Hledání: Sračky
Vloženo Pátek, 07. červen 2002 @ 07:51:05 CEST Vložil: Spuntik |
poslal čmelák
Autor: čmelák
Sračky
Na místo před úvodem
Tenhle text je kompilací mého myšlení. Možná jeho formální
stránka někoho znechutí a přijde mu nesrozumitelná, leč jsme na i-netu
a tak se ptejte. Ona nesrozumitelnost je bohužel moje libůstka, kterou
mi prosím odpusťte a ptejte se, pokud by vám bylo něco nesrozumitelné.
Pokud jsem něco nepochopil správně já, dejte mi o tom prosím také
vědět. Budu rád, když to co nejdříve napravím (než bude pozdě).
Omlouvám se také předem za pravopis, což je možná jedna z největších
slabin mé blbé hlavy, ale s tím se asi beztak nedá co dělat.
Úvodem
Vím, že mnohé chytnou pochybnosti hned z názvu, ale ono to
nic jiného než sračky není. Je to jen blbý pokus vyslovit neukončitelné.
Vím, že nejsem filosof, to co říkám žiju. Není to teorie, jde o
zkušenost.
Také vím, že mnoho otázek a problémů, které
zde řeším, že je již vyřešeno a že pro mnohé to bude otravné
číst. Co ale zbývá, pokud se chceme dobrat pravdy? Začít od začátku!
(Začínat od začátku byla zásada, kterou dodržoval i Tristran Tzara
a Kurt Switters.) Navíc jen ten který to, co tu říkám skutečně
prožil, nikoli jen pochopil může s tím něco dělat. Mohl bych
i jmenovat pár lidí, kteří přišli jiným způsobem na to samé co
já, ale proč? Tento článek není ani tak filozofií, jako již zmíněným
kompilačním textem.
Snad se čtenáři na počátku budu zdát, jako bezpáteřní,
ale snad mi bude věřit, že nemám důvod jiným být. Zároveň však,
jelikož pro poznávání byla od pradávna symbolem cesta, se budu snažit
nějakou páteř si v tomto světě zbudovat. Na počátku těchto
mých sraček nebyli mýty, tak jako na počátku filosofie, ale bylo
tam nic. Prázdno. A tak jsem se, podobně jako malý kluk, začal ptát
“proč?” Proč tu jsem? Jaký smysl to má? A neměl jsem za sebou vůbec
nic, jelikož prostě mě nic neuspokojilo. Bůh mě neuspokojoval,
jelikož jsem těm řečem o něm za mák nerozuměl a jediné co jsem
bezpečně měl, byl pohled na svět, který přede mnou stál. Ani o něm
jsem však nevěděl proč tu je.
A teď alespoň trošku o tom co tu před vámi
vlastně leží a co i snad bylo mou snahou. Snažil jsem se vytvořit
konzistentní systém pohledu na svět. To znamená, že tento může být
vyložen jen v nejmenší možné míře více způsoby. Tomu rozumějte
zhruba tak, že tento systém vykládá sám sebe stále stejným způsobem.
Co je mým úkolem, popřípadě co je úkolem celé
filosofie
Základním problémem je, jak již bylo naznačeno,
že se mi jeví, že je, tedy že existuje svět. Chci zjistit, zda svět
není jen zdání, tedy zda opravdu existuje, co to znamená, jaký
tento svět je, jaký má smysl a to takovým způsobem, který by byl
konzistentní a který by vycházel jen z faktů a z logického
úsudku. Nic jiného v mé práci není přípustné. Jelikož jsem
se vydal cestou průkazného (ve smyslu fenomenologie).
Dalším naším úkolem je zjistit, zda má naše
existence v této realitě smysl.
Vlastní práce
Na počátku se musíme vyrovnat s solipsismem a podobnými úvahami.
Tyto teorie v zásadě vypovídají cosi o tom, že toto co se nám
jeví, vůbec nemusí být pravdivé, že to jen jakási mája, nebo,
že jsme v jakési virtuální realitě a že toto nemusíme vůbec
respektovat. Však co nám zbývá?
Připouštím, že toto může být pravda a že mé
vědomí nyní píše jen pro jakési jeho výtvory, ale co s tím?
Aktivita je totiž jak si později ukážeme to jediné smysluplné a
to, že bych se na to tady vysral, by znamenalo, že bych projevil této
máje odpor. Zároveň a to myslím, že je správné, že bych v ní
dál také trpěl, jelikož kdykoli jsem byl svému jevení na odpor,
dělo se tak. Tato iluze, tedy toto jevení, je podle mne primární východisko
ke všem mým problémům (viz níže).
Do tohoto bodu budu muset také zařadit tedy i několik
předpisů této práce.
První PŘEDPIS: Když budu psát, že “někdo něco
činí”, či “…něco je”, znamená to, že “se mi jeví, že
někdo něco činí”, že “… někdo něco je.”
Další PŘEDPIS: Jakýkoli problém jež se mi jeví
má v mém jevení své řešení. Problémy, jež jsou ve světě
nastíněny mimo mé jevení, nejsou nesmyslné, ale nemůžu je řešit,
jelikož neznám (vůbec, nebo částečně) jejich podmínky. Tyto
problémy přenechám ve své filosofii plně teologii a umění. (Z
toho také plyne omezení filosofického poznání)
Třetí PŘEDPIS je: o objektivitě můžeme mluvit
pouze tehdy, jestliže se více lidem (subjektům) jeví určité rysi
daného tématu (věci, problému…) stejně. Stejně, či souhlasně
je interpretují pomocí určitého jazykového systému (matematického,
jazykového, logického, axiomatického…). Je to tedy jakési
nadosobní vnímání. Důležité je ale poznamenat, že toto
objektivní není objektivní absolutně, jelikož jak se o tom zmíníme
později naše poznávání může být omezeno. Toto objektivní platí
jen pro určitý druh (lidi, psy, netopýry…).
Člověk je tvárný tvor. Jeho život může být nekonečně jiný
podle genových dispozic (daností - obsahu) a podle společnosti
(podmínek - forem), která zejména ovlivňuje průběh vývoje a tím
i výsledek procesu zrání člověka.
Jediné smysluplné kritérium hodnocení člověka, tedy tak zásadně
kvalitativně odlišné bytosti, které je závazné a platné je
pravdivost. Rozumí se tím tvořit, jednat a mluvit v souladu se
sebou samým.
3.1
Vyvstává ale otázka proč vydávat člověka za
tak kvalitativně odlišnou bytost. Domnívám se, že je to z toho důvodu,
že pravdivost je u něj nenutná.
3.2
Zároveň však vyvstane otázka proč je to
kvalita. Je tomu zřejmě tak proto, že kvalita vyvstává jedině v předpokladu
svobodného jednání. Toto jednání nám přináší nejméně dvě
možnosti. Jedna možnost má být chápána jako kvalita, ta druhá
jako její nižší stupeň, či její negace.
3.3
Možnost kvalitativně jinou poznáme jen v jejím
projevu. Jde o takový projev možnosti, který přijímá veškerou
zodpovědnost za své činění.
Proč ale být v našem světě zodpovědný?
To
je jádro pudla, ke kterému se snad, pokud budu-li přistupovat ve svých
úvahách pravdivě, dostanu, jelikož se bytostně dotýká základní
otázky po smyslu světa.
3.4
Proč by ale měla být nepravdivost v životě
nezodpovědná?
Opět se domnívám, že je tomu tak proto, že lidé
kteří jsou se svojí nepravdivostí smíření (znají sami sebe
jako zakomplexovaný subjekt) jsou v posledku pravdiví (jde o
negaci negace), jelikož jim to tuto možnost dává.
Naopak lidé, kteří jen svojí nepravdivost využívají
k jiným cílům, nejsou (a ani dost dobře nemohou být) plně
smíření s jejími důsledky jsou naprosto mimo tuto
kvalitativní možnost.
3.41
S tím souvisí i téma, které mě (zejména
z uměleckého hlediska, a tedy to se příliš nepatří) velmi
zajímá. Totiž to, že i rozhovor s blbcem může být pro
inteligentního člověka velmi přínosný, jestliže tento blbec je
pravdivý. Přičemž toto jeho kvalitu blbce nijak neposouvá.
Člověk nehledě na jeho vývoj, může tvrdit něco co subjektivně
cítí, nebo čemu věří, ale toto nemůže vydávat za pravdu,
pokud své tvrzení nepodepře objektivním důkazem, kterým by dal
jiným najevo, že to tak skutečně je (je to podobné jako v lékařské
teorii o příznacích nemoci – objektivních a subjektivních).
Člověk je ke světu vázán pěti smysly (čich, hmat, zrak,
sluch, chuť) a myšlením, tedy systémem, kterým jednotlivé vjemy,
které se mu (systému) jeví vyhodnocuje a třídí. Tyto vjemy však
nemůže považovat za vše, co se tohoto světa, ve kterém žije, týká.
Musí vědět, že může (ale nemusí) existovat něco, za tímto
obrazem, který si o světě vytváří. (viz už Platón, pak i Kant
a v indické filosofii … )
V tomto se ukazuje, že mnohdy myšlení, či
intuice mohou předběhnout svou dobu, respektive, mohou mít
transracionální charakter. To je vidět z následující
pravdivostní tabulky.
Tázání zda
existuje transcendentní
Vyložení
Struktura myšlenky
Ano
1
Iracionální (poznámka
1)
Ne
0
Racionální
I ano i ne
10
Bezsmyslné (Disracionální???)
Ani ano ani ne
00
Transracionální
Co není zdůvodnitelné nemůžu považovat za oprávněné. Ovšem
i naopak toto nemůžu považovat za neoprávněné, jelikož podle předchozího
odstavce vím, že toto nemusí být zdůvodnitelné a to jen pro mou
neschopnost poznat pravdivost výroku. Můžeme o tomto pouze vymýšlet
čistě teoretické hypotézy a tím se pokusit rozkrýt tuto
spekulaci. Tyto hypotézy nemusí být jen čistě logické (a ani
nejsou), jelikož jde o věc mimoracionální.
V tomto smyslu bych se k ničemu nikdy (při dnešní úrovni
poznání světa (tj. suma všeho co je nejen hmotného, ale i nehmotného
(myšlenky, city, informace))) nedobral a proto musím vždy volit
pravidlo nejzákladnějšího předpokladu, který ale nemusí (poznámka
2) být
správný a které podpírám pravidlem “důkazu”, kterého se ale
postupem poznávání skutečnosti musím vzdát.
To, co člověk nemůže dokázat jakýmkoli jazykem (tedy
transracionalitu), o tom by měl mlčet. Co lze říci slovy
(iracionalita, racionalita) se dá říci srozumitelnou formou (in: L.
Wittgenstein). Takovým případem může být pojem Boha.
Nikdy nikdo nedokázal, že existuje. Nikdy nikdo
nedokázal, že neexistuje. Boha dnes musíme, chtě-nechtě, považovat
za objektivně neprokázanou (neprokázatelnou?) filosofickou
spekulaci. (Ale to je v oblasti filosofie. Jiných oblastí se toto
tvrzení netýká.)
Alnselm z Canterburry, který se pokusil Boha
dokázat (a samozřejmě se mu to nepovedlo) svým ontologickým důkazem
Boha (poznámka
3), se snad pokoušel říci jen
tolik, že když už je něco opravdu nesrozumitelné (nám), neznamená
to zároveň, že je to nepravdivé.
Ve filosofii se nemusí postupovat striktně logicky, ale
ex-post
musí logický obraz vyplynout (jakožto důkaz správnosti cesty). I
kdyby se (např. v případě Boha) logický obraz nevytvořil,
nebo o tom ten, který toto poznal nedokáže srozumitelně vypovídat,
musí se vyjasnit kontinuita takového vyplynutí, abychom mohly,
alespoň jen obrazně, pochopit strukturu takového názoru, což je
pro poznání smyslu zejména, velice důležité. Z této
struktury pak můžeme vycházet, pokud se nám jeví pro naše poznání
tato otázka zajímavá.
Svět nějak vznikl. Jelikož nikdo (zatím) nedokáže říci jak,
musíme předpokládat, že tento není (i když to nemusí být správné,
jak jsme již zmínily výše. Předpokládejme, jelikož nemáme pro
nic jiného důkazy, že svět vznikl sám. (in: E. Bondy) Toto je očividně
nejméně fantaskní teorie ze všech, které nám dosavadní myšlení
přineslo.
Neexistuje žádná osudovost vývoje, alespoň se mi to tak jeví.
Neexistuje žádný objektivní důkaz pro to, že by bylo mé bytí
zde předem dané. Existuje jen taková teze. Tato teze však opět k
ničemu nevede (nic co by mě mohlo dále posunout v mém poznávání)
a proto ji budu dále vnímat jen jako možnost.
To znamená, že mimo tuto tezi je bytí v tomto
světě naprosto svobodné a veškeré zákony v dění si jeho
prvky určují samy, dle jim postoupených zákonů. Ve stručnosti by
se to dalo vyjádřit jako zákon subsidiality (nevím jak se to přesně
píše) v této ontologické realitě.
Předešlý bod znamená, že se mi jeví, že jsem naprosto svobodný
i v otázce smyslu mého života. Tato otázka je mi otevřená v mých
možnostech. Smysl mého života si můžu dát jedině já sám,
nikdo jiný to za mě neudělá.
Zde by již vznikl prostor pro víru. Proč ale
hned skákat k tomu nejjednodužšímu, když si můžu ještě v
klidu projít následující myšlenky.
Já, tedy má individualita spočívá jedině v tom, jak prožívám
vnímané. Toto individuální prožití světa není vnímáno jako
prožití něčeho transcendentního (jak to míní Husserl a jeho
fenomenologie), jelikož toto transcendentní chápu jako něco, co se
mým smyslům sice nevyjevuje, ale jako cosi, co vnímám jinak. Vím
o něm, ale nedokážu o něm povědět ani prd.
Tento svět chápu a prožívám nikoli jako cizí
svět, ale svůj svět, svět do kterého patřím a to i přesto, že
jsem do něj termínem Heiddegera “vržen”. Tento svět, který se
mi vyjevuje chápu jako prazačátek mého poznávání. Já a tento
svět, nejsme zkoumající a zkoumaný, lékař a pacient, mučedník
a utrpení. Jsme partneři, kteří si mohou vzájemně co dát. (To
ale zároveň neznamená, že tento svět mi nepůsobí utrpení.)
Možná se ptáte k čemu chci dojít. Jen k tomu
prazvláštnímu výroku, který řekl Siddhárta – “Já není.”.
Myslím, že jde právě o tohle. Svět a já jsme
spojenci a i svět skrze mé vnímání, dochází spásy, alespoň ve
mně samém. Ale to je také vše co pro sebe můžeme udělat (viz. předchozí
bod). Já a svět, mé vnímání a svět je jedno. Mé vnímání je
součástí světa.
Fenomenologie je již v tomto smyslu zbytečná
a byl bych hlupák, kdybych ji dále využíval, i když ji samozřejmě
nemůžu opustit úplně. Jelikož jestliže to, co se mi jeví, je to
jediné co skutečně mám, existuje jistě cesta která mě prostřednictvím
vnímání dovede k dalšímu poznávání.
V tomto bodě je ta nejzákladnější otázka, tedy otázka po
smyslu vyřešena.
Stojím nyní před světem zcela svobodný a odpovědný,
jelikož odpovědnost ke světu je nutná – jsme totiž nyní partneři.
Došel jsem k tomuto závěru bez toho, abych si vytvořil
jedinou berličku, jediný slepý bod, jelikož veškeré předchozí
možnosti, které byli naznačeny stále považuji za možné – není
důvod je odmítat.
A teď k otázce po smyslu. Existuje, ale naše poznávání je
není schopno systematicky uchopovat. Je nad námi – nad věcí. Přesto
se to některým povedlo a proto snad je možné doufat, že to někdy
a nějakým způsobem přijde.
Život je s tohoto pohledu stejně
nesmyslný jako cokoliv jiného v této
ontologické realitě. A co je může nesmyslné vykonat? Dojít ke smíření se svojí
existencí.
Otázka po etice. Jednoduchá. Je víceméně totožná s obecně
přijatými principy, ale zásadně se vyhýbá jakékoli dogmatice.
Zlé oplácej dobrým, jelikož ten kdo je
nesmyslný nesmí na druhém, kdo je nesmyslný
páchat jakékoli zlo. Nečiň tedy druhému nesmyslnému to co bys nechtěl ty sám –
nesmyslný.
Proč ale žít? To nevím. Myslím ale, že jediným smyslem života,
který jsme schopní sdělit, je žít. Život nespočívá v imanentním,
ale v tom co je pro něj samý transcendentní – nedosažitelné.
To jsem ale řekl na začátku, že tomuto se budeme snažit vyhýbat,
jelikož jde o dosti neartikulovatelnou záležitost. A právě proto
zde skončíme. Jen si ještě dovolím poznámku, že jedině
aktivita (v obecné smyslu slova), nás může k tomuto
transcendentnímu přiblížit.
Takže to ještě zakončím jednou mou básní, která nese stejný
název jako tento text:
Sračky
Mám otázky, na které chybí
odpověď
Ó, jak rychle ztrácím při nich úroveň
Bolí a hnisají jak bércoví vřed
Jak ale zhojit ho, když byl rozedřen
Jsou odpovědi ke kterým chybí otázka
a ty už žádné alkoholy neumlčí
Snad drtit je jak vejce běláska?
Pak trávit celé roky s kocovinu v duši
A jsou věci, na které se zeptat nelze
a ty jsou vlasem hlubokého obzoru
Skryté a průhledné krajní meze
o nichž vím, ale mluvit nemohu
Poznámky
1 - chápej – rozumově, anebo logicky nezdůvodnitelné
→ záležitost víry
2 - Toto pravidlo nemusí být správné pro konečné poznání,
pokud jsme si ovšem vědomi toho, že nemusí být správné ani z hlediska
poznávání.
3 - Není možné, aby to, nad co nic většího
nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí,
lze myslet, že je to také jako věc sama, což je více. Je-li tedy
to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to,
nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze
myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy
beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v
nahlédnutí, tak jako věc sama. in: Anselm z Canterburry -
Proslogion
|