Teologie: Obecné rysy protestantismu
Vloženo Středa, 10. červenec 2002 @ 09:00:43 CEST Vložil: Spuntik |
Obecné rysy protestantismu
Dr.
Vladimír Šiler
Charakteristické rysy protestantismu vyniknou ve srovnání
s katolicismem (ale i s pravoslavím). Další typické znaky pak budou odlišovat
jednotlivé skupiny uvnitř protestantismu.
Zásadní rozdíl je v pojetí církve,
tedy v eklesiologické koncepci. Pravoslavné církve pokládají církev za
mystické tělo Kristovo. Tato pravá církev sice není identická s žádným
konkrétním sociálním útvarem a jeho institucemi, ale pravoslaví sebe chápe
jako pravého strážce tradice této jediné církve, od níž se v dějinách
mnozí oddělili a zbloudili. Katolická církev sebe sama pokládá za jedinou
autentickou církev, protože jako jediná má kontinuitu vedoucí od apoštolů
(i když tu má i pravoslaví). Je to církev katolická, to znamená doslova všeobecná
nebo univerzální. Její instituce jsou plnými nositeli všech od Krista a apoštolů
svěřených funkcí na díle spásy. Protestanté sice také tvrdí, že církev
je jen jedna, ta pravá, Kristova. Ale nemyslí si, že nějaká konkrétní
lidská pospolitost či instituce je s touto pravou církví totožná. Každá
církev se vždy jen částečně podílí na pravé církvi Kristově a naopak
pravá církev Kristova je vždy jen částečně viditelná v každé konkrétní
církevní instituci. Toto tolerantní a liberální protestantské
stanovisko,jež se liší od absolutních a totálních nároků katolicismu a
pravoslaví, pak v praxi vede k značné vnitřní rozmanitosti protestantismu,
který se štěpí podle konfesí (věroučných formulací, vyznání víry),
denominací (různých variant téhož typu církve, lišících se často jen
detaily a pojmenováním), ale často se z něj za dramatických okolností odštěpují
sekty.
Další zásadní rozdíl je v
pojetí kněžství. V pravoslaví i katolicismu je kněz (vždy jen muž) svátostně
vydělenou osobou odlišenou od laiků. Protestantismus většinou nesvětí kněze,
pouze vybírá ze svého středu vhodné muže (a většinou i ženy) a pověřuje
je kněžskou službou. V katolicismu se v průběhu věků ustálil celibát -
knězem může být jen neženatý muž. V pravoslaví může být ženatý muž
vysvěcen na kněze, ale vysvěcený knez už se nemůže oženit.
Protestantismus celibát po svých kazatelích, farářích a pastorech nevyžaduje.
Rozdíl je i v pojetí svátostí.
Tradiční křesťanství rozlišuje sedm svátostí:křest, večee Páně, pokání
(zpověď), biřmování, manželství, kněžství, poslední pomazání (útěcha
nemocných). Obřady, které se postupně vytvořily zejména kolem večeře Páně
jako bohoslužba, mají v tradičních církvích charakter pevného, závazného
řádu (liturgie), který zaručuje, že už samotným provedením obřadu a účastí
na něm se dostává lidem milosti a zprostředkování spásy. Protestantismus
odmítl formální obřadnictví, zjednodušil bohoslužbu a omezil počet svátostí
na dvě: křest a večeři Páně. Navíc ani tyto svátosti nepokládá za
automaticky fungující magický rituál, ale za pouhé znamení, které má zpřítomňovat
boží poselství obsažení v Písmu.Důležitější než obřad je vždy živá
víra.
Tomu odpovídá i role církevních
budov. Protestantské chrámy už nejsou místem, v němž by byl Kristus nebo Bůh
reálně přítomen ve svátosti. Je to prostě shromažďovací sál, v němž
je Kristus či Bůh přítomen jen, pokud tam jsou věřící shromážděni v
jeho jménu. Protestantismus odmítl církevní umění, zejména kalvinismus
zredukoval jeho roli na minimum. Proto jsou tyto stavby velmi jednoduché, často
až záměrně nenápadné a neokázalé. Luterství a anglikanismus však v určité
míře čerpá z původních katolických středověkých tradic a církevní umění
částečně akceptuje.
Jedním z nejtypičtějších znaků protestantismu je zdůraznění
Písma svatého jako jediné normy života víry. Je tedy zcela odmítnuta
autorita církevního učitelského úřadu a role tradice
(mimobiblických, pozdějších
lidských nálezků a ustanovení ve věcech víry a mravů). Zásada sola
scriptura (pouze Písmo) vede u některých církví k vědecky kritickému
studiu bible za použití výdobytků novodobých věd, tedy ke snaze
interpretovat bibli stále nově pro stále novou dobu. Boží slovo podle nich
není v textu bible, ale v jejím kontextu, a proto musí být bible stále živě
vykládána. Jiné církve se raději uchylují k tezi o verbální inspiraci Písma
Bohem. Celý text je doslovně božím slovem a celé boží sebezjevení je úplně
obsaženo v Písmu. To vede k určitým potížím a konfliktům s výdobytky
moderní doby, její racionality a vědy.Fundamentalističtí písmáci to však
řeší radikálním odmítnutím rozumu, vědy i celého současného vývoje
společnosti.
V teologii je pak nejtypičtějším
rysem důraz na boží milost, která jedině dává člověku spásu. Spásu si
nemůže člověk získat sám ze svých sil, pomocí svých záslužných skutků.
Může pouze důvěřivě přijmout nabídnuté boží odpuštění a spásu
jako nezaslouženě darovanou milost. Zásada sola
fide (pouze vírou) nebo sola gratia (pouze
milostí) je vyjádřena už v Novém zákoně jak Ježíšem, tak zvláště
apoštolem Pavlem. V dějinách křesťanství ji podobně zdůrazňovali i mnozí
katoličtí myslitelé, ale protestantismus z ní učinil principiální záležitost.Sola
fide je materiální princip reformace, sola
scriptura je formální princip reformace.
Mnohé další typické rysy
protestantismu by se daly hledat za pomoci sociologie, psychologie, historie
atd. Mohli bychom například hovořit o mimořádném zdůraznění lidské
individuality, personality, o důrazu na svobodu svědomí jednotlivce. Víra je
svrchovaně osobní záležitostí, existenciálním rozhodnutím. V tradičním
křesťanství více záleží na kolektivu, na příslušnosti k určitému
společenství. Protestantismus zdůrazní autonomii proti katolické nebo
pravoslavné heteronomii, využije demokratické principy oproti autoritativním
postupům tradičních církví. Pro protestantismus je rovněž příznačné,
že přitakal nové době, která se zrodila z trosek středověkého modelu světa.Protestantismus
důsledně demytologizoval přírodu a dějiny. Příroda a politika se stala světskou
záležitostí se svými vlastními vnitřními zákonitostmi. Protestantismus
tak vlastně nastartoval proces sekularizace
(zesvětštění, odnáboženštění), který vrcholí ve 20. století. Na
jedné straně se tak zbavuje církevního poručníkování, ale na druhé je
zcela vydán napospas svým vlastním silám. Náboženství se v protestantsky
liberálním pojetí stává soukromou záležitostí jednotlivce, víra se z
polohy veřejného projevu a postoje
stáhla do oblasti citu. Na druhé
straně ale zejména kalvinismus díky tomu, že zrušil určitá mravní tabu
středověku a zavedl nový individuální étos, dal impuls k rozvoji nového
humanismu a občanské společnosti s jejím novým pojetím práce, povolání,
politického a ekonomického podnikání, štěstí a úspěchu. Protestantismus
je rovněž typicky městským hnutím. Neoslovil ve větší míře venkov ani
prostého člověka, ba ani proletariát. Je totiž výrazně založen na slově,
intelektu a schopnosti kultivovaného uvědomělého citového prožívání.
Luther a Kalvín
Odlišné důrazy luterské a kalvínské
větve reformace můžeme porovnat pomocí následující tabulky. Oba důrazy
jsou záměrně předvedeny spíše v krajní podobě. V jednotlivých církvích
se projevují jen tendence k oněm důrazům, zřídka však jejich krajní
polohy.
Martin Luther
Jan Kalvín
mnich
právník
typ "sedláka"
typ "rytíře"
Povaha: Posedlý duchem pravdivosti. Vzdorovitá
bezohlednost až svévole. Nebojácnost, ale
přitom hluboce citová zbožnost, modlitební bezprostřednost. Až
dětinská dobrota a laskavá moudrost.Nesoustavnost, málo trpělivosti,
pedagogického ohledu. Neukázněný génius.
Zjemnělí katolíci a kalvinističtí humanisté mu vyčítají
jeho zálibu v pivě, selskou hrubost,
sprosté výrazy.
Reformace je pro něho především reformou (proměnou) nitra člověka,
nejde mu ani tak o změnu církve, a už vůbec ne změnu společenských
pořádků.
Jde mu o osobní spásu člověka, osobní
uvěření. Subjektivita,
personalita, psychologizace zbožnosti.
Zdůrazňuje, že Bůh odpouští hříchy. Je lhostejný vůči
světu, politice. Křesťan se o
to nemá starat. Má poslouchat svého pána bez reptání.
Vrchnost je od Boha.
Slyší rád z Písma radostnou zvěst
o odpuštění, útěchu. Je z toho
klidný, spokojený.
Má jistotu, že je spasen. ("Zatímco
sedím u svého džbánku wittenberského piva, království boží běží
dál.")
"Čti bibli, naslouchej kazateli, který ti zvěstuje, že ti bylo v Kristu odpuštěno, žij mravně
a o ostatní kolem tebe se nestarej!"
Podcenil význam kázně a řádu, církevního
práva. Zbožnost je pro něho spíše
niterný postoj, cit, méně už praktická poslušnost.
Víra a evangelium.
Historická pasivita, kvietismus.
Hlásí se k němu spíše prostý lid,
někde zase spíše vzdělanci.
Politicky se spojí s feudální
mocí.
Povaha: Posedlý myšlenkou kázně. Chce
prosadit boží zákony do všech oblastí každodenního života.
Chladný rozumářský vědec. Je až nelidsky vážný a přísný,protože
si je vědom své odpovědnosti. Ve svatém zápalu neváhá užívat
inkvizičních metod.Fanatik horlící pro dobrou věc. Asketický typ.
Zakazuje hýření. Trestá nepoctivost. Koná kontrolní návštěvy v
rodinách.
Reformace je pro něho především procesem očištění církve a pak
proměny společnosti v teokracii. Mluví spíše o zásadách,
principech, zákonech než o lásce a a zbožnosti.
Jde mu o to, aby se boží panství rozšířilo ve světě, aby se šířila
boží sláva. Objektivita, socialita, zpolitizování zbožnosti.
Zdůrazňuje, že Bůh musí vládnout. Důraz na angažovanou aktivitu
ve světě. (Odtud impuls pro rozvoj kapitalismu a buržoazie.I vrchnost
musí poslouchat Boha. (Odtud impulsy pro rozvoj demokracie.)
Slyší rád z Písma nároky a rozkazy. Je z toho pozitivně rozčilený.
Má jistotu, že je povolán šířit ve světě boží království.
Říká si: Když já to neudělám,
tak to nikdo neudělá.
"Věř a poslouchej,nepiplej se sám v sobě a nemudruj, pracuj
a miluj, doufej a bojuj!"
Přecenil význam kázně a řádu. Náběh k fašistickým metodám.
(Viz např. bílý kalvínský fašismus v Jižní Africe a částečně v
USA.)
Církev a teologie.
Bojovnost, aktivita, angažovanost.
Hlásí se k němu spíše obchodníci, humanisté.
Politicky se spojí s demokracií, ale ještě spíše s republikánstvím.
|