Vyjadřujete se Cizinče v minulém čase. Bůh vás vedl k odpuštění jako k jednorázovému aktu, anebo vedl a vede stále? Jsou to důležité výroky, tak jenom pro upřesnění. 

Tohle je geniální  učení i slovo 

Krista. 

Kristus poukazuje na odpuštění boží i lidské ve vzájemné rovnováze, je to jako miska vah spravedlnosti. 

Kristus poukazuje na nebezpečí neodpuštění, neb dle Jeho slova si lze snadno vydedukovat, že Bůh nám (ne)odpustí se stejné (ne)kvalitě a (ne)kvantitě jako my (ne)odpouštíme našim viníkům.

A taky Kristus poukazuje na to komu máme odpouštět. Tedy tomu kdo se provinil(i) vůči nám (křesťanu, křesťanům). Odpuštění je tedy vždy osobní záležitost, neboť provinění se vůči někomu je a musí být vždy osobní záležitost. Čímž zároveň i poukazuje na to, že pokud nějaký člověk(zpovědník) "odpouští" viny které se ho vůbec nijak netýkají, tedy viny které nebyly spáchané vůči němu, je to podvodník. 

A z těchto geniálních slov Krista lze také jasně vnímat to, že Otec je v procesu odpuštění nadřazenou autoritou, který může odpouštět všechny viny. 

U Krista jsem si všimnul, že jednou větou dokáže velmi mnoho vyjádřit. Je to jasný projev moudrosti boží. Všechno pak záleží na tom, jak na Jeho nepomíjející slova odpovíme.

A ani ta zmínka není potřebná. Odpuštění boží je ve většině případů interní záležitostí kterou netřeba vytrubovat. Malověrným Kristus oznamoval "odpouštějí se ti hříchy" a ti byli vzápětí uzdravení, ale byli i tací kterým odpuštění hříchu Kristus oznamovat nemusel, neb to niterně věděli a uzdravení si od Krista vzali svou vírou v Něho. 

Zločinec na kříži se jasně vyjadřoval jako někdo kdo zcela změnil smýšlení, uznával spravedlivý trest který podstoupil, v pravdě věděl, že Kristus je zcela nevinný, a jeho víra byla tak velká, že i této velmi bolestné a lidsky bezvýchodné situaci Kristu zcela věří a On jej vzápětí ujišťuje jeho spásou. Zločinec jasně projevil změnu smýšlení (pokání), měl zjevení od Boha kým Kristus je a měl víru. Všechny tyto tři znaky jisté spásy nejsou možné bez ODPUŠTĚNÍ. Na kříž přibili dva zločince, ne zločince a nevinného. To, že se jeden ze zločinců obrátil na kříži je nám poučením i v tom, že boží záchrana je možná i v lidsky beznadějné situaci na poslední chvíli.  

Kristus svým nepomíjejícím slovem ujišťuje obráceného lotra o jeho spáse, a to je boží verdikt přes který nejede vlak. A již samotná existence tohoto spásného božího výroku je důkazem o tom, že lotrovi bylo ODPUŠTĚNÉ.

V tomto výroku Krista je všechno Cizinče, i odpuštění.

Spása není v odpuštění, spása je ve víře, víra je víc než odpuštění. Víra vede k odpuštění a lotr Kristu věřil.

Tak to je tedy Oko hrozně BLBÁ zásada!"

Hodit hřích "za hlavu" pustit jej z hlavy, netrápit se tím. Víš o co je jedná Oko?

To tě duch antikr.ista nabádá k sebelžím a ignorování zatracujícíhh následků hříchu.

Garantuji ti Oko že KAŽDÝ neodpuštěný hřích hozený za hlavu, se ti vrátí v tu nejméně vhodnou dobu a zasáhne tě jako otrávený šíp. A to již za hlavu nehodíš. Ostatně tuto duchovní zákonitost ze svého života dobře znáš, tak jako každý kdo své hříchy neřeší a nevyřeší  jednou provždy v Kristu Ježíši našem Pánu a Spasiteli. Pokud jednou nějaký hřích pustíš z hlavy Oko, uděláš to i znovu podruhé, potřetí, znovu a znovu a stane se z toho zvyk, útěk před krutou realitou. Tragické na tom je, že hříchy které pustíš z hlavy ze sebe nevyhodíš. Pustit hřích z hlavy znamená jej ve svém nitru zakonzervovat a uložit do krabice s názvem zapomnění. Jenže ona je to krabice chatrná, a dlouho v sobě ten sajrajt neudrží, a když z ní pak vyteče ven tak ten humus kolem pak stojí za to. Následek neodpuštěných hříchu je strašlivý. Zakonzervované hříchy se v člověku ukládají jako balast který duši stále táhne ke dnu a antikr.ist, který ti Oko nalhal pouštění hříchu z hlavy pak přijde z řk učením, že s tím těžkým balastem hříchu v tobě Oko musíš bojovat a hrdinně jej  nést.

Oko, píšeš, že pouštíš neodpuštěný hřích z hlavy a vzápětí dodáváš, že jej odevzdáváš k řešeni Bohu. Tak se ale Oko hříchy s Bohem neřeší. Ty nic neřešíš a pouštíš to z hlavy ať se to vyřeší nějak samo přes toho tvého boha "náhodu" co ti dovoluje hřešit!

Zásadně Oko se do vyřešení, tedy odpuštění hříchu nic z hlavy nepouští. S Bohem se při řešení hříchu SPOLUPRACUJE. Bůh ukáže v pravdě Ducha svatého řešení a svou vůli, ve které lze odpustit i sjednat nápravu. Pak teprve Bůh sám hřích i jeho následky zahladí. 

Jak ubohý a trapný je klam antikri.sta který namísto dokonalého božího odpuštění a zahlazení hříchu nabízí pouhé jeho "pustění z hlavy" a zakonzervování hříchu v duši.. 

Je to horší než úplně nic. Některé lidi tento způsob sebe potlačované ublíženosti dožene až k sebevraždě. Lepší než nic je přimět tyto hříchem ublížené a velmi často i hříchem zablokované (traumatizované), aby o tom vůbec dokázali mluvit se svými blízkými, a ne pouze ve zpovědnici.

Tak jest Cizinče. Lítost v procesu odpuštění samozřejmě může být, ale pro funkčnost odpuštění je bezvýznamná. O tom jsme se mnohokrát bavili.

Chci nyní poukázat na velmi závadný způsob zvrácené lítosti, který nejenom že není v procesu odpuštění třeba, ale celý proces odpuštění zničí.

Normální lítost je, že člověk lituje kvůli tomu, že soucítí s poškozeným, a že lituje toho koho poškodil a přitom sám sebe nelituje, smýšlí o sobě samém kriticky a v myšlenkách spřádá všechny možnosti rychlého a účinného odčinění své viny.

Normální člověk když lituje své viny, má na prvním místě toho koho poškodil. Taková lítost je majetkem poškozeného a musí být přesunutá zcela na poškozenou stranu. Pokud tento přesun nenastane a lítost zůstane u škodné tak v kombinaci s přiznáním viny se z lítosti stává sebelítost, která proces odpuštění většinou zničí.

A právě to je na řk zpovědi to ohavné.

Hříšník lituje, sám sebe, že ON spáchal hřích a minimálně pokud vůbec lituje toho komu svým hříchem ublížil. A ještě horší je, že za to, že řk hříšník lituje svých hříchů, tedy se sebe lituje neboť jím poškozená strana většinu o jeho lítosti ani neví, tak je mu za tu jeho sebelítost "odpuštěné".

Oko to pořád nemůže rozdýchat neb nevěstka jej naučila aby si k ní chodil pro falešné odpuštění pro svou sebelítost. Pro něj je "odpuštění" bez projevené sebelítosti nemyslitelné. Žel zatím osobně nepoznal, že ne sebelítost, ale změna smýšlení, tedy pokání od Boha provází boží odpuštěn, a to ne kvůli sebe lítosti, ale kvůli božímu milosrdenství. Když hříšník v procesu odpuštění uvidí sám sebe božíma očima je to hrozný pohled. Následuje pokorné přijetí tohoto hrozného faktu a hříšník NELÍTOSTNĚ zavrhne všechen ten hnus, prosí Boha a lidi o odpuštění na čemž z hříšníka Bůh tu jeho hnusnou kreaturu hříchu snímá a dává nové srdce, které smýšlí jinak, nově, které Boha vnímá a je Mu příbytkem.

Za sebe lítost nad hříchem podvodně udělovat odpuštění prý v moci Boha je strašlivý a ohavný výsměch všemu co nám v Kristu Otec v rámci odpuštění a spásy nabídl a nabízí!

Pro řk svátost smíření je příznačné, že jak před ní tak i po ní. Nic se nezmění. Hřích stále zůstává, smyšlení srdce se nemění, a stále jim to nedochází a mnozí v tomto zatracujícím podvodu prožijí celý život.

Poučím tě Oko. Hlas svědomí se nesmí utišovat, ignorovat, potlačovat ani umlčovat a musí se pozorně sledovat neb svědomí je od Boha.

 Psal jsi, že jsi odpustil všem. I těm, co dál činí zlo, nečiní pokání, dokonce ani nelitují toho, co zlého udělali proti tobě.

  A k odpuštění píšeš:

  A to tedy ten tvůj "Bůh" nemůže udělat, nebo nesmí, nebo neumí, nebo nechce? 

  Proč ty odpouštíš, když on ne?

  Proč se chováš jinak, než on?

  Proč se v odpuštění nechováš, jako on?

  Toník

Myslím si, že již ani Bůh nechce odpustit. Vysvětlím dále.

Když Bůh nabízí pravdu v Duchu svatém, nelze tuto pravdu přijmout tak, že ji hned pochopím, ale pochopím ji až poté co pravdu pokorně přijmu v lásce. Bůh každý den a neustále každému člověku nabízí pravdu v Duchu svatém, pravdu někdy nepříjemnou, kterou můžeme v lásce a pokoře přijmout a teprve až pak pochopit, anebo pravdu pro nelásku odmítneme, respektive odmítneme boží pravdu pro lásku ke hříchu a každé takové odmítnutí boží pravdy je odmítnutím boží lásky plné osvobozující nabídky, je předstupněm božího zatvrzení. Až je u jedince který zatím Boha nepoznal těch odmítnutých božích nabídek příliš mnoho Bůh sám vynese soud a jeho srdce zatvrdí. Zatvrzení je od Boha až POTÉ co hříšník, ne před tím. Božím zatvrzením se zároveň zatvrdí i zlo ve kterém svévolník doposud žil. Pokud byl někdo v moci náboženského fanatismu zatvrzením srdce se stane zatvrzelým fanatikem. Tak je tomu i u zločinců. Někdo může páchat zlo protože byl k tomu někým pohoršený (rodina, prostředí ve kterém žije). Bůh takovému pohoršenému neustále poskytuje své nabídky pravdy ku pomoci, pokud je však pohoršený stále odmítá Bůh jeho srdce zatvrdí a z pohoršeného hříšníka se rázem stane hříšník zatvrzelý. Napsal jsem že Bůh takovému již nechce odpustit, to nechce bylo v tom smyslu neustálých božích nabídek pravdy která by vysvobodila. Bůh se jak jinak než v lásce dá přimět k tomu aby i tomu koho On zatvrdil pomohl a "odtvrdil jej". :-) K však tomu jsou třeba modlitby a vyprošování mnohých křesťanů. 

Zatvrzelost od Boha je znakem toho, že člověk razantně Boha odmítl. 

Zatvrzelost není vzdor vůči Bohu, vzdor vůči pravdě Ducha, vzdor vůči křesťanům, to je předstupněm zatvrzelosti. Zatvrzelost je neschopnost přijetí pravdy a schopnost věřit lžím a životem ve lžích žít, lží špinit. Tak se projevují Bohem zatvrzelí lidé. Jsou to děti otce lži.

No anóó Oko, naprosto s tebou souhlasím, a přesně to tady předvádíš po tolik let takřka každý den. Předvádíš zde to jak ty sám se snažíš o změnu smýšlení (pokání), jak ty sám se pro Boha rozhoduješ, a jak se ti stále tato proměna nedaří. Stále jsi přece kajícníkem bez konce, tedy tím kdo se chce proměnit, ale nikdy se nepromění.

Římská nevěstka tě Oko navedla do pasti. Ta past spočívá v tom, že se chceš ty sám proměnit, ty sám se chceš kát aby ses Bohu zalíbil, jenomže to je přesně naruby. Proměnit tě musí Bůh a to tak jak chce On, a ne jak chceš ty, a teprve až On v tobě znovu obnoví Svůj zničený obraz, teprve pak získáš atributy líbivosti.

A k tomu je třeba víra a odevzdání se do vůle Boha.

(Mt 6,15)

... jestliže však lidem jejich provinění neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše provinění.“

To není dilema Oko. Tím je myšleno, že někdo NECHCE odpouštět. NECHCE odpustit ve vůli lidské. Bůh Otec CHCE odpustit každému a my Jeho děti po Jeho vzoru to CHCEME také. Jenže aby opuštění nastalo musí se konat v boží vůli a boží moci.

I když Bůh Otec chce odpustit všem, ne všem odpuštěné bude viz zatracení.

Bůh sám odpouští hříchy anebo je zadržuje a neodpouští, je to Jeho vůle. V Jeho vůli je odpuštění eliminací hříchu, náprava, zahlazení vysvobození ideálně oboustranné, žel někdy jen jednostranné, ale vždy v rámci individuality dokonale funkční. A když hříšník zatvrzele vzdoruje pravdě tak mu i přes veškeré chtění boží i lidské odpuštění není možné. A když se nějaký dobroser pokusí odpouštět tam kde žel odpuštění není možné, je z toho parodie a někdy i spoluvina. 

Kupříkladu ty Oko máš spoustu hříchu zadržených, což je patrné z toho jak vyjadřuješ.

A čím to asi bude Oko, že jsi sobě samému nikdy tvoje vlastní hříšné smýšlení nezměnil a proto zůstalo toho tvého celoživotního pokání. (pokání=změna smýšlení)?

Psal jsi zde Oko, že se celý život neustále kaješ, to je to samé jako bys napsal, že se celý život pokoušíš změnit své smýšlení. A ono nic. Marnost. A je to proto, že Bohu fušuješ do řemesla. To tvé smýšlení totiž sám sobě změnit nedokážeš, to dokáže jedině Bůh, kterému bys napřed ale musel to tvé stávající smýšlení ve víře odevzdat a nechat se Velkým Programátorem přeprogramovat a to tak jak chce On, a ne jak chceš ty!

Zas tak moc své oponenty v jejich chápání nepodceňuj Oko. :-)))

Raději se snaž chápati ty sám, že to tvoje pěstění duchovní kulturistiky je v principu spásy zcela nepoužitelné. Dokud se ve svalech Krista nezbavíš hříšných sklonů, budeš jenom zmrzačený sportovec bez ruky a bez nohy, který i přes obrovské svaly na zbývajících končetinách stejně nikdy do cíle nedoběhne.

A závěrem. Jak vidno, tak se ti ta duchovní kulturistika vůbec nijak nedaří s ohledem na tvoje patologické hulvátství a soustavné lhaní. Nějak ten trénink flákáš Oko. Vono to tvoje pěstění duchovních svalů není totiž ničím jiným než tvou líbivou představou o tobě samém, jenže realita je u tebe zcela jiná Oko. Podvyživený atrofický mrzák. Žádné svaly nemáš. Ležíš jako prase v bahně tvých hříchů a tvojí špínu a lež se neustále snažíš přehazovat na jiné. Taková je s tebou dlouholetá diskusní zkušenost.