To, že věci opravdu takto fungují mají dokreslovat další a další příběhy, kterých denně můžete být v té dané církvi svědky. V podstatě o nich jsou také mnohá svědectví, která si věřící navzájem vydávají.  Za mnohé stojí za zmínku příběh jednoho staršího, otce dvou dětí, který onemocněl rakovinou. Před sálem plným lidí (asi 500) mu můj pastor řekl: Tato nemoc tě postihla, neboť v tvém životě je skrytá svévole, čiň pokání a Bůh tě uzdraví. Bratr jak jinak…činil pokání..Můžu pokračovat příběhem o jedné sestře, jejíž švagrová nemohla otěhotnět,  a křesťanka prohlásila, že je to proto, že žije s partnerem na hromádce a Pánbůh jí tak nepožehná, protože nežije podle Boží vůle". Nakonec když pak dotyčná po letech přece jen otěhotněla, zmíněná křesťanka byla rozhněvaná na Pána Boha.  Jiná nevěřící žena, která žila s partnerem na hromádce onemocněla záhadnou chorobou a ochrnula a doslechla od „mých“ křesťanů, že to je trest Boží za to, že není vdaná a žije s přítelem.

Kauzální víra staví Pána Boha do pozice mafiánského bosse, který dohlíží, kdo jak plní jeho příkazy, a pokud neplní, má neomezený arzenál trápení, který za trest na lidi posílá.

Kauzální víra je v mém bývalém sboru stále živou koncepcí vztahu k Bohu, zde je ukázka kázání mého bývalého pastora pouze několik týdnů stará.

Prožila jsem v charismatickém sboru 15 let. Za 15 let se všechno vyvine, posune, přerodí, i já jsem se změnila. Co je ale zarážející, je že moji „duchovní rodiče“ se příliš nezměnili, tedy ne v tom podstatném. Stále věří stejně jako před 15 lety, když si poslechnu nejnovější kázaní mého bývalého kazatele na internetu, je to v podstatě stále totéž kázání jako před 15 lety. Byla bych ale nespravedlivá, kdybych řekla, že se nic v char. sboru nemění.

Po nějakém čase přicházejí něco jako novátorské vlny. Mám za to, že to je takové zpestření, něco, co se musí věřícím čas od času předhodit, aby věděli, že to nové přichází od Boha, a že je to známka toho, že  jejich sbor není Bohem zapomenut a že s ním Bůh jedná.  Věřící se pak mají s čím vyrovnávat a nemusejí se zabývat jinými (třeba zásadnějšími)  záležitostmi. Můj pastor se vždycky ptá všech cizinců, kteří přijedou do sboru sloužit, kam podle nich směřuje Duch. (Co zrovna dělá Duch svatý). A tak u nás ve sboru coby novinka přišlo postupně zpívání v jazycích, padání pod mocí DS, torontské požehnání se záchvaty smíchu, pláče, mávání sakem, třesením, hopsání při chválách, mávání prapory, tanec v duchu, zouvání bot, padání na tvář, demonstrace duchovní vlády skrz zvedání mečů, promenády s pastýřskou holí a její zvedání apod. Teď tam jistě mají zas nějakou novinku, ale nejsem in, takže nepovím.

Manželství v charismatismu je obsáhlé téma a stálo by za samostatné zpracování formou diplomové práce. První problém je vůbec někoho najít, tedy vůbec manželství uzavřít. Jste vyučeni takovým způsobem, že sňatek mimo sbor (do oblasti jiného duchovního vlivu) je jen málo myslitelný. Lze to jen do charismatických sborů (pokud jste tedy loajální a pravověrní). Takže je rozšířený fenomén svobodných stárnoucích sester. Do autoritářsky pojaté církve totiž proudí jen málo mužů a když, tak jsou specifičtí (pardon bratři). Jedná se o muže náchylné k submisivitě. Většina z nich bývala za nevěřícna podpatofelných. Oni totiž musejí překousnout vůdce a vedení, a to často muž se zdravým sebevědomím a zdravým pojetím mužství a autority vůbec nepřekousne. Anebo překousne, ale jen do určitého věku.  Takže muži když už ve sboru vůbec jsou, tak nějak oslabení- většinou traumaty z dětství, opuštěni svými otci, či naopak s autoritářskými otci. Vůdce jim pak nahradí, co jim v dětství chybělo, či naopak, co jim chybí v dospělosti, když už by měli být nezávislí, a oni si se svobodou nevědí rady. Vůdce tedy tvoří jistého „nadsamce“. Autoritu, která případně řeší manželské neshody a kterou si manželé vzájemně vyhrožují, že mu na sebe řeknou to a to. Manželé se v určitém smyslu navzájem kontrolují, jestli žijí dostatečně duchovní život, jestli se dostatečně připravují na svěřenou službu, jestli si plní své povinnosti dané rodinným životem. (samozřejmě ne všude, ne všichni, opravdu hezká manželství nevylučuji, i když taková osobně neznám).

Obecně v charismatismu se povzbuzuje pozitivní přístup- lidé si říkají „svědectví“ o tom, jak se jejich životy zlepšují a jak se jim daří, po té, co nějak prakticky uchopili nějakou biblickou pravdu, či po modlitbách. Negativní svědectví se nenosí a tak se případné problémy v manželství tutlají, nebo řeší jen s vedoucími sboru. Jít na staršovstvo je přitom pro mnohé členy tak velký strašák, že se mnozí snaží žádné problémy nemít.

Přitom ale mnohé problémy pramení přímo z pojetí učednictví. Muž, který se příkladně věnuje rodině a s dětmi tráví mnoho času, manželku bere tančit či na večeři není příkladem hodným následování v prostředí charismatického sboru. Duchovní king (učedník) je naopak ten, kdo třeba i rodinu ošidí, ale pracuje neúnavně na Božím království. Takže ženy mají muže, které potřebují doma, třeba po narození dítěte, ale muži jim dávají najevo, že jejich místo je v církvi (podléhají manipulaci vůdce). Toto je obrovská třecí plocha, která způsobuje velkou část manželských problémů u charismatiků. Někteří muži, jejichž manželské problémy se táhnou mnoho let, dokonce do církve od manželek utíkají. Raději tráví večer s jinými bratry v modlitebním zápase za manželky, než aby byli s nimi (manželkami).

Manželství jsou mnohdy držena pohromadě ne láskou a vnitřní integritou, ale vnějšími mechanismy- strachem z odsouzení okolí při případném rozvodu, strachem z toho, že by byli manželé veřejně  napomínáni staršími, strachem z nemožnosti další plnohodnotné kariéry v církvi, atd.

Velkou neplechu dělá také instantní pojetí rolí muže a ženy bez ohledu na osobnosti manželů.

Stává se, že pomine-li tlak ze strany autoritářského vůdce, manželství se pak rozpadnou.