Život církví: Křesťanští duchovní v české politice
Vloženo Pátek, 05. červenec 2002 @ 08:24:40 CEST Vložil: Pisnicka |
Skrze prach
Daniel Kvasnička
Fotbalové mistrovství vyhráli brazilští fotbalisté. Ještě před tím,
než se dotkly jejich ruce magické trofeje, dotkla se jejich kolena v širokém
kruhu trávníku a mistři světa se poklonili před Velmistrem známého i neznámého
kosmu. Tak tomu věří, alespoň jak mluví jeden z brazilských hráčů
Juninho, který soukromně navštívil Prahu a některá církevní humanitární
zařízení na jaře tohoto roku. Evidentně proto, aby získal zkušenosti. Věnuje
se totiž exhibičním fotbalovým utkáním a jejich výtěžky poskytuje
humanitárním organizacím.
Volební utkání parlamentních voleb v polovičce června mělo také překvapivě
hned několik zástupců křesťanských duchovních. Křesťanských laiků
bylo ve stávajících parlamentních stranách více v KDU-ČSL, US i v ODS.
Snad i v ČSSD, ale to není známo, protože poslanci nepředkládají přiznání
o konfesi, pouze o příjmech. A to ještě jen někteří. Aktivita křesťanských
duchovních je však zajímavá a nabízí hned několik otázek po smyslu
jejich účasti.
Katoličtí duchovní mají otázku rychle vyřešenu. Jejich vlastní předpisy
politickou angažovanost zapovídají. Kněz je také velvyslancem Vatikánu ve
své obci a tak se těžko dají spojit dva státní zájmy. Zvláště, když
jsme zrovna v dojednávání smluv s církevním státem. Evangeličtí duchovní
mají větší právní prostor pro účast v politickém životě ve svých řádech
možná jen proto, že jejich případná kandidatura či úloha v politické
straně obecně je zatím naprosto nečekaná.
Brazilští fotbalisté jsou si věroučně blízcí s novou politickou stranou,
která zaujala stejně jako ty další nové málo, ale přece. Volba pro
budoucnost proslula svým zásadním odmítáním evropské integrace. Některé
dokumenty této jsou založeny na kontaktech se zahraničními odpůrci
sjednocené Evropy. Některé postoje této strany jsou založeny na otázkách,
které se na stoly našich vyjednavačů teprve dostávají. Volba pro
budoucnost je však představuje jako hotové a osudové. V řadách této
volební formace se na pražské kandidátce objevil vynikající řečtinář a
probuzenecký kazatel Dan Drápal či bývalý metodistický duchovní Daniel
Zajíc z Plzně. Strana zelených si na čelo kandidátky v Pardubickém kraji
dala duchovního a pedagoga Ivana O. Štampacha a ve středočeské kandidátce
byl k nalezení ještě Robert Gruzovský, magistr teologie. Na kandidátce Naděje
bylo duchovních více: Petr Klokočka, pravoslavný duchovní zaujal voliče na
Zlínsku nejvíce ze svých kolegů, soudě podle preferencí. Stejně i Daniel
Kvasnička v Královéhradeckém kraji. Na další kandidátce byl také Pavel
Janoušek, vězeňský kaplan a duchovní Evangelické církve metodistické či
zaměstnanec biskupství v Plzni Jaromír Jiráska z Dolního Žandova u Mariánských
Lázní. Naděje neměla naději na poslanecká křesla a je před ní mnoho práce,
aby dokázala to, co tvrdila před volbami. Nakonec je třeba připomenout jediného
evangelického duchovního, který se do poslanecké sněmovny dostal,
Svatopluka Karáska. A to nejen proto, že byl na volitelném místě pražské
kandidátky Koalice, ale nesporně pro preferenční hlasy. V senátě je už
jeden jeho kolega ze stejné církve, Zdeněk Bárta, a tak pomyslně Sváťa
tuto nerovnost vyvažuje a stává se dalším hlasem, kterého je v politice
nesporně potřebí. Ve společnosti, která má za sebou 200 let přemýšlení,
co je vlevo a co vpravo se najednou zvedá málo slyšitelný, ale jasný
prorocký hlas, který církev tlumočí po daleko více než dvě staletí.
Politikové z řad duchovenstva mají své vzory v M.J. Husovi, J.A.Komenském,
M.L. Kingovi, D.Bonhoefferovi a mezi dalšími Joachimu Gauckovi, jehož jméno
nese institut, který pomáhá lidem v Německu vyrovnat se s minulostí Stasi.
Velikost těchto vzorů je až k zalknutí. Přesto to byli obyčejní lidé s
pozemskými chybami. Jejich úloha začínala v maličkostech. V zápase o právo
a spravedlnost, které nemohou být jen na nebi, ale také v našich pozemských
poměrech. Duchovní mají místo také v roli prostředníků a smírců. Těch,
kteří vedli ke vzájemnému odpuštění na základě vědomí viny. A vina
vzniká tam, kde je vědomí nezrušitelného práva na majetek, který je pojímán
jako nástroj pro vykonávání zodpovědnosti vůči zemi i jejímu stvořiteli.
Tak věří křesťané a jsou tak myšlenkovým zázemím anglických, amerických
i evropských demokratů. Mnohé ze světlých okamžiků jihoamerických
ekonomik jsou spojeny právě s pojetím odpovědnosti, jak jej definuje Michael
Novak, pro něhož je byznys povoláním, myslí se povoláním od Boha, jak píše
v názvu své knihy. Zároveň evangelium nesmlčí svobodu jedince a právo na
nezávislé a liberální rozhodování.
Odpovědnost, na které by měl stát kapitalismus, není pravá ani levá.
Proto se nedají křesťané hledat jen na jedné straně politického spektra.
Duchovní obecně nemůže být jen zastáncem jedné politické struktury,
protože farnosti a sbory nejsou stavěny na politickém přemýšlení. Když
se duchovní objeví jako prorocký hlas ve veřejnosti, a to zřejmě všichni
jmenovaní (i nejmenovaní) křesťané byli, pak je to signál, že se to s
politickým rozdělováním v naší zemi trochu přehání. Mnohé z problémů
v našich obcích a snad i ve státě, nemají pravé a nebo levé řešení.
Mají řešení zodpovědné a nezodpovědné. Proto začínají církve hovořit,
nevyjímaje katolickou, o politické diakonii. Diakonie znamená cosi jako
"jít skrze prach". Bývá spojována jen s pomocí nemohoucím v
jednom smyslu slova, ale ve třetím tisíciletí je třeba o ní mluvit i v dalších
oblastech. Je třeba připomenout, že se nehovoří o zodpovědnosti za tento
svět jen u křesťanů, ale zcela správně se toto stává otázkou pro náboženské
systémy celého světa.
Daniel Kvasnička
kazatel Církve bratrské
|