poslal Seraphim V lednu roku 1990 jsem ještě nebyla pokřtěna a v
tehdy ještě Československé televizi − studio Bratislava jsem dostala možnost
vytvořit film o problematice interrupce z pohledu ženy. Mnohé z myšlenek filmu jsou dodnes – i po
18 letech – široké veřejnosti neznámé.
Film „O čem jsme mlčeli“ začíná
slovy římskokatolického kněze: Interrupce je vražda. Tato slova jsme točili
jako první záběr. Celý štáb se chichotal tehdy zdánlivě „bigotní a nesmyslné
větě“. Kněz nás obdaroval různými brožurkami, které v autě všichni zahodili
kamsi do kouta. Na konci natáčení však mnozí po brožurkách sáhli a začetli se
do nich… Program natáčení jsem totiž volila tak, že se před členy štábu podobně
jako před divákem odhalovala tehdy úplně nová a neznámá fakta. Mnohé z myšlenek filmu jsou dodnes – i po
18 letech – široké veřejnosti neznámé.
Celý film jsme pojali jako
stylizovaný dokument. Na internátu jsem si
nahrála výpověď šestnáctileté dívky, která popisovala, jak byla rodinou i
okolím dovedena k přerušení těhotenství. Půvabné děvče podobné Madoně dodalo
autentickému hlasu a výpovědím (vnitřním monologům) neznámé působivou „tvář“.
Některé situace jsme aranžovali jako „reality show“(i když tento pojem tehdy v dokumentaristice
ještě neexistoval).
Naši mladou herečku jsem zavedla
například do ordinace a řekla jsem gynekologovi: Právě jste zjistil, že je ve
3. měsíci těhotenství. Nyní jí řekněte, co říkáte pacientkám v takové situaci.
Kamera start! Autentickou reakci jsme okamžitě natočili. To, co jsem slyšela,
mnou otřáslo, nikdy jsem totiž v takové situaci nebyla a nikdy mě nenapadlo, jak surově lékař „o tom“ hovoří. Neřekl, že
na svět přichází nový človíček, ale „co je třeba udělat, aby se TO stihlo“.
Ve scéně, kdy dívka čeká na
zákrok, zazní píseň Mariky Gombitové Ave Maria, kam kráčaš, svet bez čírej
lásky mám a divákovi z obrazu pohlédne do tváře přesvatá Bohorodička… když
refrén vrcholí výkřiky zpěvačky, otevírají se dveře operačního sálu a čísi ruka
vynáší oranžový kýbl…
Známý pražský psycholog J. Kovařík
tehdy řekl, že na jedné straně čekají desítky bezdětných párů na adopci, na
druhé straně jsou děti zabíjeny, přičemž vše je zamlžováno slovy, která se
snaží zatajit podstatu věci. Říkáme „zastavení letu“ při narušení státní
hranice místo sestřelení letadla, „přerušení těhotenství“, jako kdyby to
těhotenství mohlo ještě někdy v budoucnu pokračovat, jako kdyby to nenarozené
děťátko dostávalo opakovanou šanci.
Dodnes také vzpomínám na
sugestivní výpověď lékařky, která byla věřící katoličkou, a proto nevydržela na
gynekologicko-porodnickém oddělení. Její povinností bylo totiž vykonávat i
interrupce. Citovala nám Hippokratovu přísahu a vyprávěla o svém boji za právo lékaře „nezabíjet“. Nakonec ten boj
vzdala a odešla raději na onkologické oddělení. Paní doktorka Bzdúchová nám
také ukázala snímky amerických lékařů, kteří nejenže prokázali, že se
nenarozené dítě při zákroku brání, ale nasnímali i naturalistické záběry
velikosti zabitých plodů, které se již vůbec nepodobaly „králíku“, ale bylo
zřetelně vidět, že jde o malého človíčka. Tyto naturalistické záběry jsme ve
filmu nepoužili, a přesto působil velmi katarzně. Kolegyně, které měly tuto
neblahou životní zkušenost, při projekci s pláčem vybíhaly ze sálu. Sama jsem
tehdy byla v šoku z toho, jak hluboce film působí.
Když byl v květnu 1990 uveden v ČST, očekávala jsem rozporuplné reakce.
Nepřišel mi však ani jeden zlobný dopis. Psali často i muži. Po shlédnutí filmu
litovali svého chování. Byly to dlouhé dopisy, plné tragických příběhů
nenarozených dětí a výčitek rodičů – otců i matek, kteří se ptali (a právem): Proč nám to nikdo neřekl dříve? Proč se
takové filmy nepromítají na školách?
Film končil „hřbitovem
nenarozených dětí“ a statistickými údaji, které v letech 1985−1989 meziročně
narůstaly v bývalém Československu o několik desítek tisíc. Ta čísla byla
opravdu alarmující. Film se potom začal promítat na některých školách, v
univerzitní knihovně v Bratislavě a byl několikrát reprízován ve Slovenské
televizi. Statistika v letech uvedení
filmu zaznamenala výrazný pokles…
Po18 letech bych se k tomuto
tématu ráda vrátila – snad se mi podaří sehnat prostředky nebo zaujmout
televizní dramaturgii. Tehdy jsem ještě nebyla pokřtěná a neměla jsem názor na
situaci, kdy je žena v ohrožení života, nebo kdy děťátko se má narodit s
vrozenou vadou. Dnes vím, že všechno se děje z vůle Boží. V průběhu těch 18 let
jsem si zaznamenávala různé zkušenosti a výpovědi žen. Psychiatři mi řekli, že
většina pozdějších těžkých depresí žen bývá spojena právě s interrupcí a
následnými výčitkami svědomí, které nelze jednoduše „léky zaléčit“ a umlčet.
Podařilo se mi zaznamenat i výpověď ženy – úspěšné podnikatelky, která po několika interrupcích dala Bohu slib, že
kdyby se to mělo přihodit ještě jednou, i kdyby dítě znamenalo konec její
kariéry, i kdyby bylo postižené, už nikdy zákrok nebude absolvovat. Bylo jí 48
let. Skutečně otěhotněla a testy ukazovaly jednak na možné ohrožení života,
jednak na vážné poškození genetiky děťátka. Přesto maminka trvala na svém. Byla
vystavena obrovskému tlaku lékařů, kteří jí doporučovali léčbu na psychiatrii,
protože naprosto nechápali důvody matky, která sveřepě odmítala interrupci. Dala
mi souhlas k natáčení porodu i pozdějšího zápasu o život dítěte. Byla v 8.
měsíci, když jsme točili první výpověď. Otevřeně vyznala všechno, kála se před
kamerou ze svých chyb a prosila Boha o odpuštění. Nastalou situaci brala jako „trest“, kterým si musí odčinit svých
předcházejících 6 (!) potratů. S radostí přijímala, že má tuto šanci, a s
radostí chtěla přinést i oběť lásky matky.
Za týden mi volala, že 2 dny po
našem rozhovoru ji odvezli do nemocnice a děťátko porodila císařským řezem. V
té době již bylo mrtvé. Podle zjištění lékařů bez vnější příčiny odešla dušička
děťátka k Bohu krátce potom, co maminka učinila své vyznání…
Tento příběh,
podobně jako další podobná vyprávění žen o tom, jaké následně prožívaly peklo, teprve čeká na diváka a zveřejnění…
Svatava Maria Kabošová,
redaktorka Hlasu pravoslaví, O ČEM JSME MLČELI. Zkušenost
dokumentaristky, březen 2008, str.36-37
http://www.hlaspravoslavi.cz/mail/casopis_HP.nsf/90286d0b3b745c6fc12573e50050d3cc/$FILE/B%C5%99ezen08.pdf
