Grano Salis - Střípky katolické III.

poslal oko

..."Kdybys třeba napsal, jaký konkrétní užitek v životě máš ze mše."...

Dlouho jsem přemýšlel, jak na tuto Cizincovu výzvu odpovědět srozumitelným způsobem i pro lidi naprosto mimo, naprosto nezasvěcené a bez základních znalostí katolické víry.

Pořád totiž platí, že pokud člověk zrovna nemluví "jazykem mého kmene", tak dorozumění "rukama nohama" bývá značně obtížné.

Katolické chrámy jsou svým tichem a prostorem ideálním místem pro modlitbu, pro osobní rozhovor s Bohem - a to bez ohledu na náboženské vyznání člověka, který třeba zrovna hledá Boha. Není k tomu potřeba nic dalšího - žádné znalosti katolické víry ani ničeho jiného. Od srdce k srdci se zde v tichu může zformovat vztah člověka k Bohu.

Zcela jinak to ale platí v případě katolické bohoslužby.

Nelze jí porozumět ve správném smyslu bez jistých základních znalostí toho, co se zrovna děje. Neznalý člověk nerozumí významu postojů těl (proč si třeba zrovna stoupáme či klekáme), prostředí je pro něho nepochopitelné a může tím být i stresující. Celá liturgie mše předpokládá jistou orientaci a je tedy určena pro lidi znalé, zasvěcené.

Nehodlám zde ale popisovat podrobný průběh bohoslužby - to se dá dneska dohledat úplně jinde. Jen tedy věci naprosto nezbytné pro pochopení ...

Všechno, co dnes o katolické mši řeknu, zformuloval už někdo dávno přede mnou - v úplných počátcích církve. My římsko-katolíci máme tyto předávané vědomosti jako vzácný poklad církve.

(Apeluji zde na bývalé římsko-katolíky, kteří jsou o sobě stále přesvědčeni, že pořád znají katolickou víru hodně dobře, aby si ve svědomí sami porovnali své skutečné znalosti s tím, co jim já dnes o katolické víře prozradím).

Křesťanská spiritualita je duchovní život, který postupně prostupuje třemi fázemi: očištěním, osvícením a sjednocením.

V první etapě se velmi a opakovaně snažíme o umrtvení svých hříšných návyků, abychom si vytvořili životní styl, který je skutečně oddaný Bohu.

Ve druhé etapě pokračuje očišťování našich mravních nedokonalostí, ale převládajícím tónem je osvícení Boží milostí, jelikož Bůh nás stále iniciativněji učí své svrchované dobrotě. V této fázi se stáváme vnímavějšími; protože hlavní překážky byly odstraněny, Bůh v nás může stále volněji působit. Boží realita se stále více stává výchozím bodem našich myšlenek, vůle a skutků - bodem, k němuž směřují.

Ve třetí fázi nás Bůh vtahuje do kontemplativního spojení se sebou samým: jde výhradně o jeho dílo. Jen On nás může povznést k takovému zakoušení a vidění své dobroty a my se můžeme pouze otevřít jeho lásce. Není to spojení, ke kterému bychom se odhodlávali sami, ale spíše jde o spojení, které v nás uskutečňuje On - je to skutečně nebe, které se vlamuje do našeho světa.

Nemáme se starat o to, ve které etapě se zrovna nacházíme (Už tam budu? Stane se mi to? Kdy se mi to stane Nevzdaluji se tomu cíli?). Takové starosti by se mohly smísit s rafinovanými formami pýchy či zoufalství.

Svatý Tomáš Akvinský přejímá tento trojí postup od svatého Dionýsia Areopagity - "O nebeské hierarchii" (Andělé mají ve své hierarchii tři funkce kvůli těm, kteří jsou pod nimi...- pro zajímavost - právě ten vymyslel i slovo hierarchie).

I v modernější duchovní literatuře se vyskytují snahy dělit křesťanskou cestu lidí na očistnou, osvěcující a sjednocující. Takové pokusy jsou většinou neužitečné - příliš narcistické a příliš zkušenostní, protože se snaží udělat vědu z něčeho, co prostě vědou není, a chce rozlišovat - nebo vnucovat duchovnímu životu soubor obecných jevů - což nefunguje a ani to nejde.

Původem očistného, osvěcujícího a sjednocujícího je právě andělská hierarchie (Od Boha) - a pak církevní svátosti., které jsou naší lidskou účastí na ní.

Dobří andělé neustále sdělují Boží dobrotu těm, kdo jsou v hierarchii níže, a přitahují je blíž a blíž k Boží radosti tím, že očišťují, osvěcují a zdokonalují ty, kdo jsou jim svěřeni.

Připomeneme - li si , že původ této trojí klasifikace je v Dionýsiově a Akvinského učení o tom, co vyšší andělé dělají pro anděly nižší, uvědomíme si, že Bůh nás současně očišťuje, osvěcuje a sjednocuje se sebou, a to jak přímo,tak prostřednictvím stvořených zprostředkovatelů.

Katolická církev - to není ve vztahu člověk versus Bůh - to je člověk přímo koupající se v Boží lásce ze všech možných směrů.

Duchovní prostor v katolické církvi se uskutečňuje v plnosti tří hlavních rozměrů: vztah k Bohu (vertikální), vztah ke společenství všech lidí dosud žijících své pozemské životy (horizontální) a vztah k andělům a svatým v nebi (k církvi vítězné v nebi) - (třetí osa "předozadní" - jak ji známe z geometrie). Tyto vztahy si navzájem nijak nekonkurují - uskutečňují se totiž každý v odlišných rovinách. Naši osobu posvěcuje sám Bůh. Jsme ale posvěcováni také modlitbami našich bližních (1 J 5,16) a podobně jsme posvěcováni proudem Božích milostí také skrze přímluvy andělů a svatých v nebi. Účast (spolupráce) všech tvorů na Božím díle spásy člověka je vrcholným smyslem, cílem a naplněním života každého tvora na nebi i na zemi. Je výsadou, je odměnou....

Každá mše svatá se skládá ze tří základních částí:

1.) Přípravných obřadů kajícnosti.

V Confiteor vyznáváme své hříchy, v devateronásobném "Kyrie eleison" prosíme o Boží milosrdenství - očišťujeme se od všeho, co by mohlo bránit našemu sjednocení s Kristem.

2.) Poučení z Božího slova.

Prosíme o milost a otevíráme svoji mysl a srdce, abychom se nechali utvářet Božím slovem. Jsme - li bdělí a pozorní, bude Boží slovo moci proniknout do naší duše, aby jeho pravda dala tvar a míru našim myšlenkám a našim touhám. Bůh nás formuje, abychom byli připraveni na spojení s ním samým...

3.) Zpřítomnění kalvárské oběti, kdy je božská oběť přinášena Bohu a my, její údy, jsme obětováni Bohu ve spojení s Kristem.

Chléb a víno, které jsme připravili a přinesli na oltář - tím Pánu říkáme, že jsme připraveni přinést sebe sama jako oběť, že jsme připraveni připojit se k jeho sebeobětování na kříži a odevzdat se ohni jeho lásky.

Vstupujeme na cestu sjednocení, připraveni přijmout Pána Ježíše, který k nám přichází v Oběti a dává nám sám sebe. To on nás tím přijímá do společenství se sebou samým!

Jak říká svatý Augustin, zatímco obyčejný pokrm se proměňuje v tělo toho, kdo ho jí - tento nebeský pokrm, který je skutečnější a silnější než my, nás proměňuje v sebe sama, a tak nás spojuje s našim Pánem.

Pán Ježíš je přítomen a připraven očistit nás, kteří k němu v pokoře voláme, dychtivý osvítit nás svým slovem a touží sjednotit nás se sebou, vložit svůj vzkříšený život do našich těl a duší. Vstupujeme do této velké modlitby Krista a jeho církve - činíme ji svou vlastní modlitbou, osou, kolem níž se točí zbytek našeho života.

Zakoušíme, jak milosrdný je Pán k těm, kdo se ho bojí a vzývají jeho jméno nikoli snad jen ústy, ale hlavně svým životem.

(Pokračování příště).

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace