. To mě odrovnalo a žíznící po duchovnu jsem s úlevou vpadla do tamější modlitebny. Jenže. Nikdo mě předtím nevaroval. Čekala jsem stejný styl zbožnosti jen jiné lidi. Tady hrály divné varhany a zpívaly tři staré babičky unylé táhlé písně. „Kde jsou kytary? Kdy přijdou ostatní?“ šlo mi hlavou. Pak vstoupil kněz v dlouhé sutaně a něco mluvil, moc jsem tomu nerozuměla, ale začínala jsem tušit, že tam mají nějaký problém. Po bohoslužbě, po krátkém rozhovoru s kazatelem jsem se vydala na zpáteční cestu, notně duchovně frustrovaná. Po svém návratu domů jsem to zděšeně vyprávěla pastorovi a dozvěděla se, že se zřejmě jednalo o tzv. „mrtvou“ církev, kterých je všude plno. Neměla jsem problém tomu věřit, protože tam skutečně mrtvo bylo. Dodatečně jsem do dopisu napsala pár rad tomu ubohému kazateli z ČCE, něco v tom smyslu, že se má přijet podívat k nám, jak se to má dělat, a že nemá bejt línej a trochu popracovat na evangelizaci a trochu to tam rozhejbat. Škoda, že ten dopis už zřejmě neexistuje, bylo to určitě poučné čtení pro kdejakého pastora… J)))))

Tento můj exces indikuje jistý neojedinělý nešvar, které lze nalézt v charismatickém pojetí víry. Je to pýcha. Lidé mají pocit, že svým přímým kontaktem s Bohem (skrz prorocké a jiné duchovní dary) mají navrch nad necharismatickými věřícími. A ještě je to pýcha mladých. Pastor byl vždy více orientován na mladé „tvárné“ lidi, které motivoval vizemi, ve kterých jim představoval budoucnost, ve které oni sehrají „významnou roli“ pro sbor, region, republiku. Loajální mládežníky povzbuzoval, že mají mnoho moudrosti, a proto mohou vést druhé. Proto nikdy nebylo v mém sboru výjimkou, že někdo opravdu mladý vedl ve skupince postarší členy, či samotní starší (členové staršovstva) byli ve věku kolem 20 let. Mladá loajální sestra třeba vede starší maminky, atp.

Otec s Vladěnkou pořádali tzv. „návštěvní kola“, nevím, jestli to vyplývá z povinnosti kazatele, možná ano. Jedná se o oficiální návštěvu v rodinách.. Když pastor dokončí jedno kolo, začne druhé. Mohla by to být teoreticky celkem milá rodinná návštěva, kdyby dotyční nekladli „kontrolní otázky“. Jedná se o otázky typu jak funguje Váš modlitební život, jestli se spolu modlíte jako manželé, případně proč Vaše děti nechodí do dorostu, příp. proč jste vy nebyli na bohoslužbě atp.

Obsah publikace Skrytá tvář charismatismu:

Předmluva

I. Psychická manipulace v charismatickém hnutí