Kontrasty: Fenomén Božích vnuků
Vloženo Neděle, 29. červen 2008 @ 02:19:24 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Boží vnoučata a otrava Bohem v psychologii náboženství
Termín "Boží vnoučata" se v psychologii náboženství objevil v
druhé polovině padesátých let. Jeho autorem je Harry Lindström.
Označuje tak věřící, jejichž výchova byla neúměrně přísná, represivní a
nábožensky rigorózní. Následkem této výchovy bývá mimo jiné nejistota
ve vztahu k druhým lidem, nízké sebevědomí, pocit viny, strach z
odmítnutí druhými lidmi či Bohem a strach ze selhání. O necelé dvě
desetiletí později popsal tentýž fenomén na základě vlastní zkušenosti
německý psychoanalytik Tilmann Moser. Mnohé přitom šokoval otevřeností
a osobním stylem své výpovědi.
Termín "Boží vnouče" zavedl do psychologie náboženství představitel
skandinávské školy Harry Lindström v roce 1957. Ve své studii "Guds
barnbarn - problembarn" (Boží vnoučata - problémové děti) popsal
následky rigidní náboženské výchovy.[1]
Rodiče "Božích vnoučat" zaštiťují svou vychovatelskou pozici autoritou
Boha. Poslušnost dětí je pak projevem zbožnosti. "Být hodný" znamená
"dělat Bohu radost", zatímco neposlušnost Boha zarmucuje. Odtud pochází
výraz "Boží vnouče". Od rodičů se vyžaduje poslušnost vůči Bohu a od
dětí poslušnost vůči rodičům, takže rodiče před dítětem zastupují Boha,
který je v modlitbách oslovován jako "otec". Rodiče mají Boha na své
straně v okamžicích, kdy dítě podle jejich názoru selhalo. Pokárání,
výčitky a hrozby trestem podpírají náboženskou argumentací. Dítě tak má
proti sobě mocnou koalici rodičů, Boha a náboženské tradice, která
znemožňuje jakýkoliv jeho vzdor. Ani v dospělosti není pro Boží
vnoučata snadné zbavit se rodičovského vlivu.
Lindström ovšem není jediným badatelem, který se tohoto fenoménu
dotkl. Výraz "Boží vnouče" se přímo dotýká určitého typu religiozity,
která je problematická zejména z hlediska duševní hygieny a vývojové
psychologie. Diskusi o tomto druhu zbožnosti rozvířil v roce 1976
německý psychoanalytik Tilmann Moser knihou "Gottesvergiftung" (Otrava
Bohem). Nejedná se o odborný text, i když si autor občas pomáhá
pojmovým aparátem psychoanalýzy. Moser sám je typickým Božím vnoučetem.
Ve své knize oslovuje Boha, útočí na něj a systematicky mu vyčítá,
jakým utrpením musel kvůli němu projít. Označuje ho jako "lichváře s
milostí",[2] "jed", "těžko léčitelnou nemoc",[3] "permanentně nabízenou přísadu v úsměvu rodičů"[4] a "produkt zneužívání lidských pocitů".[5] Přitom píše z pozice ateisty. Boha oslovuje pouze jako reziduum uvnitř své "duševní struktury".[6]
Obrací se tedy na určitý obraz Boha, na soubor představ a očekávání,
který mu byl vštěpován rodiči, učiteli a lidmi ze sboru, nikoliv na
skutečnou osobu. To ostatně naznačuje už motto jeho knihy: "radujte se,
pokud byl váš Bůh laskavější".[7] Moserovu žalobu můžeme shrnout zhruba do následujících bodů: - potlačování pochybností o Bohu a příslušné náboženské tradici pomocí strachu;
- nauka o vševědoucnosti Boha (Bůh jako kosmický "big brother");
- povinnost milovat Boha a zároveň se ho bát (ve smyslu dvojí zpětné vazby);
- ponižující nutnost doprošovat se milosti jako těžký zločinec;
- kladení nesplnitelných norem;
- neustálé oživování pocitů viny a strachu z trestu;
- nauka
o dvojí predestinaci a z ní plynoucí představa, že část lidí byla již
před svým narozením určena k věčnému zatracení na základě
"nevyzpytatelného Božího úradku";
- kombinace pozitivních přívlastků Boha (milosrdný, pravdivý,
laskavý) a pesimistického pojetí člověka (jako by Bůh potřeboval
kontrastní pozadí, na němž by lépe vynikl);
- vštěpování strachu ze sexuality, nahlížení na sexuální fantazie jako na něco "nečistého" atp.
Moserův Bůh je přebujelý. Je svým způsobem přítomen v kostele, ve
škole i doma v soukromí, v textech bohoslužebných písní, v náklonnosti
rodičů, v rozhovorech s dospělými i ve všednodenních starostech.
Veškeré dění ve svém životě chápe mladý Moser jako podmíněné Bohem. Z
církevních písní, kázání, modliteb a náboženské výuky ve škole vyplývá,
že všechno dobré a žádoucí je darem od Boha. Člověk sám není schopen
vytvořit něco hodnotného. Je hříšný, mravně zkažený a zasluhuje
pohrdání. Jedinec, který ztratí přízeň Boha, proto automaticky ztrácí
všechno, z čeho by se ve svém životě mohl radovat. V tomto
kvazidogmatickém konstruktu jsou tedy Boží pozitivní atributy (zejména
laskavost a milosrdenství) něčím latentním či hypotetickým. Jsou
neúčinné, protože je ruší lidská hříšnost. Z toho plynou dva závažné
důsledky: ztráta sebeúcty a každodenní strach ze ztráty Boží přízně.
K výše uvedeným problémům přistupuje převážně negativní vztah k
vlastní sexualitě. Ten vyplývá z nepřiznaného (leč o to pevněji
zakořeněného) dualismu tělesné a duchovní sféry lidské existence.[8]
Moser vzpomíná na pocity viny, které provázely jeho masturbaci. Mluví o
sexualitě "otrávené vinou" a dotýká se i obzvlášť tabuizované oblasti
vztahu spirituality a sexuality.
V tomto bodě Moserův text připomíná původní koncepci eklesiogenních
neuróz, jak ji zavedl psychoanalytik Eberhard Schaetzing v roce 1955.
Schaetzing měl na mysli projevy psychogenní frigidity a impotence,
zapříčiněné potlačováním pudů pomocí přísné výchovy. Jeho kolega Klaus
Thomas později zdůraznil souvislost těchto a dalších příznaků s tresty
za onanii.[9]
Moserova kniha získala v Německu i ve skandinávských zemích značný
ohlas. Dodnes je považována za kontroverzní. Dočkala se reakcí z
teologických kruhů i ze strany psychologů.[10]
V roce 2003 se Moser ke svému životnímu tématu vrátil publikací "Von
Gottesvergiftung zu einem erträglichen Gott" (Od otravy Bohem ke
snesitelnému Bohu).[11]
Text je tentokrát odborný - psychoanalyticky pojatý - a o poznání
smířlivější. Autor zde přehodnocuje svoje dřívější postoje jako
přehnaně vyostřené, ale zůstává kritický. Na závěr připojuje ještě
fiktivní dopis Augustinovi, který místy připomíná Ericksonovo pojednání
o Lutherovi.[12]
Augustinovi zde kromě jiného vyčítá infantilní představy o světě a o
člověku, neschopnost odpoutat se od matky a nenávist k životu.[13]
Ačkoliv se Lindström a Moser v mnohém liší, oba se dotýkají se téhož
problému, k němuž přistupují ze dvou různých stran. Lindström
pojmenovává určitou skupinu lidí, kteří prošli represivní výchovou s
prvky přísné zbožnosti. Moser je jedním z nich. Popisuje a pojmenovává,
jak "Boží vnouče" vidí svět i sebe sama v něm.
Moser i Lindström věnují zvláštní pozornost nábožensky motivovanému
strachu.
Není od věci připomenout, že strach sám o sobě není
patologický. Jde o emoci, jež nás chrání před nebezpečím. Podobně jako
bolest, signalizují i úzkost a strach, že setrvání v momentální situaci
by mohlo znamenat hrozbu. Strach je zároveň emoce silně autokatalytická
(dokáže umocňovat sebe sama). U "Božích vnoučat" a lidí trpících
"otravou Bohem" (stejně jako v případě eklesiogenních neuróz) se však
setkáme se strachem, který ztratil svou ochrannou signální funkci.
Strach zde nepřestává působit ani poté, co je nebezpečí zažehnáno. A
také se objevuje, aniž by byl vyprovokován reálnou hrozbou.
Nekontrolovatelný
strach tu má svou logiku.
Bůh - jak ukazuje Moser - je v životě rigidně
vychovaného věřícího totálně přítomen. Není před ním úniku. Ztráta jeho
přízně je ztrátou všeho, protože proti němu není odvolání. Boží totální
přítomnost pak propůjčuje jistou totalitu (zde: bezmeznou intenzitu a
všudypřítomnost) i strachu samotnému. Podobná ztráta funkčnosti
negativních emocí je známa např. u fóbií, depresí a obsedantně -
kompulzivní poruchy. Nutkavou neurózu a obavy "Božích vnoučat" spojuje
také perfekcionismus, který vychází z chorobného strachu z nedokonalosti.[14]
Jedná se o obavy z možnosti nebýt zcela dokonalý, nepodat výkon,
selhat, nebýt "shledán hodným", patřit k "zavrženým". A nutno
podotknout, že takový strach může dosáhnout až animální intenzity.
Nutkavý perfekcionismus může být také důsledkem nezdůvodnitelných
výchovných sankcí. Tresty za chování, jehož závadnost není zcela zřejmá
(hrozby zatracením za hříchy v myšlenkách, tresty za masturbaci atp.)
ztěžují hledání klíče k mravnímu hodnocení situací.[15]
Svědomí jako by bylo dezorientováno dosavadní zkušeností, podle níž
trest může přijít i zcela nečekaně. A tak bije na poplach i tam, kde to
není třeba - jakoby pro jistotu.
Proč se však "Boží vnoučata" bojí, že by nemusela obstát? Nejde tu o
strach ze selhání jako takového. Ten je sice zcela zřetelně prožíván,
objevuje se však pravděpodobně jen jako příznak, který má své hlubší
příčiny. Za strachem z vlastní nedostatečnosti, z nepřijetí či
odmítnutí se skrývá strach z Boha, jenž tato selhání trestá. Na takovou
zdánlivě samozřejmou souvislost upozornil pastorační psycholog,
psychoterapeut a katolický teolog Karl Frielingsdorf. Podle něj je to
právě tzv. démonická představa o Bohu, co všem ostatním obavám z
neúspěchu a chyb dodává v těchto případech jejich zvláštní razanci.[16]
Každý člověk se občas bojí odmítnutí či selhání. Pokud si však přitom
představuje, jak ho nesmlouvavý "Bůh - účetní" bude volat k
odpovědnosti, původně běžná obava naroste do fobických rozměrů.
Právě
Bůh jako trestající soudce je podle Frielingsdorfa jednou z
nejčastějších démonických představ Boha. Vyskytuje se u 94 % jeho
pacientů.[17]
Boží
vnoučata provázejí jejich potíže často po zbytek života. Část z nich se
později přikloní k ateismu, část se naopak snaží dostát nereálným
požadavkům, které na ně byly kladeny v dětství. Někdy je tato snaha
vystupňována nad původní představy rodičů a mění se ve vyhrocený
moralismus vůči sobě i okolí. Nejistota, úzkost, strach, přecitlivělé
svědomí, potíže s navazováním nových vztahů a životní pocit člověka,
který není druhými přijímán a nikam nepatří, přetrvávají ještě dlouho
po dosažení dospělosti. Krajním řešením úzkostných a depresivních stavů
se může stát suicidium.[18]
Rovněž Moserova "otrava" se vyvíjí v rámci celoživotního příběhu.
Moser upozorňuje, že určité symptomy jím popisovaného syndromu mohou
přetrvávat i po příklonu k ateismu. On sám se sice v určité fázi svého
života vzdal víry v Boha jako reálnou entitu, nicméně se tím nezbavil
veškerého utrpení, které s touto vírou souviselo. I v době, kdy jako
psychoanalytik dokázal pojmenovat a pochopit jednotlivé příznaky
kontaminace "démonickou" představou o Bohu, se stále ještě potýkal s
působením traumatizujících vzpomínek.
Takřka infernální
charakter duševního a duchovního utrpení Božích vnoučat vede k tomu, že
případnou ztrátu své víry mohou zažívat jako osvobození. Tilmann Moser
v tomto duchu ještě jednou a naposledy oslovuje Boha v závěru své
knihy: "Mé oči se učí vidět, od té doby, co už mi nestíníš horizont."[19]
Poznámky
[1]
K nám se tento termín dostal spolu s překladem Úvodu do psychologie
náboženství Nilse G. Holma, který je rovněž žákem H. Sundéna a patří k
výrazným osobnostem skandinávské psychologie náboženství. Zároveň na
problematiku tzv. Božích vnoučat upozornil P. Říčan. Srv.: HOLM, Nils
G.: Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál, 1998. s. 136-139.
Viz též: ŘÍČAN, Pavel: Psychologie náboženství. Praha: Portál, 2002. s.
308.
SUNDÉN, Hjalmar, Die Religion und die Rollen. Berlin: A. Töpelmann, 1966. s. 393-395.
[2] "Ein Wucherer warst du mit deiner Gnade", MOSER, Tilmann: Gottesvergiftung. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1976. s. 15
[3] "schwer heilbare Krankheit", ibid. s. 10.
[4] "das permanente Zusatzangebot im Lächeln der Eltern", ibid. s. 30
[5] "Ein Geschöpf des Mißbrauchs menschlicher Gefühle", ibid. s. 46.
[6] "Du hast überlebt in meiner seelischen Struktur", ibid. s. 9.
[7] "Freut euch, wenn euer Gott freundlicher war", ibid, s. 5.
[8]
Oficiální dogmatika katolické církve dualismus odmítá stejně jako velká
část protestantských teologů. Podle některých představitelů dějin
mentalit se přesto představa o neduc*****sti či mravní nízkosti
tělesných potřeb člověka již po staletí traduje napříč denominacemi.
Srv.: DELUMEAU, Jean: Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve
13. až 18. století. Praha: Volvox globator, 1998. s. 15-42, 235-242,
472-498, 596-608. DODDS, Eric Robertson: Pohané a křesťané ve věku
úzkosti. Praha: P. Rezek, 1997. s. 41-44. BACHMANN, Christina: Religion
und Sexualität. Stuttgart - Berlin - Köln: Kohlhammer, 1994. s. 147-155.
[9]
Psychoanalytik a teolog Klaus Thomas pojem později rozšířil i na další
symptomy. I on se však soustředil na sexuální dysfunkce. Srv.: ŘÍČAN,
Psychologie ... s. 307.
[10]
HOLM, Úvod ... s. 137. DREWERMANN, Eugen: Kleriker: Psychogram eines
Ideals. München: DTV, 1992. s. 471-472. FRIELINGSDORF, Karl, Falešné
představy o Bohu: jejich vznik, odhalení a překonání. Karmelitánské
nakladatelství 1995. s. 92. BACHMANN, Religion ... s. 61
[11] MOSER, Tilmann: Von der Gottesvergiftung zu einem erträglichen Gott. Stuttgart: Kreuz Verlag, 2003.
[12] ERIKSON, Erik H. (1996) : Mladý muž Luther: studie psychoanalytická a historická. Praha: Kocourek, 1996.
[13] MOSER, Von der Gottesvergiftung... s. 152-176.
[14] ŘÍČAN, Psychologie ... s. 272-275.
[15]
Ibid, s. 277. Nutno podotknout, že dané zákazy a sankce se dítěti mohou
jevit těžko pochopitelné, není-li vysvětlena jejich škodlivost rozumově
uchopitelným způsobem. Formulace typu "to se nesmí", "to je špatné"
nejsou v uvedeném smyslu slova zdůvodněním.
[16]
FRIELINGSDORF, Falešné představy ... s. 24, 87-91, 100, 120, 127.
Originální titul Frielingsdorfovy knihy zní: Dämonische Gottesbilder
(dosl. Démonické obrazy Boha).
[17] Ibid, s. 92. - Stojí za pozornost, že tento údaj vychází z více než pětadvacetileté praxe.
[18]
Sám jsem se setkal s případem nezdařeného pokusu suicidia v
evangelickém prostředí. Student teologie, který se rozhodl pro
dobrovolný odchod ze života, pocházel z respektované evangelické rodiny
v Praze.
[19] MOSER, Gottesvergiftung... s. 101.
www.dingir.cz
|