poslal Nepřihlášený V době „Mnichovské zrady“ Winston Churchill údajně prohlásil: „Volili
jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“ Pokud
jde o státní financování církví, mohli by církevní představitelé tento
výrok obměnit: „Volili jsme mezi závislostí na státu a nouzí. Zvolili
jsme závislost na státu a budeme mít nouzi.“
Když jsem v roce
1993 psal představitelům církví, že by bylo lépe rezignovat na restituce
a státní financování a hrdě se postavit na vlastní nohy, tušil jsem, že
tato otázka bude ještě dlouho živá a že závislost na státu církvím
velmi uškodí, a to především duchovně. Opravdu bych si ale nevsadil na
to, že tento problém nás bude provázet dvacet let!
Aby bylo jasno: (Komunistický) stát církve okradl a tato křivda nebyla
napravena. Zákonem o financování církví byly v roce 1949 duchovním
vnuceny státní platy. Komunisté dobře věděli, že přes peníze lze církve
snadno kontrolovat. Některé církve se státnímu financování bránily, leč
nakonec podlehly.
Bránila se zejména Církev bratrská (tedy se ještě
jmenovala Jednota českobratrská), jejíž přední představitel František
Urbánek, přítel Masarykův, odmítl již na počátku První republiky nabídku
tehdejšího prezidenta na státní podporu. Bránila, ale neubránila. Budiž
ji přičteno k dobru tehdejší bránění, kontrastující se servilními
články do denního tisku, psanými některými katolickými, evangelickými i
husitskými faráři.
Po sametové revoluci se stát pokusil věc
částečně napravit tím, že umožnil církvím, aby si pořídily tolik
duchovních, kolik chtějí – a to bez jakékoli kontroly ze strany státu. A
církve se činily – některé více, jiné méně. Došlo to tak daleko, že
máme církev, která má jednoho duchovního na devatenáct členů. Ukazuje
se, že tam, kde chybí kontrola financí, zřejmě na křesťanskou morálku
spoléhat nelze.
Jako představitel Křesťanských společenství jsem
se spolu se svými spolupracovníky rozhodl, že státní peníze zásadně
brát nebudeme. Ano, vím, že někteří naši pastoři to neměli a nemají
jednoduché. Mnozí musí svou duchovní službu vykonávat při občanském
zaměstnání. Nadto tady byla „církevní konkurence“, která nám některé
potenciální či už působící pastory odlákala nabídkou státního platu. Na
to si ale nestěžuji – ten, kdo na takovou nabídku slyšel, k nám stejně
vnitřně nepatřil.
Celých těch dvacet let se nevěřící pohoršují
nad státním financováním církví. Ano, vím, že neprávem. Z hlediska
právního byl míč vždy na státní straně hřiště. Nicméně vysvětlujte to
lidem v hospodě!
Pro toho, kdo jednou začal brát, je těžké s tím
přestat. To zakusila i Církev bratrská, která se po sametové revoluci
ke své předkomunistické zásadovosti už nedokázala vrátit. A zakusili to i
baptisté, kteří – pokud vím, jako jediní – brát přestali, ale pak zase
potichu začali.
Ten, kdo bere, začíná jinak myslet. Slyšel jsem
tolik nejroztodivnějších vysvětlení tohoto braní. Nedávno jsem slyšel v
rozhlase půlhodinové interview s Tomášem Halíkem. V mnohém mi mluvil z
duše, a tam, kde jsem s ním nesouhlasil, mi bylo zřejmé, že jeho názor
je nutno brát vážně a poctivě se s ním vyrovnat. Jen když došlo na
státní platy duchovních, nestačil jsem se divit, co také dokáže říci.
Tvrzení, že „je knězem nejen věřících, ale i nevěřících“, muselo ty
nevěřící přinejmenším zvednout ze židle. Milý Tomáši, já se také cítím
jako pastor nejen věřících, ale i nevěřících. Ale od nevěřících si za to
nenechávám platit.
Stačí ale položit si jednoduché otázky:
Dovedete si představit Ježíše Krista, jak horlí pro církevní restituce?
Jak si může církev vážit sebe sama, když se nedokáže o sebe postarat?
Jak může být svědomím politiků, když se nechává platit státem?
Co nás čeká? Až se bude v Parlamentu znovu projednávat otázka vyrovnání
mezi státem a církví, nepochybně se zase najde někdo, kdo do toho hodí
vidle. (Posledně to byl poslanec Vlastimil Tlustý, pamatujete?) A po
volbách nás čeká tandem sociálních demokratů s komunisty, který otázku
jednou provždy vyřeší: Zruší blokace církevního majetku bez náhrady. A
bude vymalováno. Pan prezident – pokud bude ještě v úřadě – se určitě
zlobit nebude, soudě podle jeho nedávných vyjádření. Vyjít vstříc
protikřesťanskému populismu mu bude milejší než přízeň kardinála
Dominika Duky.
Je jen otázka času, kdy financování církví státem
skončí. Nevím, za jakých okolností k tomu dojde, ale dojde k tomu
určitě, dříve nebo později. Jenže pokud k tomu nedojde z rozhodnutí
samotných církví, budou trpět nouzi. Finanční, ale především duchovní.
Ale spoléhat na Boha lze začít kdykoli. I teď.
12. dubna 2012
Dan Drápal
Zdroj: http://dan-drapal.cz/index.php/cz/politicke-clanky/29-evergreen-financovani-cirkvi
