Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Maxim.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 7, článků celkem: 16674, komentáře < 7 dní: 432, komentářů celkem: 431169, adminů: 60, uživatelů: 5254  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 286 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

rosmano
mikim
JirkaB

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
117210312
přístupů od 17. 10. 2001

Historie: Asi by se divil tomu, jak byla jeho slova zneužívána, což platí dodnes.
Žhavá témata

poslal Frantisek100

1Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, ·  

2takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. ·  
3Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. ·  
4Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. ·  
5Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.      


Pavel píše do Říma. Mohl by si dovolit napsat pravdu o římském moci a císaři? Je to moudrý muž a zná lidskou povahu. Možná má obavy, aby křestané nějakým způsobem nevystupovali proto římskému zřízení. K čemu by to vedlo? To je důvod, proč napsal  dopis do Říma tak, aby zabránil křesťanům případným protivládním projevům. A nejlepší způsob , jak ovládnou křestany, kteří tak horlí pro Pána Ježíše  a Boha je napsat to, co napsal. Jeho vyjádření jistě zabrání tomu, čeho se obával. Možná už tehdy měl informace o divokém a psychopatickém Nerovi. Ale nebyl by to Pavel, ale do svých vět neuměl vložit to podstatné.   · 

  5Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.  

 Svědomí je to, co nám zabrání podřizovat se násilnému vládci.  

 A jak dopadly dějiny?   Za pár století se těchto veršů chytli vládcové a vládnoucí feudální třída a kněží s nimi spolupracovali. Oni jsou od Boha a ostatní je musí poslouchat. A tak vznikly sociální vrstvy, kdy jedna se domáhala a udržovala svoje nadřízené postavení díky Bibli.  Tam je to jasně dáno. My jsme od Boha. Chudáci ti, kteří se narodili jako poddané. Nebyla moci se z toho stavu dostat. A církev? Kdo ji nejvíce podporoval? Podporovali ji ti, kteří z jejího působení na zotročovaný lid měli užitek.   Něco se za ta velká  staletí změnilo, ale málo. Copak by od Boha mohl být Hitler, Stalin a všichni ti, co v dějinách jsou zapsáni jako největší zločinci lidstva? Proč se lidé proti nim včas nepostavili? Kdo jim vzal odvahu? A svědomí bývá často až na posledním místě.   

 Tato úvaha není zaměřena proto Bibli. Pavel věřil silně Bohu  a také Pánu Ježíši, ale na rozdíl od jiných myslel  prakticky a logicky. Jistě, že někdy do svých dopisů vkládá i  svoje emoce a  obavy. Je to prostě člověk. Asi by se divil tomu, jak byla jeho slova zneužívána, což platí dodnes.        
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 28. prosinec 2023 @ 10:34:53 CET (443 čtenářů)
Více... | 2 komentáře | Skóre: 0



Historie: Vědci chybují i podvádějí. O překrucování historie v zájmu ideologie
Historie

poslal Nepřihlášený

Replikační krize je závažný problém ve vědě. Když někdy na začátku desátých let tohoto století vědci začali opakovat staré experimenty (často šlo o slavná zjištění, na nichž stála celá odvětví), nedokázali dospět ke stejným výsledkům. Krize je obzvlášť velká v psychologii, kde se různým studiím podařilo zopakovat jen asi 23 až 63 % výsledků. Ale krize zasáhla i jiné disciplíny. Podle průzkumu vědeckého časopisu Nature z roku 2018 se celkově 70 % vědců někdy nepodařilo replikovat výsledky svých kolegů. Důvody jsou různé, od špatné metodiky přes nezamýšlené chyby a zastaralé přístroje až po normální podvod. Na své kolegy v přírodních a sociálních vědách se pobaveně dívali historici v mylné víře, že jim takováto krize nehrozí.

Vložil: Tomas v Pátek, 22. prosinec 2023 @ 09:36:23 CET (481 čtenářů)
Více... | 3055 bytů | 3 komentáře | Skóre: 0



Historie: Jan Hus přátelům v Čechách 1414
Svědectví

poslal Willy

Toto je autentický dopis Jana Husa přátelům v Čechách psaný z jeho cesty do Kostnice.

Vložil: Tomas v Středa, 19. duben 2023 @ 10:59:12 CEST (780 čtenářů)
Více... | 3480 bytů | 72 komentáře | Skóre: 0



Historie: Dopis Jana Husa Pražanům L.P. 1413
Svědectví

poslal Willy

Toto je autentický dopis Jana Husa:

Vložil: Tomas v Úterý, 11. duben 2023 @ 10:28:26 CEST (301 čtenářů)
Více... | 3334 bytů | 9 komentáře | Skóre: 0



Historie: Michael Servetus
Historie

poslal rosmano


Žil v 1. polovině 16. století.

Velmi moudrý člověk, upálen za živa na hranici ve věku 42 let v říjnu roku 1553.
Upálen vlastně 2 krát.

Poprvé katolíky - avšak jen symbolicky, upálen pouze v podobizně (jeho knihy a prázdný papír na knihy), protože se mu z vězení povedlo utéct.

Podruhé už skutečně, reálně protestanty (Kalvínem).    Z vězení se mu už utéct nepovedlo.


Za kacířství  (skutečné, nebo domnělé ?)
  - za popírání Trojice a křtu nemluvňat






Ve svých prvních dvou knihách (De trinitatis erroribus a Dialogy o Trojici plus doplňující De Iustitia Regni Christi) Servetus odmítl klasické pojetí Trojice s tím, že není založeno na Bibli. Tvrdil, že vychází z učení řeckých filozofů a obhajoval návrat k jednoduchosti evangelií a učení raných církevních otců, o nichž věřil, že předcházely vývoji nicejského trinitarismu.
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 30. březen 2023 @ 10:57:11 CEST (324 čtenářů)
komentáře? | Skóre: 0



Historie: Trojice před Nicejí
Historie

poslal mikim

Zase jeden zajímavý článek kdo jak věřil před Nicejí..., překlad Google


Trojice před Nicejí https://www.biblicalunitarian.com/articles/the-trinity-before-nicea
Úvod

Věřili křesťané v Trojici před naším letopočtem? 325 když Nicejský koncil stanovil, že Pán Ježíš Kristus existuje jako jedna substance (homoousios) s Otcem? V následujícím textu hodlám prozkoumat víru klíčových křesťanů ve druhém a třetím století, abych na tuto otázku odpověděl. Vzhledem k obrovskému objemu literární produkce v tomto období je však mým prvním úkolem najít nějaký způsob, jak vše prosít, abych se dostal k relevantním informacím. V důsledku tohoto metodologického problému jsem se rozhodl zaměřit se na shromážděné důkazní texty jednoho prominentního trojičního apologeta, Matta Slicka. Vybral jsem si ho ne kvůli jeho nenapadnutelné odbornosti v oblasti patristiky, ani kvůli jeho roli samozvaného lovce kacířství, ale proto, že jeho článek na carm.org se v dotazu vyhledávače vyšvihl na samý vrchol: „Trinity před Niceou." Kromě toho Slickův styl a postoj charakterizují mnoho evangelikálů v této otázce, takže jeho přístup je reprezentativní. Vzhledem k tomu, že jeho článek je stručný a cituje pouze šest zdrojů, mohu s ním také adekvátně reagovat v eseji této délky.

Hodnocení raných trinitářských citátů
V následujícím textu se propracuji Slickovým krátkým příspěvkem „Early Trinitarian Quotes“, jednoho autora po druhém, a analyzuji každého, abych zjistil, zda je citace přesná a zda dokazuje, že autor věřil v Trojici. Ale než se do toho ponořím, chci nejprve upřesnit, co myslím pod pojmem „Trojice“. Jak opakovaně zdůraznil Dale Tuggy, neexistuje žádná doktrína „o“ Trojici.[1] Spíše existuje několik konkurenčních způsobů výkladu vyznání víry Konstantinopolského koncilu z roku 381 (často nesprávně nazývaného Nicejské vyznání). Pro mé účely zde, když říkám „Trojice“, mám na mysli to, co Slick specifikuje v následujícím odstavci:

Bůh je trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý. Otec není tatáž osoba jako Syn; Syn není tatáž osoba jako Duch svatý; a Duch svatý není tatáž osoba jako Otec [sic]. Nejsou to tři bohové ani tři bytosti. Jsou to tři odlišné osoby; přesto jsou všichni jediným Bohem. Každý má vůli, umí mluvit, umí milovat atd., a to jsou ukázky osobnosti. Jsou v naprosté dokonalé harmonii sestávající z jedné látky. Jsou souvěční, rovní a spolumocní [sic]. Kdyby byl kterýkoli z těch tří odstraněn, nebyl by žádný Bůh.

Ježíš, Syn, je jedna osoba se dvěma přirozenostmi: Božskou a Lidskou. Toto se nazývá hypostatická unie. Duch svatý je také božské povahy a je si vědom sám sebe [sic], třetí osoba Trojice.[2]

Z tohoto jazyka mohu vytáhnout následující návrhy:

Bůh je trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý.
Každá osoba je odlišná od ostatních dvou.
Každý člověk je jeden Bůh.
Osoby se skládají z jedné substance.
Každý člověk je věčný.
Každá osoba je rovnocenná ostatním (pravděpodobně ve stavu).
Každý člověk je stejně mocný.
Bůh neexistuje bez jedné ze tří osob.
Ježíš má v hypostatické unii dvě přirozenosti.
Duch svatý si je vědom sám sebe.
Kdybych vzal svou definici „Trojice“ z jiného zdroje, viděli bychom nějaké drobné, i když významné rozdíly v jazyce, ale myslel jsem si, že by bylo nejdůslednější použít Slickovu vlastní verzi Trojice při posuzování Slickova případu, kterému křesťané věřili. v Trojici před Niceou. Pokud má pravdu, měli bychom najít mnoho odkazů na těchto deset bodů v citátech, které cituje, protože tvrdí, že „ukazují, že nauka o Trojici byla skutečně živá a živá před Nicejským koncilem“. [3] V následujícím textu postupně propracuji každou z citací. Slickova slova jsem označil čísly, aby bylo jasné, když ho cituji.[4]

1. Polykarp (70-155/160)
„Ó Pane Bože všemohoucí. . . Žehnám ti a oslavuji tě skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož buď sláva tobě, s Ním a Duchem svatým, nyní i navěky“ (č. 14, vyd. Funk; PG 5.1040 ).[5]

Tento krátký úryvek pochází z mučednické smrti Polykarpa, kdy se Polykarp modlil těsně před svou popravou (kap. 14). Těžko však říci, jak moc je toto tvrzení důvěryhodné. Nyní uznávám, že Mučednictví má historické jádro, ale nejsem vůbec přesvědčen o autenticitě jeho filmovějších scén, jako když se pokusili spálit Polykarpa ve velkém ohni a ten se zázračně zformoval do podoby oblouk a hořelo kolem něj, vydávalo sladkou vůni jako kadidlo, ale nespálilo ho (kap. 15). Nejsem si ani jistý, že když ho následně bodli, krvácel tak silně, že to uhasilo peklo, které kolem něj řvalo (kap. 16). Ale i když tato modlitba přesně odráží Polykarpovu teologii, je mnohem jednotnější než trinitární. Zde je více kontextu, vyplnění části Slick výše vynechané.

Umučení Polykarpa 14
Pane Bože všemohoucí, Otče svého milovaného a požehnaného[6] Syna Ježíše Krista, skrze něhož jsme přijali poznání o tobě, o Bohu andělů a mocností a o celém stvoření a o celém pokolení spravedlivých, kteří žijí ve tvém přítomností, žehnám ti... oslavuji tě skrze věčného a nebeského velekněze, Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož buď sláva tobě, s ním a s Duchem svatým, jak nyní, tak i na věky budoucí. Amen.[7]
Za prvé, Polykarp jasně identifikuje „Pána Boha všemohoucího“ jako Otce Ježíše Krista. Za druhé, vidí Krista především jako prostředníka, jehož prostřednictvím můžeme poznat Boha. Nenajdeme nic o osobě, substanci, Trojici, společné rovnosti, společné věčnosti atd. Jak tento citát nějakým způsobem ukazuje, že Polykarp věřil v Trojici? Předpokládám, že jedinou zajímavou částí je, když Polykarp zahrnuje Ducha svatého jako někoho, kdo má být oslavován vedle Otce a Syna, což může naznačovat, že Polykarp souhlasil se Slickovým desátým bodem, že Duch svatý si je vědom sebe sama. Tento bod však není zdaleka jistý, protože ve verzi zachované v Eusebiových církevních dějinách čteme:

Církevní dějiny 4.15.35
Proto tě také za všechno chválím; Žehnám ti, oslavuji tě skrze věčného velekněze, Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze něhož s ním, v Duchu svatém, buď sláva tobě nyní i na věky budoucí, Amen.'[ 8]

Nyní se naše předložky změnily. Spíše než oslavovat Boha „spolu s...Ježíšem Kristem...a Duchem svatým“, máme Polykarp oslavující Boha „skrze...Ježíše Krista...v Duchu svatém“. V důsledku této textové nejistoty bychom tomu neměli přikládat příliš velkou váhu jako důkazu Polykarpova vyznání v Duchu jako odlišné osobnosti. Kromě toho ze svého jediného autentického díla jasně rozlišoval mezi Bohem a Ježíšem, když řekl: „Nyní ať vás buduje Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista a sám věčný velekněz, Syn Boží Ježíš Kristus“ (Filipským 12,2).[9]

Závěrem, Polykarp nám nedává žádný důkaz, že věřil v Trojici. Mohl věřit v osobnost Ducha, ale to není zdaleka jasné. Nyní se zaměříme na Slickův druhý zdroj, Justin Martyr.
2. Justin Mučedník (100?-165?)„Neboť ve jménu Boha, Otce a Pána všehomíra a našeho Spasitele Ježíše Krista a Ducha svatého přijímají obmytí vodou“ (První Apol., LXI).

To se zjevně vrací ke křestnímu prohlášení z Matouše 28,19, kde sám Ježíš říká svým učedníkům, aby křtili „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Justin však přidal několik slov, aby povýšil Otce nad Ježíše a Ducha. Boha nazývá „Otcem a Pánem vesmíru“. Již na základě toho můžeme mít podezření, že Justin nezastává názor, že Otec a Syn jsou si rovni. Justinův výrok „Otec a Pán vesmíru“ je navíc výstižný, popisuje „Boha“ a odlišuje Boha od Krista a Ducha svatého. Navíc, hned v dalším odstavci téže kapitoly, Justin používá téměř totožné prohlášení a jasně klade rovnítko mezi Boha a Otce.

První omluva 61
Nad tím, kdo se rozhodl znovuzrodit a činil pokání ze svých hříchů, se vyslovuje jméno Boha Otce a Pána vesmíru; ten, kdo vede k umyvadlu osobu, která se má umýt, volá ho pouze tímto jménem. Neboť nikdo nemůže vyslovit jméno nevyslovitelného Boha... A ve jménu Ježíše Krista, který byl ukřižován za Pontského Piláta, a ve jménu Ducha svatého, který prostřednictvím proroků předpověděl vše o Ježíši, který je osvícen je umytý. [10]

Všimněte si rozdílu, který Justin klade mezi jméno „Bůh Otec a Pán vesmíru“ a Ježíš Kristus. Jméno prvního je nevyslovitelné, zatímco jméno druhého snadno vysloví. To by nemělo překvapit nikoho, kdo je obeznámen s dalšími Justinovými spisy, kde jde až tak daleko, že říká, že Ježíš je „na druhém místě“ vedle Boha, což jasně dokazuje jeho podřízenost (První omluva 8). Není divu, že hlavní proud patristických učenců dochází k závěru, že Justin nebyl trinitář. Nyní se obracíme na Ignáce, biskupa z Antiochie.

3a Ignác z Antiochie (zemřel 98/117)
„V Kristu Ježíši, našem Pánu, skrze něhož as nímž sláva a moc Otci s Duchem svatým na věky“ (č. 7; PG 5.988).

Tento citát nepochází z Ignáce, ale z Ignácova mučednictví, které vědci obecně považují za pozdější padělek, a proto jej vylučují ze sbírky Apoštolských otců. I tak nám tento citát moc neřekne o tom, čemu autoři věřili. Pouhá zmínka o Ježíši, Otci a Duchu svatém ani v nejmenším nedokazuje, že tento autor věřil v Trojici. Je zajímavé, že „Ignác“ je v rozporu s Trojicí dříve ve stejném díle, když říká:

Umučení Ignáce 2
Mýlíte se, když nazýváte démony národů bohy. Neboť jest jen jeden Bůh, který učinil nebe i zemi, moře i vše, co je v nich; a jednoho Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z jehož království se mohu těšit.

Toto prohlášení je exkluzivní. Identifikuje jediného Boha jako někoho jiného než jediného Ježíše Krista (srov. Jan 17,3).

Další Slick se obrací k dlouhé recenzi Ignatia pro další trojiční důkazní text. Zde je to, co cituje:

3b Ignáce
„Máme také za lékaře Pána, našeho Boha Ježíše Krista, jednorozeného Syna a Slovo, dříve než začal čas, ale který se potom stal také člověkem, z Marie Panny. Neboť ‚Slovo se stalo tělem.‘ Jelikož byl netělesný, byl v těle; protože byl neprůchodný, byl v průchodném těle; protože byl nesmrtelný, byl ve smrtelném těle; jako život se stal předmětem zkažení, aby mohl osvobodit naše duše od smrti a zkaženosti, uzdravit je a vrátit jim zdraví, když byly nemocné bezbožností a zlými chtíči." (Alexander Roberts a James Donaldson, eds., The ante-Nicene Fathers, Grand Rapids: Eerdmans, rpt. 1975, sv. 1, str. 52, Efezským 7.)

Slick opět velmi pečlivě vybral svou nabídku. Zálohováním pouze jedné věty zjistíme následující:

Ignác Efezským 7,22 (Dlouhá recenze)
Ale náš Lékař je jediný pravý Bůh, nezplozený a nepřístupný, Pán všech, Otec a Zploditel jednorozeného Syna. Máme také za lékaře Pána Boha našeho, Ježíše Krista, jednorozeného Syna a Slova, dříve než začal čas, ale který se potom stal také člověkem, z Marie Panny.

Kontrast nemůže být jasnější. Otec je v kategorii sám o sobě jako „jediný pravý Bůh, nezplozený a nedosažitelný, Pán všeho, Otec a Zploditel“ – všechna označení se zde nevztahují na Syna. Ještě jednou, nemáme nic o Trojici, nic o rovnosti, podstatě nebo věčnosti. Pokud něco, tento text zdůrazňuje rozdíly mezi Otcem a Synem.[11] Dále se zaměříme na Ireneje, biskupa z Lyonu.
4. Irenej (115–190)
„Církev, i když je rozptýlena po celém světě až na konec země, přijala od apoštolů a jejich učedníků tuto víru: . . . jeden Bůh, Otec všemohoucí, Stvořitel nebe a země a moře a všeho, co je v nich; a v jednoho Krista Ježíše, Syna Božího, který se vtělil pro naši spásu; a v Duchu svatém, který skrze proroky hlásal dispensace Boží a příchody a narození z panny, utrpení a vzkříšení z mrtvých a nanebevstoupení v těle milovaného Krista Ježíš, náš Pán, a Jeho zjevení z nebe v Otcově slávě „shromáždit vše v jedno“ a znovu vzkřísit veškeré tělo celého lidského pokolení, aby se Kristu Ježíši, našemu Pánu a Bohu , a Spasitele a Krále, podle vůle neviditelného Otce, 'každé koleno se má sklonit, z věcí na nebi, věcí na zemi i věcí pod zemí, a aby každý jazyk vyznal; k němu a že by měl vykonat spravedlivý rozsudek vůči všem . . . “ (Proti herezím X.l)[12]

Kde je tady něco o Trojici? Ve skutečnosti je to jedno z Irenejových nejsilnějších unitářských prohlášení! Označuje jediného Boha jako Otce a poté pokračuje v samostatné kategorii o Ježíši. Otec je všemohoucí stvořitel, zatímco Syn se (pasivně) vtělil pro naši spásu. Ano, Irenej nazývá Ježíše Bohem, ale není zdaleka jasné, co tím myslí. K nejednoznačnosti pojmu „Bůh“ se vrátím později. Ale nyní se podívejme na několik dalších Irenejových teologických výroků ze stejné knihy:

Proti herezím 1.9.2
Když totiž Jan hlásá jednoho Boha, Všemohoucího a jediného Ježíše Krista, Jednorozeného, skrze něhož bylo všechno stvořeno, prohlašuje, že toto byl Syn Boží…

Proti herezím 3.6.4
Proto k tobě také volám, Pane Bože Abrahámův a Bože Izákův a Bože Jákobův a Izraelův, který jsi Otcem našeho Pána Ježíše Krista, Boha, který si díky hojnosti tvého milosrdenství získal přízeň k nám, abychom poznali Tebe, jenž jsi učinil nebe a zemi, jenž vládneš všemu, jenž jsi jediný a pravý Bůh, nad nímž není jiného Boha; uděl skrze našeho Pána Ježíše Krista vládnoucí moc Ducha svatého; dej každému čtenáři této knihy, aby tě poznal, že jsi Bůh jediný, aby v tobě byl posílen a aby ses vyhýbal každé heretické, bezbožné a bezbožné doktríně.

Proti herezím 3.9.1
Sám Pán předává svým učedníkům, že On, Otec, je jediný Bůh a Pán, který jediný je Bůh a vládce všech…

Proti herezím 5.18.2
A tak je prohlášen jeden Bůh Otec, který je nade vším, skrze všechny a ve všech. Otec je vskutku nade vším a On je Hlavou Krista; ale Slovo je skrze všechny věci a ono je Hlavou Církve; zatímco Duch je v nás všech a On je živá voda, kterou Pán dává těm, kdo v Něho správně věří a milují Ho a kteří vědí, že „jeden je Otec, který je nade všechny a skrze všechny, a v nás všech."

Aby bylo jasno, stejně jako před ním Justin, Ireneus věří, že Ježíš je nižší božstvo, které také existovalo před jeho inkarnací, ale nemůže být trinitářem, protože opakovaně vyvyšuje Boha jako nadřazeného Ježíši. Nyní přejdeme k Tertullianovi, prvnímu významnému latinskému autorovi.
5. Tertullian (160-215)
„Definujeme, že jsou dva, Otec a Syn, a tři s Duchem svatým, a tento počet je tvořen vzorem spasení . . . [což] přináší jednotu v trojici, která spojuje trojici, Otce, Syna a Ducha svatého. Jsou tři, ne důstojností, ale stupněm, nikoli podstatou, ale formou, ne mocí, ale povahou. Jsou jedné podstaty a síly, protože je jeden Bůh, od něhož tyto stupně, formy a druhy pocházejí ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“ (Adv. Prax. 23; PL 2.156-7).

Ach, tady to je! Konečně, na úsvitu třetího století, máme slovo „trojice“. Nezdá se vám však zvláštní, že toto slovo je malé? Možná je to Slickova překlepová chyba nebo by to mohlo odrážet pochopení, že Tertullian zde nepotvrzuje pozdější doktrínu o Trojici, ale místo toho pouze vyjmenovává triádu nebo trojici tří bytostí: Boha, Ježíše a Ducha. Pokud jde o tento citát, vidím, jak mocně se zdá, že identifikuji Tertulliana jako plnohodnotného trinitáře, zvláště když je čten anachronicky, za předpokladu pozdější trinitární teologie. Tento krátký citát však není vše, co od Tertulliana na toto téma máme, a uděláme dobře, abychom se ujistili, že nevytrháváme jeden výrok z kontextu jeho knihy. O „trojici“ toho napsal poměrně hodně, takže tento citát musíme číst ve světle jeho dalších výroků. Jak se ukázalo, Tertullianus se držel klasického subordinacionismu, i když značně povýšil Syna a Ducha.

V tomto citátu ze stejné knihy je jasné, že Tertullianus vidí významný rozdíl mezi Otcem a Synem v jejich podstatě, čímž fakticky popírá představu, že se skládají z jedné a téže podstaty.

Proti Praxeas 9
[T] Otec není totožný se Synem, protože se jeden od druhého liší způsobem svého bytí. Neboť Otec je celá podstata, ale Syn je odvozenina a část celku, jak sám uznává: „Můj Otec je větší než já. V žalmu je jeho méněcennost popsána jako „o něco nižší než andělé“. Otec je tedy odlišný od Syna, protože je větší než Syn, protože ten, kdo plodí, je jeden, a ten, kdo je zplozený, je jiný; I ten, kdo posílá, je jeden, a ten, kdo je poslán, je jiný; a opět ten, kdo tvoří, je jeden, a ten, skrze něhož je ta věc stvořena, je jiný.

Nezbývá nám zde žádná otázka. Tertullianus vidí Otce jako většího než Syna kvůli svému původu. Trinitáři obecně považují subordinacionistické texty v písmech za funkční nezbytnosti kvůli inkarnaci. Tertullianus to však tak nevidí. Syn je původem a podstatou nižší než Otec. Je pravda, že Tertullianus mluví o Otci a Synu jako o jedné podstatě jinde, ale není to nicejský způsob. Spíše je to v tom smyslu, že se oba skládají ze stejné božské hmoty, stejně jako jsou dva lidé vyrobeni ze stejné lidské hmoty.

Proti Praxeas 7
Potom tedy Slovo také samo přijímá svou vlastní podobu a nádherný oděv, svůj vlastní zvuk a hlasový projev, když Bůh říká: „Buď světlo“. Toto je dokonalá narozenost Slova, když vychází od Boha – Jím nejprve zformovaného, aby vymýšlel a promýšlel všechny věci pod jménem Moudrosti – „Pán mě stvořil nebo utvořil jako počátek svých cest; pak potom zplozeni, aby vše uskutečnili... Neboť kdo popře, že Bůh je tělo, ačkoli "Bůh je Duch?" Neboť Duch má tělesnou substanci svého druhu, ve své vlastní formě. Nyní, i když neviditelné věci, ať jsou jakékoli, mají jak svou podstatu, tak svou podobu v Bohu, čímž jsou viditelné pouze Bohu, oč spíše to, co bylo vysláno z Jeho podstaty, nebude bez podstaty! Ať už tedy byla podstata Slova, které označuji za Osobu, cokoliv, prohlašuji za to jméno Syna; a když poznávám Syna, prohlašuji, že je druhý po Otci.
Znovu vidíme, že Syn není roven Otci, ale je mu druhým na základě svého původu a podstaty. Ve skutečnosti se zdá, že Tertullianus říká, že Slovo (Syn) vzniklo, když Bůh řekl: „Budiž světlo“, protože tuto událost nazývá „narozením Slova“.

Poslední prohlášení Against Praxeas jasně ukazuje, že Tertullianovy spekulace nebyly v jeho době ani zdaleka ortodoxní.

Proti Praxeas 3
Prostí, skutečně (nebudu je nazývat nemoudrými a neučenými), kteří vždy tvoří většinu věřících, jsou zaskočeni dispensací (Tři v Jednom) na základě toho, že jejich samotné pravidlo víry je odvádí od světová pluralita bohů k jedinému pravému Bohu; nechápou, že ačkoliv je jediným Bohem, musí se v něj přesto věřit s jeho vlastní οἰκονομία [ekonomie]. Číselné pořadí a rozložení Trojice, o které se domnívají, že je rozdělením Jednoty; zatímco Jednota, která odvozuje Trojici ze svého vlastního já, je zatím f
6a Origen (185-254)„Kdyby někdo řekl, že Slovo Boží nebo Moudrost Boží mají počátek, ať si dá pozor, aby svou bezbožnost nesměřoval spíše proti nezplozenému Otci, protože popírá, že byl vždy Otcem a že vždy zplodil Slovo. a že měl vždy moudrost ve všech předchozích dobách nebo dobách nebo cokoli, co si lze představit jako prioritu. . . Není starodávnějšího titulu všemohoucího Boha, než je titul Otce, a on je Otcem skrze Syna“ (De Princ. 1.2.; PG 11.132).

Zde nacházíme původ nauky, která se později stala známou jako „věčné pokolení“, nezbytný koncept pro potvrzení jak Synova zplození, tak jeho věčnosti. Na základě tohoto prohlášení a dalších podobných v téže knize (O prvních principech) se zdá, že Origenes věří, že Slovo/Moudrost/Syn je věčný. Pojďme k druhému Slickovu Origenovu citátu.

6b Origen
„Neboť kdyby [Duch Svatý nebyl věčně takový, jaký je, a v určité době přijal poznání a pak se stal Duchem Svatým] tomu tak bylo, Duch Svatý by nikdy nebyl počítán v jednotě Trojice, tj. s nezměnitelným Otcem a Jeho Synem, ledaže by vždy byl Duch svatý." (Alexander Roberts a James Donaldson, eds., The Ante-Nicene Fathers, Grand Rapids: Eerdmans, rpt. 1975, sv. 4, str. 253, de Principiis, 1.111.4)

Teď se někam dostáváme. Máme věčnost Syna a věčnost i osobnost Ducha svatého. Navíc Origenes zmiňuje „jednotu Trojice“, což je silný náznak toho, že musí věřit v Trojici, že? Ale počkejte, je toho víc.

6c Origen
„Navíc nic v Trojici nelze nazvat větším nebo menším, protože samotný pramen božství obsahuje všechno Jeho slovem a rozumem a Duchem Jeho úst posvěcuje vše, co je hodné posvěcení. . . “ (Roberts a Donaldson, Ante-Nicene Fathers, sv. 4, str. 255, de Principii., I. iii. 7).

Toto poslední prohlášení přináší důkaz, že Origenes věřil ve stejnou rovnost Otce, Syna a Ducha svatého. To skutečně vede k působivému kumulativnímu případu. V tomto bodě by mohlo být užitečné položit Slickových původních deset bodů oproti Origenovým prohlášením.

Matt Slick Origen z Alexandrie
1. Bůh je trojice osob: Otec, Syn a Duch svatý. 1. Otec, Slovo/Syn/Moudrost a Duch používají osobní zájmena
2. Každá osoba je odlišná od ostatních dvou. 2. Otec odlišný od Syna odlišný od Ducha
3. Každý člověk je jeden Bůh. 3. Otec, Syn a Duch se počítají v jednotu Trojice
4. Osoby se skládají z jedné substance. 4. neuvedeno
5. Každý člověk je věčný. 5. Slovo a Duch jsou věční
6. Každý člověk je rovnocenný ostatním. 6. nic v Trojici nelze nazvat větším nebo menším
7. Každý člověk je stejně mocný. 7. neuvedeno
8. Bůh neexistuje bez jedné ze tří osob. 8. Je bezbožné popírat věčnost Syna, protože by to znamenalo, že Otec nebyl vždy Otcem
9. Ježíš má v hypostatické unii dvě přirozenosti. 9. neuvedeno
10. Duch svatý si je vědom sám sebe. 10. nazývá Ducha „on“
Nyní, když jsme se posunuli k někomu, kdo píše do poloviny třetího století, dostáváme se mnohem blíže k jazyku a významům čtvrtého století. Jak jsem však opakovaně ukázal, korekturu těchto autorů nepomůže. Origenes napsal hodně, až šest tisíc rolí nebo kapitol materiálu. V jednu chvíli měl sedm stenografů, kteří střídali diktáty, takže mohl rychle chrlit knihy. Několik z těchto knih přežilo až do našich dnů. Z nich bych rád uvedl tři Origenova prohlášení, jedno ze stejné knihy, kterou citoval Slick, a dvě další z Proti Celsovi, než ukážu, proč jsou Slickovy citace zcela nedůvěryhodné.

O prvních principech 1.3 (řecký fragment 9)
Bůh a Otec, který drží vesmír pohromadě, je nadřazený každé bytosti, která existuje, protože každému dává ze své vlastní existence to, čím každý je; Syn, který je menší než Otec, je nadřazen pouze rozumným tvorům (neboť je druhý po Otci); Duch svatý je stále méně a přebývá pouze ve svatých. Takže moc Otce je větší než moc Syna a Ducha svatého a moc Syna je větší než moc Ducha svatého, a naopak moc Ducha svatého převyšuje moc každého jiná svatá bytost. [14]

Proti Celsovi 8.12
Uctíváme tedy Otce pravdy a Syna, který je pravda; a tito, ačkoli jsou dva, považováni za osoby nebo existenční prostředky, jsou jedno v jednotě myšlení, v harmonii a v identitě vůle. Jsou tak zcela jedno, že ten, kdo viděl Syna, „který je leskem Boží slávy a výslovným obrazem Jeho osoby“, viděl v Tom, který je obrazem Boha, samotného Boha.

Proti Celsovi 8.15
Neboť my, kteří říkáme, že viditelný svět je pod vládou toho, kdo stvořil všechny věci, to prohlašujeme Syn není mocnější než Otec, ale nižší než On. A tuto víru zakládáme na výroku samotného Ježíše: „Otec, který mě poslal, je větší než já“. A nikdo z nás není tak šílený, aby tvrdil, že Syn člověka je Pánem nad Bohem. Když však spasitele považujeme za Boha, Slovo a Moudrost, Spravedlnost a Pravdu, jistě říkáme, že vládne všemu, co mu bylo v této funkci podřízeno, ale ne, že Jeho nadvláda přesahuje Boha. a Otce, který je Vládcem nade vším.

Pokud tedy Slickovy citáty dokazují, že Origenes věřil v rovnost Otce, Syna a Ducha svatého, jak je možné, že stejného autora nalézáme, že jinde výslovně učí nadřazenosti Otce nad Synem a Syna nad Duchem? A co víc, můj první citát pochází ze stejné knihy, kterou citoval Slick, Origen's On First Principles. Co se tam děje?

Jak se ukázalo, Origenovo velké dílo On First Principles se stalo předmětem mnoha kontroverzí, zejména ve čtvrtém století, kdy spor o trinitárním světě narůstal. Aby bylo jasno, Origenes byl vždy kontroverzní i za svého života, ale lidé považovali jeho christologii za provokativní až desítky let poté, co zemřel. Útoky na Origena pro jeho christologii začaly Metodějem na počátku čtvrtého století. Ačkoli jeho jméno nezaznělo v Nicei v roce 325, následné Pro-Nicene a Anti-Nicene strany si obě nárokovaly Origena pro sebe, čímž se jeho spisy staly hlavním bojištěm v polovině čtvrtého století. Poté, co se usadil prach od římského císaře Theodosia, který v roce 381 oficiálně zakázal veškeré netrinitární křesťanství, Epiphanius ze Salaminy, lovec kacířství, zamířil na každého, kdo by bránil Origenova díla. Epiphanius proti němu bojoval, protože Origenes učil: „Syn nepochází z Otcovy podstaty, ale představuje ho jako zcela cizího Otci a jako stvoření.“[15] Cestoval do Palestiny a tam se střetl s Jeronýmem, Rufinem a Jan biskup jeruzalémský v kousavém kázání proneseném v kostele Vzkříšení. Poté Jeroným obrátil svou pozici a obrátil se na Origena, již nepřekládal jeho díla z řečtiny do latiny. V roce 397 však Rufinus zvolil jiný směr a vážně se vydal zprostit reputace svého pána (bez ohledu na skutečnost, že Origenes byl mrtvý více než 140 let). Rufinus byl tak přesvědčen, že Origen je ortodoxní, že ve svém latinském překladu upravil vše, co bylo sporné v Origenově knize O prvních principech. Rufinus ospravedlňoval své buzerování nepodloženým tvrzením, že nějací zlí kacíři zkazili Origenovu knihu. Učenec a překladatel G. W. Butterworth na druhé straně považuje za naprosto znepokojivé, že Rufinus dal světu takovou „zkomolenou verzi Origenova díla“, místo toho dává přednost přesnému a poctivému překladu. Butterworth odhaluje Rufina slovy: „Strach z kacířství je u něj silnějším motivem než láska k pravdě...prokázal, že je ochoten text pozměnit nebo jeho části vynechat, a to bez jakýchkoli důkazů a za žádným účelem, kromě usmíření. předsudky svých čtenářů a dát větší autoritu svému překladu.“[16]Butterworth je z Rufina zvláště frustrován, protože kromě jeho latinského překladu tvoří všechny dochované řecké fragmenty jen asi šestinu knihy. Překvapivě Rufinus svobodně přiznává, že Jeroným měl ve zvyku uhlazovat výroky, které by mohly způsobit urážku, a že se řídil stejnou metodou, „aby nereprodukoval takové pasáže z Origenových knih, o kterých se zjistí, že jsou v rozporu s a v rozporu s jeho pravým učením.“[17] Rufinus pokračuje ještě jasněji:

O prvních principech, předmluva Rufina 3
Kdekoli jsem tedy v jeho knihách našel něco, co by bylo v rozporu s jeho uctivým prohlášením o Trojici na jiných místech, buď jsem to vynechal jako zkaženou a interpolovanou pasáž, nebo jsem to reprodukoval ve formě, která souhlasí s naukou, která Často jsem ho viděl potvrzovat jinde.

To je důvod, proč v dochovaných řeckých fragmentech Origenova O prvních principech, stejně jako jeho Proti Celsovi, nacházíme subordinacionismus, zatímco výše citované části Slicka znějí podivně trinitárně. Jednoduše řečeno, Slickův citát pochází ze zdroje, který Rufinus upravil jako trinitární. Abychom uzavřeli náš vpád do Origenova světa, podívejme se na shrnutí Josepha Trigga o Origenově přesvědčení.

Důsledkem Origenova ztotožnění Krista s druhou božskou hypostází platonismu je Synova méněcennost vůči Otci. Jako emanace navenek z naprosté jednoduchosti Otce směrem k naprosté mnohosti světa je druhá hypostáze nutně méně dokonalá než ta první... Kvůli tomu Origenes, ačkoli trval na Kristově božství a naprosté odlišnosti od všech menších. bytostí, nebyl ochoten připisovat Synovi stejnou důstojnost, jakou připisoval Otci. The Son jako zprostředkující hypostáze je nižší než Otec a představuje nižší stupeň v kosmologické škále. Pouze Otec, řekl Origenes, je skutečně Bůh; Syn je Bohem pouze účastí v Otci. V úvodním verši Janova evangelia našel gramatickou konstrukci, která potvrdila jeho hodnocení nižšího Synova božství. Tam biblický autor používá řecký určitý člen, když mluví o Bohu, ale vynechává článek, když mluví o Kristu, Slovu, jako o Bohu… Tato tendence podřizovat Syna Otci nezpůsobila Origenovi během jeho života žádné teologické potíže, protože většina Křesťané považovali takovou podřízenost za samozřejmost. Později, když rozvoj trinitární teologie ve čtvrtém století učinil subordinacionismus neudržitelným, přivedl Origenovu teologii ke špatné pověsti.[18]

Dospěli jsme tedy k závěru, že Origenes nebyl trinitář, i když jistě vyvinul některé nezbytné komponenty, které by pozdější teoretikové trojice považovali za nepostradatelné.
Shrnutí výsledkůPo analýze šesti Slickových údajných trinitárních autorů před Niceou jsme zůstali zcela s prázdnou. Polykarp nevěřil v Trojici, stejně jako Justin, Ignác, Irenej, Tertullianus nebo Origenes. To samozřejmě neznamená, že před Niceou nikdo nevěřil v Trojici, ale ukazuje to, že v Slickově metodologii je něco hluboce chybného. Možná přirovnání pomůže vysvětlit tento omyl. Pokud někdo v roce 2019 řekne: „Miluji používání Instagramu“, víme, že takový člověk má na mysli aplikaci sociálních médií, která fotí, používá filtry a sdílí tyto obrázky se sítí svých sledujících. Pokud však nějaká dáma v roce 2005 řekne: „Miluji používání Instagramu“, měli bychom právo zpochybnit její prohlášení, protože aplikace, kterou známe jako Instagram, neexistovala až do roku 2010. Možná odkazovala na okamžitý způsob vaření cizrny, které se také nazývají gramy. Možná se vdala a díky tomu okamžitě získala babičku – instagram. Nebo možná existuje nějaké jiné vysvětlení, ale víme, že ať už člověk z roku 2005 myslí výraz „Instagram“, nemůže to odkazovat na síť sociálních médií. Ale co kdyby měl někdo teorii, že Instagram v roce 2005 skutečně existoval, a chtěl to dokázat? Jak by na to šel? Dokázal najít citáty od lidí toho roku, kteří hovořili o pořizování digitálních snímků, použití filtrů a okamžitém posílání fotografií přátelům. Všechny tyto možnosti jsme však měli v digitálních fotoaparátech, Photoshopu a službách pro rychlé zasílání zpráv již od 90. let. To by nestačilo k prokázání existence Instagramu v roce 2005. Navíc mohl dokonce najít citáty o lidech, kteří nahrávali své obrázky na sociální média, ale to by stále nic nedokazovalo, protože Myspace i Facebook už tehdy existovaly a lidé je ochotně sdíleli. obrázky na nich. Ne, potřebovali bychom důkaz, že tyto komponenty (fotografování, přidávání filtrů a jejich odesílání) byly provedeny jako součást služby Instagram. Možná existoval časný beta test Instagramu pět let předtím, než vyšla skutečná verze? Bylo by to těžké, ale ne nemožné prokázat, a důkazní břemeno by leželo na osobě, která předpokládá existenci Instagramu před rokem 2010.

Tak je to s Trojicí. Víme, že tato myšlenka se plně zformovala až ve čtvrtém století a nebyla kodifikována až do Konstantinopolského vyznání víry v roce 381. Potřebujeme někoho, kdo ukáže, že křesťané nejen používali různé součásti teorie Trojice, ale že rozuměli aby se k sobě vztahovali trinitárním způsobem. Jinak nám zbyla pozdní Trinity. Nestačí pouze tvrdit spolu se Slickem, že „Trojice je biblická doktrína a byla vyučována před koncilem v Nicei v roce 325.“[19] Nestačí citovat několik církevních otců, kteří vytvořili výroky slučitelné s pozdějším trinitářstvím. Nepomůže ani najít lidi, kteří ve svých spisech používají slovo „Trojice“. Potřebujeme vidět celý soubor přesvědčení, které zahrnují minimální pochopení Trojice. Ve všech výše uvedených případech jsme nejenže neviděli jediný příklad toho, ale také jsme viděli, že každý autor učinil prohlášení neslučitelná s jakoukoli teorií Trojice. Jednoduše nemůžeme předpokládat Trojici a pak ji číst autorům z druhého a třetího století.

Nyní se někteří apologeti pokusili argumentovat mnohem zásadnějším bodem, že otcové z ante-nicénské doby věřili, že Ježíš byl Bůh, a uvedli v tomto smyslu řadu důkazů. Víme však, že tuto víru zahrnovaly všechny druhy teorií od arianismu přes modalismus až po gnostiky. Ne, potřebujeme vidět autora, který nazývá Ježíše Bohem trinitárním způsobem. Potřebují znamenat, že Ježíš je Bůh v tom, že je roven Otci a Duchu, věčný jako Otec a Duch, soupodstatný s Otcem a Duchem, a ne pouze částí nebo částí Boha. Navíc, starověký svět měl několik více kategorií božstev, než je převládající dnes. Například hebrejské smýšlení nemělo problém použít slovo Bůh v druhotném smyslu na Mojžíše (Exodus 7,1), anděly (Žalm 8,5; srov. Židům 2,7), božskou radu (Žalm 82,1, 6), izraelské soudce (Exodus 21,6). , 22.8), davidovský král (Žalm 45.6), břicho (Filipským 3.19), ti, kteří přijímají slovo Boží (Jan 10.34-35), a dokonce Satan (2. Korintským 4.4).[20] Kromě toho v řecko-římském světě nazývali širokou škálu bytostí bohy, včetně panteonu vysokých bohů, regionálních bohů, zemřelých císařů a celé řady dalších božstev nižších úrovní. Jinými slovy, Bůh byl flexibilní slovo během prvních staletí křesťanství a musíme to vzít v úvahu, když se snažíme dokázat to či ono o patristických autorech.

Poslední metodologickou otázkou, kterou se chci zabývat, než přejdu ke stručné diskusi o Nicei, je tendence církevních historiků předpokládat nevyhnutelnost trinitarismu čtvrtého století. Místo toho, abychom nám říkali, čemu ten či onen člověk ve své době věřil, dostáváme vágní prohlášení o tom, jak tomu je někdo se pokoušel formulovat Trojici, ale prostě ještě neměl jazyk, filozofii nebo intelekt, aby se tam dostal. Toto není užitečný způsob psaní historie. Nyní je v pořádku měřit někoho na základě toho, co se později stalo dominantní teorií, ale neměli bychom předpokládat, že se pokoušel formulovat tuto pozdější myšlenku a prostě selhal. Například Tertullianus nevěřil v Trojici. Měl teorii trojice, ale ta odporovala rovnoprávnosti pozdějších verzí, protože představovala Otce jako jediného nejvyššího Boha, který měl více božské podstaty než Syn. Takže je od nás nečestné označit Tertulliana za trinitáře. Kromě toho na nás nikdo netlačí, abychom souhlasili s tím, co říká kterýkoli konkrétní autor. Není to jako v Bibli, kde text nese Boží inspiraci a autoritu. Ne, církevní otcové si neustále odporují, a to je naprosto normální. Přemýšlejte o křesťanských knihách napsaných dnes. Protiřečí si někdy? Samozřejmě, že ano, protože autoři jsou omylní lidé, kteří se snaží přijít na ten či onen aspekt teologie. Takže místo toho, abychom každého vtěsnali do naší předem určené formy, dovolme každému mluvit sám za sebe, ať už je ortodoxní nebo ne.

I když by to byl docela úkol, nejlepším scénářem by bylo, kdyby tým spravedlivě smýšlejících badatelů prošel systematicky a objektivně veškerou křesťanskou literaturu před rokem 381, aby našel a kategorizoval všechna relevantní triadická, christologická a pneumatologická prohlášení. . Pak můžeme vidět, kdo čemu věřil, a rozeznat celkovou trajektorii teologie v tomto období. Ale i když se tento úkol v budoucnu objeví pro ty, kteří jsou ochotni převzít odpovědnost, stále se můžeme spolehnout na předchozí vyšetřování, jako je vyšetřování Alvana Lamsona. Jeho slova, i když jsou zapouzdřena v nehybném stylu literárního cítění devatenáctého století, odhalují otřesné pravdy, které se přímo dotýkají našeho bádání.

Po tom, co bylo řečeno na předchozích [395] stránkách, jsme připraveni závěrem znovu potvrdit, že moderní učení o Trojici se nenachází v žádném dokumentu nebo relikvii patřící církvi prvních tří století. Dopisy, umění, zvyky, teologie, bohoslužby, vyznání víry, hymny, chorály, doxologie, askripce, pamětní obřady a slavnostní obřady, pokud se dochovaly nějaké pozůstatky nebo záznamy o nich, pocházející z raných dob, jsou, pokud jde o tato doktrína je absolutní prázdnota. Svědčí, pokud vůbec svědčí, o svrchovanosti Otce, jediného pravého Boha; a na nižší a odvozenou povahu Syna. Nikde mezi nimi není rovnoprávná Trojice. Kříž je tam; Kristus je tam jako Dobrý pastýř, Otcova ruka klade na jeho hlavu korunu neboli věnec vítěze; ale žádné nerozdělené tři – stejné, nekonečné, samoexistující a věčné. Bylo to početí, ke kterému věk nedorazil. Byl pozdějšího původu.“[21]

Nyní jsem ochoten odmítnout Lamsonova zjištění, pokud někdo předloží důkazy o opaku, ale dokud se tak nestane, jeho závěr platí.

Pár slov o Nicei
Než skončím, chci nabídnout ještě jeden historický opravný prostředek, tentokrát o Nicei v roce 325. Příběh obvykle zní takto: Křesťané vždy věřili v Trojici, ale když radikální inovátor Arius začal kázat, že Syn byl stvořen spíše než věčné vyvolalo velkou kontroverzi. Horký teolog zaútočil na Kristovo tělo zvenčí jako virus, ale hrdinské protilátky Alexandra, Athanasia a Kappadočanů odrazily „arianismus“ a zachránily církev před herezí. A dnes, když se někdo odváží zpochybnit platnost Trojice, je propuštěna mávnutím ruky: "Ach, už jsme s tím čelili a vypořádali se s tím." Historie však v našem informačním věku nebude ležet ladem, pohřbena pod staletími prachu. Nyní máme přístup k záznamům a můžeme sami vidět, co se skutečně stalo na počátku čtvrtého století.

Pravdou je, že Arius byl skromný, inteligentní, disciplinovaný a přesvědčivý.[22] Na jáhna byl vysvěcen až po čtyřicítce a už mu bylo něco přes padesát, když se stal presbyterem v Alexandrii. V době, kdy se rozhořel spor s jeho biskupem Alexandrem, mu bylo již dvaašedesát let a byl všemi vysoce respektován. Svědčí o tom i fakt, že když ho Alexandr sesadil a exkomunikoval, odešlo s ním devětaosmdesát dalších.

Arius nebyl mladý a impulzivní, nebyl ani pokrokový nebo liberální. Naopak, byl konzervativec a měl v úmyslu zachovat si víru, kterou obdržel. V dopise Alexandrovi po jeho vyhnanství Arius tvrdil, že jeho víra byla „přijata od našich předků a naučila se také od vás.“[23] Dále podrobně popisuje víru, kterou se naučil od Alexandra, že existuje jeden nezplozený a věčný Bůh. který je nade všechny ostatní – dokonce i Syn. Je zajímavé, že Arius byl opatrný, aby se vyhnul heretickému chápání Krista.

Dopis Alexandru Alexandrijskému
Zplodil ho ne naoko, ale ve skutečnosti...ani potomstvo Otce nebylo projekcí, jak učil Valentinus, ani, jak představil Mani, nebylo potomstvo soupodstatnou [homoousios] částí Otce, ani nebyl jako Sabellius. řekl, rozdělující Monad, Syn-Otec, ani, jak učil Hieracas, lampa zažehnutá z lampy... jak jsi také, požehnaný papeži, uprostřed církve a v radě často vyvracel ty, kteří tyto myšlenky zaváděli.

Arius si očividně nemyslel, že vymýšlí něco nového, a neměl problém to říct správně muži, který ho pronásledoval. To pak vyvolává otázku, co se stalo? Jak mohl Arius vyhodit jeho biskup Alexandr, když byl konzervativec? Alexandr zjevně na nějakém velkém setkání učinil veřejné prohlášení. Historik Sokrates uvádí následující:

Církevní dějiny 1.5
On [Alexander], v neohroženém výkonu svých funkcí pro poučení a vládu církve, se jednoho dne pokusil v přítomnosti presbytáře a zbytku svého duchovenstva vysvětlit, možná až příliš filozoficky, ono velké teologické tajemství. — jednota Nejsvětější Trojice.

Když Arius slyšel Alexandrův výklad, myslel si, že Alexander učí sabellianismus (myšlenku, že Syn je Otec). Zanedlouho se slovo o Ariově nesouhlasu vrátilo k Alexandrovi, který Ariuse požádal, aby se s ním setkal. Jakmile bylo jasné, že nemůže Aria přesvědčit, Alexander svolal v roce 318 radu presbyterů a několik biskupů, aby ho oficiálně prověřili.[24] Arius a mnozí další (včetně některých biskupů) odmítli podepsat vyznání „pravověrnosti“, takže koncil vedený Alexandrem veřejně exkomunikoval téměř sto jejich bratří a sester v Kristu. Neústupné trvání biskupa Alexandra na věčnosti Syna vyústilo nejen v Ariovu exkomunikaci, ale o sedm let později na koncil v Nicei, kdy císař Konstantin prosadil porozumění věčné přirozenosti Syna pomocí slova homoousios (stejné bytosti nebo substance, stejné slovo dříve spojované s herezí). Nicméně, místo aby ukončila polemiku o vztahu Syna k Otci, Nicea rozpoutala válku mezi pro-nicejskými a anti-nicejskými křesťany, která zuřila téměř šedesát let, dokud mocný císař Theodosius v roce 381 tuto otázku neukončil.

Mým cílem v této souvislosti není nikoho přesvědčit, aby věřil v Ariovu doktrínu, ale jednoduše ukázat, že všechno toto osočování a kacířské nálepkování je nejen bezbožné, ale končí překrucováním historie, což nepomáhá. kdokoliv. Je načase, aby Matt Slicks z celého světa upustil od tohoto mýtu o trojiční primátu a prostě připustil, že teorie o Trojici se vyvíjely pomalu během prvních tří set let po Kristu, dokud jsme neskončili s jazykem Konstantinopole v roce 381. To neznamená, že Trojice se mýlí, ale posouvá ji z apoštolské tradice k jednomu z několika modelů porozumění. Je vyznání nicejsko-konstantinopolského vyznání tím nejlepším vysvětlením bible učení o Bohu? Tato otázka nás bohužel překračuje rámec této malé eseje, ale doporučuji vám, abyste tuto otázku prozkoumali a četli bibli s novýma očima. Pravda se koneckonců nemá čeho bát.

—— Poznámky pod čarou ——

[1] Tuggyho taxonomii viz Tuggy, Dale, „Trinity“, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (vydání pro zimu 2016), Edward N. Zalta (ed.), plato.stanford.edu/archives/win2016/entries/trinity.

[2] Slick, Matt, „The Trinity Chart“, carm.org/trinity, přístupný 26. března 2019.

[3] Slick, Matt, „Early Trinitarian Quotes“, carm.org/early-trinitarian-quotes, přístupné 3. března 2019.

[4] Neváhejte a podívejte se na celý Slickův příspěvek na carm.org/early-trinitarian-quotes.

[5] Každý z těchto očíslovaných citátů pochází přímo z článku Matta Slicka, „Early Trinitarian Quotes“. Ačkoli jsou odkazy někdy matoucí, nekonzistentní nebo zastaralé, nezměnil jsem je.

[6] Všechny odvážné stylizace v těchto citacích je můj vlastní důraz.

[7] Michael Holmes, Apoštolští otcové: řecké texty a anglické překlady, třetí vydání (Grand Rapid: Baker Academic, 2007), s. 321-323.

[8] Některé překlady to překládají „s ním a Duchem svatým“. 153, přel. od Kirsopp Lake (Cambridge, MA: Harvard University Press 1926, 2001 dotisk), s. 354-355.

[9] Holmes, 295. Za zmínku stojí také pozdější řádek ve stejném verši, který zní: „Věřte v našeho Pána a Boha Ježíše Krista a v jeho Otce“. Podle Holmese jsou slova „a Bůh“ v mnoha starověkých autoritách vynechána.

[10] Pokud není uvedeno jinak, citace jsou z The Ante-Nicene Fathers, ed. Alexander Roberts a James Donaldson (Buffalo: The Christian Literature Publishing Company, 1896), Nicene and Post-Nicene Fathers, ed. od Philipa Schaffa (NY: The Christian Literature Publishing Company, 1894) a Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series, ed. od Philipa Schaffa a Henryho Wace (NY: The Christian Literature Company, 1900).

[11] Nic z toho by nás nemělo překvapit, protože učenci dlouho katalogizovali Ignácovu dlouhou recenzi jako subordinacionistickou úpravu jeho střední recenze ze čtvrtého století. Kvůli zmatku tří ignaciánských korpusů Lamson tvrdí, že „[Č]as pro citování ignaciánských dopisů v té či oné formě jako pravých, na podporu jakéhokoli bodu historie nebo doktríny, pominul. Viz Alvan Lamson, Církev prvních tří století: Notices of the Lifes and Opinions of Early Fathers, with Special Reference to The Doctrine of the Trinity; Ilustrování jeho pozdního původu a postupné formace, 2. vyd. (Boston: Walker, Fuller, and Company, 1865), str. 14.

[12] Slickův odkaz je zde chybný, protože tento citát pochází z Against Heresies 1.10.1.

[13] Pro důkladnější zpracování Tertullianových unitářských tendencí viz Tuggy, Dale. "Unitář Tertullian." European Journal for Philosophy of Religion sv. 8, č. 3 (2016). doi: https://doi.org/10.24204/ejpr.v8i3.1693.

[14] Další informace o tomto fragmentu z řeckého textu Paula Koetschaua najdete v G. W. Butterworth, Origen On First Principles (Gloucester, MA: Peter Smith, 1973), s. 33-34. (Viz také poznámku pod čarou 6.) To, co jsem citoval výše, pochází z řeckého fragmentu, který o několik století později použil císař Justinián, když byl Origenes odsouzen za kacířství. Nyní někteří obránci Origena tyto texty odmítli s odůvodněním, že ačkoli jsou řecké (což je jazyk, kterým Origenes psal), pocházejí z nepřátelských stran, které se snažily Origena podkopat a vrhnout ho do špatného světla. Přikláním se však k názoru, že tento citát je legitimní ze čtyř důvodů: (1) máme také tento fragment v latině od Jeronýma, což posiluje jeho nárok na pravost. (2) Máme řadu dalších subordinacionistických výroků z jiných Origenových knih. (3) Takzvaní „ariáni“ čtvrtého století tvrdili, že Origenes je na jejich straně, což by bylo nemožné, kdyby neměl subordinacionistické tendence. (4) Origenes byl ponořen do novoplatonismu a spíše přijal koncept emanací z monády směrem ven k nižším formám, než aby potvrzoval přísnou rovnost.

[15] Panarion 64.4.4 in The Panarion of St. Epiphanius, Bishop of Salamis, Selected Passages, trans. Philip R. Amidon (New York: Oxford University Press, 1990), str. 215.

[16] Butterworth, str. xli. Viz také str. xlvii.

[17] K prvním principům, Předmluva Rufina 3, citováno z Butterworth, str. lxiii.

[18] Joseph Wilson Trigg, Origen: Bible a filozofie v církvi třetího století (Atlanta: John Knox Press, 1983), str. 98-99.

[19] Viz závěr Matta Slicka na https://carm.org/early-trinitarian-quotes, přístupný 29. března 2019.

[20] Podrobné vysvětlení těchto textů naleznete v mém článku „Ježíš je Bůh: Zkoumání pojmu reprezentativního božstva“, 2008 Jeden Bůh Seminář Asociace pro křesťanský rozvoj, červen 2008, Seattle, Washington, na https://restitutio.org/2016/01/11/explanations-to-verses-commonly-used-to-teach-that-jesus-is- bůh/ nebo můj podcast Restitutio, „163 Jesus, God's Agent“, 10. února 2019, na https://restitutio.org/2019/02/10/163-jesus-gods-agent/.
[21] Alvan Lamson, Církev prvních tří století: Oznámení o životech a názorech raných otců, se zvláštním odkazem na Nauku o Trojici; Ilustrování jeho pozdního původu a postupné formace, 2. vyd. (Boston: Walker, Fuller, and Company, 1865), str. 396.

[22] Viz Ephiphanius Panarion 69.3.1, Sokratův výrok v Eusebiových církevních dějinách 1.5.

[23] Arius z Alexandrie, Dopis Alexandrovi Alexandrijskému v křesťanství v pozdní antice od Barta Ehrmana a Andrewa Jacobse (NY: Oxford University Press, 2004), s. 167.

[24] Pro podrobnější chronologii viz R.P.C. Hansonův devítibodový obrys. R.P.C. Hanson, The Search for the Christian Doctrine of God (Grand Rapids, Baker Academic 2007), s. 134-135.
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 30. březen 2023 @ 10:44:22 CEST (4188 čtenářů)
Více... | 17 komentáře | Skóre: 0



Historie: Mojžíšova hora Sinaj
Biblická archeologie

poslal Mikim

Chybí tady téma na výběr Biblická archeologie na toto téma je spousta videí na Youtube


https://youtu.be/dbLl5q2w-1s#mce_temp_url#

Pěkně zpracované video...


Poznámka: Doplněno téma Biblická archeologie. (pozn. red.)
Vložil: Tomas v Pondělí, 20. březen 2023 @ 09:06:26 CET (581 čtenářů)
Více... | 17 komentáře | Skóre: 0



Historie: Biblický unitarismus od rané církve přes středověk
Žhavá témata

poslal mikim

Biblický unitarismus od rané církve přes středověk

Mark M. Mattison


(narazil jsem na tento zajímavý článek, překlad Google):


Termín „biblický unitarismus“, jak je použit v tomto časopise, označuje netrinitářskou teologii, která je v souladu s inspirovaným Božím slovem. Jsme přesvědčeni, že toto chápání Písma není nové, ale bylo propagováno v různých dobách a na různých místech v dějinách církve. Účelem tohoto článku je položit základ pro budoucí diskusi na toto téma.


Nejprve však musíme definovat naše pojmy.


Výraz „psilantropismus“ je nevhodný jako popis naší christologie. Ačkoli některé z teologií, o nichž se zde diskutuje, mohou být vhodně označeny jako „psilantrop“, je třeba poznamenat, že bibličtí unitáři byli vždy obviňováni z toho, že činí Krista „pouhým člověkem“. To je méně než spravedlivé. Člověk, který je od okamžiku svého stvoření jednorozeným nebo jedinečným Synem Božím, který se jediný zázračně narodil z panny, která jediná vedla lidský život bez hříchu a který byl vychován jako nesmrtelný, je sotva "pouhý člověk."


Termín „adopce“ bude používán v nejširším slova smyslu. Technicky tento termín označuje christologii zastávanou některými španělskými biskupy z 8. století, kteří považovali Ježíše za muže „adoptovaného“ Synem. Obecněji se používá v jakékoli christologii, která považuje Ježíše za vznešeného muže. Často se používá v hanlivém smyslu s tím, že Ježíš se stal Synem Božím při svém vzkříšení, proměnění, křtu nebo narození. Věříme spolu s Matoušem (1:16, 20) a Lukášem (1:35), že Ježíš byl stvořen jako Syn Boží při svém početí. Pro účely tohoto článku budeme tento termín používat k popisu jakékoli christologie, která popírá preexistenci Ježíše.


Jak uvidíme, unitarismus a adopcionismus nechyběly v rané křesťanské církvi. Občas se tyto tendence projevily v tom, co bychom charakterizovali jako biblický unitarismus, teologii, která považuje Otce za jediného pravého Boha a Ježíše za jednorozeného Syna Božího, který se narodil z panny a zemřel na kříži za naše hříchy. 


ŽIDOVSKÉ KŘESŤANSTVÍ

„Židovské křesťanství“ je notoricky obtížné definovat1 a používá se různými způsoby. Pro účely této studie budeme definovat židovské křesťanství jako nejranější vrstvu křesťanské církve (první křesťané, včetně většiny autorů Nového zákona, byli Židé), stejně jako heterodoxní židovské křesťany 2. mimo.

Církevní otcové, kteří jsou v této oblasti notoricky nedůvěryhodní, souhrnně popisují pět typů heretických židovských křesťanů: Cerinthians, Symmachians, Elkesaites, Nazoraeans, a Ebionites.

Ačkoli je Cerinthus pozdějšími otci charakterizován jako židovský křesťan a miléniar (tradice vysledovatelná ke Caiovi tvrdila, že Cerinthus byl autorem Zjevení), nejstarší a nejspolehlivější zdroje ho popisují jako důkladného gnostika s několika židovskými tendencemi (srov. Irenaeus, Adv. Haer., I.26.1). Můžeme tedy dojít k závěru, že nikdy neexistovala heterodoxní židovská křesťanská skupina známá jako Cerinthians.

Zdá se, že Symmachové také existovali pouze v myslích hereziologů. S největší pravděpodobností byl Symmachus ve skutečnosti Ebionite a odlišná skupina židovských křesťanů známá jako Symmachians nikdy neexistovala, ačkoli skutečnost, že židovští křesťané používali Symmachův překlad Starého zákona, mohla povzbudit rané křesťany, aby toto označení vymysleli.

Synkretističtí Elkesaité měli židovské křesťanské sklony, ale zdá se (navzdory Epiphaniovým spekulacím), že tito židovští apokalyptici byli až později ovlivněni židovskými křesťanskými skupinami na řece Jordán. Je tedy sporné, zda je lze spravedlivě identifikovat jako židovskou křesťanskou sektu.

Nezdá se, že by nazorejská teologie byla pro rané křesťany závadná, ačkoli jejich dodržování Mojžíšových zákonů nebylo samozřejmě „pravověrnou“ církví oceněno. Jeroným dosvědčuje, že „věří v Krista, Syna Božího narozeného z Marie Panny, a říkají o něm, že trpěl a vstal z mrtvých za Pontského Piláta, v něhož věříme i my, ale protože chtějí být Židy i křesťany , nejsou ani židé, ani křesťané.“6 Židovští křesťané byli typicky vyloučeni jak z „ortodoxní“ církve, tak ze synagog, a proto tvořili jakýsi „střední stupeň“.

Ebionité jsou popisováni jako přísní unitáři, kteří popřeli Kristovo božství, zavrhli Pavla a uplatňovali Mojžíšovy zákony. Ačkoli mnoho z nich popíralo zrození z panny, jak Origenes (Contra Celsus V.61), tak Eusebius (Eccl. Hist. III.27.1-6) připouštějí, že někteří z nich tuto doktrínu přijali. Nejspolehlivějšími autoritami na Ebionitech byli Irenaeus (který znal skupinu v Římě), Origenes (který znal skupinu v Egyptě) a Epiphanius (který vlastnil několik ebionitských spisů zpoza Jordánska, včetně Petrových kázání, Nanebevzetí Jakuba a evangelia).7 Zdá se, že mezi těmito různými skupinami Ebionitů byly rozdíly a člověk si klade otázku, zda snad nešlo o homogenní skupinu. Někteří učenci se domnívají, „že ‚Ebionité‘ bylo jen jedno pojmenování (mimo jiné zejména ‚Nazorejci‘) židovských křesťanů a navíc, že židovští křesťané zahrnovali různé skupiny a komunity.

Ebionité jsou popisováni jako přísní unitáři, kteří popřeli Kristovo božství, zavrhli Pavla a uplatňovali Mojžíšovy zákony. ačkoli mnoho z nich popíralo zrození z panny, jak Origenes (Contra Celsus V.61), tak Eusebius (Eccl. Hist. III.27.1-6) připouštějí, že někteří z nich tuto doktrínu přijali. Nejspolehlivějšími autoritami na Ebionitech byli Irenaeus (který znal skupinu v Římě), Origenes (který znal skupinu v Egyptě) a Epiphanius (který vlastnil několik ebionitských spisů zpoza Jordánska, včetně Petrových kázání, Nanebevzetí Jakuba a evangelia).7 Zdá se, že mezi těmito různými skupinami Ebionitů byly rozdíly a člověk si klade otázku, snad nešlo v homogenní skupině. Někteří učenci se domnívají, „že ‚Ebionité‘ bylo jen jedno pojmenování (mimo jiné zejména ‚Nazorejci‘) židovských křesťanů a navíc, že židovští křesťané zahrnovali různé skupiny a komunity.

Ačkoli mnozí z těchto židovských křesťanů zjevně neodrážejí postoje a praktiky apoštolů (mnozí z nich jsou duchem blíže Pavlovým judaizujícím odpůrcům), je třeba jim přiznat uznání za to, že zachovali některé původní novozákonní doktríny tváří v tvář stále více pohanská „ortodoxní“ církev. Tam, kde je židovský křesťanský vliv nejvýraznější, mají křesťané tendenci zdůrazňovat Kristovu lidskost (a často jednotnou povahu Boha) a také doslovnou hermeneutiku Písma. Židovské křesťanství přetrvalo staletí na východě a zvláště silné bylo v Antiochii.


ANTIOCHÉNSKÉ KŘESŤANSTVÍ

Křesťané v Antiochii byli dlouho chváleni za svou doslovnou hermeneutiku v rozporu s alegorizující hermeneutikou alexandrijských křesťanů. Mezi oběma školami byl zaznamenán další zásadní rozdíl: zatímco Alexandrijci zdůrazňovali Kristovo božství, Antiochéné zdůrazňovali jeho lidství. Tyto antiochénské tradice lze vysledovat až do prvního století. Petr, který byl uctíván židovskými křesťany, sám měl „nízkou“ christologii, jak uvádí Lukáš.

Počátkem druhého století kritizoval Ignác z Antiochie židovské křesťany ve svých epištolách Mag n esianům a Filadelfiům, ale zdá se, že vedl prohranou bitvu. Nezdá se, že by Ignácova „vysoká“ christologie byla v Antiochii normou. Theophilus Antiochijský, apologeta konce druhého století, byl hluboce ovlivněn židovským křesťanstvím.13 Krista vykresluje především jako člověka, jehož prostřednictvím se Bůh zjevuje.14

Navzdory jeho vyznamenání, že je prvním křesťanským spisovatelem, o kterém je známo, že používá termín Trinity, je těžké vůbec považovat Theophila za trinitáře. Jeho Bůh je spíše Jednota s nepřesně definovanými odnožemi nebo personifikovanými vlastnostmi.15 Po tři čtvrtě století nacházíme podobné myšlenky, které se objevují a sbírají novou sílu v teologii Pavla ze Samosaty.


PAVEL ZE SAMOSATA

Pavel ze Samosaty, biskup z Antiochie v letech 260 až 272, byl také ovlivněn židovským křesťanským monoteismem.17 Ačkoli je obtížné rekonstruovat Pavlovu teologii z fragmentárních zdrojů, které máme k dispozici, zdá se, že Pavel byl přísným unitářem.18 Zdá se, že schválil doktrínu homo ousia, tvrdil, že Slovo postrádá obživu (tj. nevěřil, že Slovo je hypostáze). Pro Pavla nebylo Slovo osobou, ale atributem Boha, který přebýval v člověku Ježíši. „Pro Pavla jsou Bůh a jeho Slovo jedno (homo ousios) bez rozdílu a potvrzovat preexistenci Syna znamená vyznávat dva Syny, dva Kristy; Ježíš je jedinečně inspirovaný muž.“19 Ačkoli byl samozřejmě obviněn, že z Ježíše udělal „pouhého člověka“, věřil, že Kristus se narodil z panny a že zvítězil nad hříchem. Philip Schaff popisuje Pavlovu doktrínu a přirovnává ji k pozdějším Sociniánům: Popíral osobnost Loga a Ducha svatého a považoval je pouze za síly Boží, jako je rozum a mysl u člověka; ale připustil, že Logos přebýval v Kristu ve větší míře než v kterémkoli dřívějším poslu Božím, a učil, jako Socinané v pozdějších dobách, postupnému povznesení Krista, určovaného jeho vlastním mravním vývojem, k božské důstojnosti. Připustil, že Kristus zůstal bez hříchu, zvítězil nad hříchem našich předků a pak se stal Spasitelem rasy.20 Pavel ze Samosaty byl dynamickým monarchou v tom, že vysvětloval Kristovo synovství jazykem adopce. V tomto pevně stojí v tradici židovských křesťanských monoteistů a lze jej klasifikovat jako biblického unitáře.

MARCELLUS A PHOTINUS

Ačkoli se vědomě snažil vyhýbat filozofickým spekulacím a spoléhat se pouze na Písmo, teologie Marcella z Ancyry nebyla tak biblická jako teologie Pavla ze Samosaty. Marcellus byl mluvčím Nicejské strany v konfliktu hom oousios ve čtvrtém století. Ačkoli věřil, že Bůh je „nedělitelný Monad“ nebo „jediná osoba“ a že Slovo postrádá obživu a nemůže být nazýváno Synem až do Vtělení, jeho teologie byla mnohem blíže „ekonomickému trinitářství“ Ireneje, Hippolyta, a Tertullianus.22 Marcellus věřil, že při stvoření a při vtělení se Monáda „rozšířila“ do Dyády a poté do Triády ve vylití Ducha. Věřil, že po Soudu se Triáda znovu stane Monádem. Chadwick píše: Pro Marcella byla jednota Boha před veškerou pluralitou: Bůh je sám o sobě jeden a je pouze ‚tři‘ v relativním smyslu kvůli své činnosti ve stvoření a vykoupení. … jakýkoli rozdíl mezi Synem a Otcem je pouze dočasný a relativní ke stvořenému řádu.23 Marcelovo popírání existence Slova, ale potvrzení ekonomického rozvoje Trojice ho staví duchem blíže k Sabelliovi než k Pavlovi ze Samosaty.

Marcellův žák Photinus ze Sirmia však tuto nauku o nesubsistenčním Slově pevně zasadil do kontextu biblického unitarismu tím, že s ním spojil formu adopcionismu. Pro Photina bylo popření existence Slova potvrzením pravého Kristova lidství. Sozomen dosvědčuje, že Photinus „přiznal, že je jeden Bůh všemohoucí, jehož vlastním slovem byly všechny věci stvořeny, ale nepřipustil, že generování a existence Syna byla před všemi věky; naopak tvrdil, že Kristus odvozoval svou existenci od Marie“ (Ecc. Hist. IV.6). Sozomen dodává, že jak Nicaejci, tak Ariáni byli stejně proti této doktríně.

Photinovi kritici správně přirovnali jeho učení k učení Pavla ze Samosaty a zařadili ho mezi židovské křesťanské „kacíře“. Jeroným píše, že „Photinus z Gallograecie, žák Marcella a vysvěcený na biskupa Sirmia, se pokusil zavést ebionitskou herezi.“24 Ačkoli Photinus popíral preexistenci a božství Krista, je třeba poznamenat, že zjevně nepopíral Pannu Marii. Narození, navzdory námitce Mariuse Mercatora proti opaku. Vzhledem k tomu, že Epiphanius by jistě zaútočil na Photina, kdyby ten ve skutečnosti popřel Kristovo zázračné početí, mělo by být toto obvinění pravděpodobně považováno za přikrášlování.25 Sedmá kniha Augustinových vyznání dále naznačuje, že Phótiniáni potvrdili narození z panny.

Photinus byl oficiálně čtyřikrát odsouzen, než byl úspěšně sesazen, i když se zdá, že byl vrácen na jeho stolici během Julianovy vlády. Julianus chválil Photina za to, že popřel, že Bůh kdy vstoupil do lůna.26 S nástupem Valentiniana v roce 364 byl však znovu sesazen a o dvanáct let později zemřel v exilu. Ačkoli psal značně, žádné z jeho děl se nedochovalo.

Na podporu doktríny, že Kristus neexistoval před jeho narozením, Phótiňané citovali 1. Korintským 15:45, ve kterém Pavel uvádí, že Krista předcházel Adam (srov. Epiphanius, Panari on, 71,3). Písmo, které se může zdát, že učí Kristův nebeský původ, vysvětlili Phótiniáni, ve skutečnosti odkazují na nebeský původ Kristova učení a moci. Na obranu svého přísného monoteismu citovali Izajáše 44:6: „Toto říká Hospodin – izraelský král a Vykupitel, Hospodin všemohoucí: Já jsem první a poslední; kromě mne není Boha“ (NIV).


ADOPTIONISMUS PROSTŘEDEM STŘEDOVĚKU

Adopcionismus přežil v Arménii a Byzanci ve formě paulicianismu, hnutí, které udržovalo rané syrské křesťanské tradice naživu po několik století. I když byli Pauliciáni tak pojmenováni kvůli své teologické spřízněnosti s Pavlem ze Samosaty, neexistuje žádný přesvědčivý důvod považovat antiochénského hereziarchu za jejich praotce.27 Jejich odmítání autority Říma, závislost na Písmu, praktikování křtu dospělých, ignorování ikon a trvání na tom, že Ježíš byl člověk adoptovaný Bohem, odráží rané křesťanské postoje.28 V devátém století mnozí z nich vyměnili svou adopční doktrínu za oživený gnostický dualismus doplněný doketickým Kristem, ačkoli adopcionismus přežil v některých kruzích Paulicianů ještě další tisíciletí. .29 Ačkoli by pauliciáni pravděpodobně neměli být považováni za přísné biblické unitáře o nic víc než například Theodotos, kožedělník,30 je přesto významné, že konzistentní tradici udržující Ježíšovo lidství lze vysledovat v celých dějinách církve.

Tato tradice přežila i v jiných kruzích. V roce 431 psal Marius Mercator o sardském biskupovi Bonosusovi, který byl s Marcellem a Photinem údajně stoupencem Ebiona, legendárního zakladatele sekty Ebionitů. Jeho následovníci, Bonosiané, se nacházejí ve Španělsku a jižní Galii přinejmenším do sedmého století. Tito adopcionisté (kteří mimochodem praktikovali překřtění) byli svými současníky charakterizováni jako fotiniáni.31 V roce 675 proti nim synod v Toledu zareagoval prohlášením, že Kristus je Syn Boží svou přirozeností, nikoli adopcí.

Toto tvrzení o století později popřeli Elipandus a Felix, dva španělští biskupové, k jejichž doktríně titul „adopcionista“ správně patří. Jejich populární teologie byla blízká nestorianismu, ke kterému jejich odpůrci odvozovali svou herezi. Ve skutečnosti není jasné, zda jejich přeformulování chalcedonské doktríny o „dvoupřirozenosti“ o Kristu záviselo na nestorianismu, antiochénské christologii (jako Theodora z Mopsuestie) nebo na nějakém jiném zdroji. Je pochybné, že jejich adopcionismus byl odvozen od bonosiánů, kteří byli biblickými unitáři.

Elipandus a Felix učili, že věčný Syn Boží, druhá osoba Trojice, přijal muže Ježíše při křtu posledně jmenovaných. Jejich christologie, stejně jako ta Pauliciánů, ji má jen málo co chválit, kromě jejího trvání na pravé lidskosti člověka Ježíše. Nezdá se, že by adopce netrvala dlouho po smrti těchto biskupů, ale stopy jejich christologie lze nalézt po celý zbytek středověku. Peter Abelard a jeho následovníci dočasně oživili adopcionismus ve 12. století a Duns Scotus (1300) a Durandus a S. Porciano (1320) používali termín „adoptovaný syn“ v kvalifikovaném smyslu.32 Tvrzení španělských adopcionistů, že lidský Ježíš byl Syn Boží „ne přirozeností, ale milostí“33 zní pozoruhodně jako výrok Michaela Serveta, že Kristus je Bůh „ne přirozeností, ale milostí“ (O chybách Trojice, str. 12b). Albert Newman o herezi adopcionistů napsal: Tento spor se rozšířil daleko do středověku a mohl v některých sektách přetrvávat až do doby reformace a později. Je pravděpodobné, že christologie antiochénské školy měla přímý nebo nepřímý vliv na adopční christologii.34 Toto tvrzení, i když je vzrušující, je pravděpodobně příliš optimistické. Ačkoli je lákavé nakreslit přímou linii od Nového zákona přes židovské křesťanství, antiochénskou christologii, španělský adopcionismus a unitarismus radikální reformace k biblickým unitářským církvím současnosti, 
pravděpodobně bychom to neměli ospravedlnit. 


ZÁVĚR

I když možná v tomto bodě nejsme připraveni postulovat nepřerušený řetězec biblického unitarismu od dob apoštolů až po současnost, můžeme dojít k závěru, že tato nauka v dějinách církve nechyběla. Různé židovské křesťanské sekty, někteří antiochénští biskupové (jako Pavel ze Samosaty), Photinus ze Sirmia, Bonosus a Bonosové ze Španělska a jižní Galie a další uznali skutečnost, že Bůh je absolutně jeden a že Jeho Syn, Ježíš Kristus , je z panny narozený, vznešený, bezhříšný muž, který se stal naším náhradním usmířením. Nárok Církve Boží abrahámovské víry na historicitu jedné z jejích hlavních doktrín je tedy oprávněný.




Vložil: Tomas v Středa, 15. březen 2023 @ 18:55:35 CET (282 čtenářů)
Více... | 3 komentáře | Skóre: 0



Historie: Generace Ježíše zažije konec světa
Historie

poslal Nepřihlášený

Myslím, že Ježíš Kristus myslel tím, že někteří z jeho generace zažijí konec světa  a nezemřou tak, že někteří vybraní lidé lidé z jeho generace stále žijí. Někde v horách. Je jich pár, pár vyvolených. A nikdy nezemřeli. Vypadají asi staře. Třeba na 80let, ale je jim už tisíce let. A oni stále žijí. Ježíš Kristus možná řekl, že to zažijí již brzy, ale z pohledu věčnosti je pár tisíc let brzy. Konec se blíží. A někteří lidi z generace Ježíše Krista stále žijí, někde v Sýrii a v okolí města Petry také. A tají to. Čekají na konec světa.

Vložil: Tomas v Pondělí, 09. leden 2023 @ 10:23:57 CET (632 čtenářů)
Více... | 19 komentáře | Skóre: 0



Historie: Pohádky na dobrou noc.
Katolicismus

poslal Nepřihlášený

Oko napsal


Vložil: Tomas v Středa, 07. září 2022 @ 08:38:39 CEST (1076 čtenářů)
Více... | 1457 bytů | 117 komentáře | Skóre: 0



Historie: Ukrajina se připojila k Rusku v 17. století zcela dobrovolně
Společnost

poslal Nepřihlášený

Když si prostudujete dějiny Ukrajiny, zjistíte, že Ukrajinci byli několik staletí pod nadvládou Litevců a Poláků. Poláci se Ukrajince snažili katolizovat. Ukrajinci byli pravoslavní. V 17. století došlo k několika povstáním Ukrajinců pod vedením Bohdana Chmelnického. Polsko nakonec zvítězilo. Tisíce Ukrajinců začaly houfně utíkat k východním hranicím své země do Moskevské Rusi, kde vznikla tzv. Slobodný Ukrajina, stát rozkládající se na území Charkova a okolí. Bohdan Chmelnický se však znovu sebral a spolu s novým vojskem v roce 1652 porazil Poláky. Aby mělo povstání úspěch, musel se jeho vůdce orientovat na zahraniční pomoc. Diplomatickou cestou si získal podporu krymských Tatarů. Svaz však neměl úspěch, jelikož neřešil problémy ve vztazích mezi Ukrajinou a Polsko-litevskou unií. Chtěl totiž docílit, aby měli ukrajinští kozáci autonomii v rámci Polsko-litevského státu, které by dosáhli pomocí jejich přetransformování na jednotlivé rovnoprávné subjekty Polsko-litevského státu. Ale tvrdohlavost polské šlechty, která nechtěla toto zrovnoprávnění uznat, jim v tom bránila. Bohdan Chmelnický se i přesto, že kandidátů k odstranění polské šlechty z území Ukrajiny bylo více, obrátil na tureckého sultána a stal se jeho vazalem. Nakonec si ho však pod svůj patronát vzal moskevský car Alexej I. a to na základě "pravoslavné víry a svaté církve Boží". Tedy na základě stejné náboženské víry obyvatel Ukrajinské Rusi a Moskevské Rusi. 


 Bohdan Chmelnický svolal nejvyšší kozáckou radu, na které byl přijat konečný verdikt o osudu Ukrajiny, která přešla pod kompetence ruského cara. Ještě v ten samý den se na místním městském náměstí konaly volby na post potenciálního kandidáta, který by zastupoval Ukrajinu ve věcech politických a společenských. Ze čtyř kandidátů (polského krále, krymského chána, tureckého sultána a ruského cara), hejtman Bohdan Chmelnický vybral ruského cara, s čím jeho lid davově souhlasil. Výběr následně potvrdil společnou přísahou v městském chrámu. Ukrajinci přísahali věrnost carovi a car zase národu a slíbil jim, že je bude před Poláky bránit a vážit si jejich práva a privilegia. S oslavou v ulicích města se mohlo začít. Po celé zemi se šířil carův příkaz přísahat věrnost jemu a jeho následníkům. Všechno toto nadšení lidu shrnul do sebe slavnostní podpis Perejaslavské dohody mezi Ukrajinou a Moskevskou Rusí, která učinila ve svých dějinách gigantický krok vpřed. Ode dne podpisu dohody se Ukrajina v dobrém i ve zlém stala součástí Ruska a její osud s ním byl na následující staletí úzce spojen.

Zdroj wikipedie, dějiny Ukrajiny

Čili Ukrajinci vstoupili do společného státu s Ruskem dobrovolně, odhlasovali si to zástupci ukrajinského lidu a hlavním motivem byla společná pravoslavná víra a snaha se bránit před katolickou polskou nadvládou. Takže všechno, co tu píše ten maniak Rosmano, je lež. 
Vložil: Tomas v Úterý, 08. únor 2022 @ 14:04:09 CET (1429 čtenářů)
Více... | 174 komentáře | Skóre: 0



Historie: Je Tall el-Hammam biblickou Sodomou?
Historie

poslal JiriBrei

V pondělí 3.1. 2022 ve 20:00 hodin běžela na ČT2 epizoda z britského dokumentárního cyklu Největší apokalypsy dějin (Ancient Apokalypse) věnovaná biblickému příběhu o Sodomě (Sodom and Gomorrah).  Již nejde v archivu spustit, nicméně nedávno vyšel v časopise NATURE podrobný rozbor. Lze ho nalézt na https://www.nature.com/articles/s41598-021-97778-3. Část archeologů si myslí, že v archeologickém nalezišti v Tal el-Hammam nedaleko Mrtvého moře nalezli biblickou Sodomu. Toto místo, podle některých archeologů, věkem i způsobem zániku odpovídá biblickému příběhu o Sodomě a Gomoře. V místě se například nalezly úlomky hornin, které byly vystaveny velkému žáru. Také nalezené kostry lidí svědčí o náhlé katastrofě. Někteří vědci se domnívají, že nad Mrtvým mořem došlo k nadzemnímu výbuchu meteoritu, který vytvořil teploty kolem 4 000 stupňů Celsia a následnou tlakovou vlnu. Výbuch zároveň způsobil vlnu tsunami z Mrtvého moře, která zalila vodou celou tuto oblast a způsobila prosolení půdy na celá staletí, takže tam po dlouho dobu nebylo možné nic pěstovat, což vysvětluje, proč tam v období 700 let po této katastrofě nenalézají stopy nějakého osídlení. Někteří vědci v tom spatřují podobnost s Tunguzským meteoritem, nebo s nedávným výbuchem meteoritu nedaleko Čeljabinsku.



Opět se tedy ukazuje, že pokud mají tito archeologové (nutno přiznat, že to jsou většinou věřící) pravdu, tak i ústní podání, které bylo písemně zachyceno až o staletí později (podobně jako tomu bylo třeba v případě starověké Troje), může docela přesně tradovat jak popis události, tak její místo.


Osobně nemám problém považovat Tall al-Hammadi za Sodomu. Stejně tak mi připadá přesvědčivé i vysvětlení s výbuchem meteoritu. 


Znamená to tedy, že je pravdivý i příběh o Lotovi? Já si myslím, že ne. Proč? K neobvyklým místům na Zemi i k mnoha historickým událostem se vážou pověsti o jejich vzniku, nebo o tom, proč se udály. Tyto pověsti vznikaly v době, kdy lidé skoro vše připisovali bohům. Moře, měla svá božstva, hory, měly svá božstva a události v dějinách byly božskými činy. Lidé v té době neměli poznání o světě kolem sebe, a tak sahali po nadpřirozených vysvětleních.


Myslím si však, že i v případě Sodomy lze vystopovat důvody příběhu o Lotovi. Byl pravděpodobně sepsán v době babylonského vyhnanství Židů. Národ přišel o svojí zemi i chrám a tehdejší židovské elity, které přežily, stály před otázkou, jak zachránit alespoň národ, aby se nerozplynul v babylonském moři. K tomu mělo sloužit i písemné zachycení jeho „historie“ (podobně jako u nás v době Národního obrození, které sledovalo podobný cíl a vytvořilo třeba Staré pověsti české a Rukopisy královédvorský a zelenohorský), příběhů, které se tradovaly, s nimiž židovští učenci spojili své příběhy. Tak zřejmě vznikl nejen příběh Lota, ale třeba i příběh o stvoření (variace na babylonský epos o Gilgamešovi). Před prací židovských elit smekám. Dodnes sjednocuje židovský národ a myslím si, že bez jejich literárního díla by Židé už dávno neexistovali.
Vložil: Tomas v Středa, 26. leden 2022 @ 12:30:15 CET (628 čtenářů)
Více... | 2 komentáře | Skóre: 0



Historie: V čem tedy byla církev svatá?
Zamyšlení

poslal Frantisek100

Ne každý katolický  kněz je špatný. Mám rád J.Š. Baara. Byl jedním   z mála duchovních , který měl v cit  k lidem  a k jejich bídě a utrpení  a klidně literárně poukázal na chování některých svých kolegů kněží. Krásně to popsal v jedné z jeho povídek.  Jmenuje se Pravdivá pohádka. Popisuje zde život rodiny, která sloužila u statkáře. Otec rodiny, který se staral i statkářův dobytek, zemřel na souchotiny. Zůstala žena a několik dětí. Bydleli na statku v  malé místnosti vedle  chlévů. Statkář na ni uložil ještě více práce. Věděl, že nemá kam odejít. Přišly vánoce  a ona prosila, aby se  statkář a další páni  se přimluvili u nějaké komise, aby dostala aspoň jedny boty pro děti. Všichni se na někoho vymlouvali  a když se naposled obrátila na pána faráře, tak to dopadlo takto:  



  Ruku panu faráři hned políbila a chraptivým hlasem přednáší svoji prosbu: 

"S ponížeností prosím, jemnostpane, kdyby se ráčili smilovat na chudou ubohou vdovou" 
mate se už Valentka ve své naučené řeči, ale včas se ještě vzpamatuje a dobře končí: 
  " Vlastně nad mými dětmi, a ujali se jich ve spolku, aby dostaly botičky"  
"Jo - má zlatá - to tak lehce nejde- nejsem sám. To musíte k panu starostovi" 
  "Tam už jsem byla" 
  "K panu školními dozorci" 
  "Tam jsem už byla" 
  "K panu řídícímu" 
  "Tam už jsme také byla - i u mého statkáře Krůty jsem už prosila"   

  "Tak u všech jste byla, všem jste přede mnou dala přednost " mračil se pan farář " a až po všechněch naposled, aby se neřeklo, také na  mne jste si vzpomněla, to už jste také nemusela chodit"   
 

Jasný příklad, jak se chovala církev a stavěla se vždy na strany boháčů.

   J.Š.Baar nebyl komunista a asi by ho někteří fanatici zde tak nazvali, protože popisuje pravdu.  

 V čem tedy byla církev dobrá  a svatá?? A myslím, že evangelíci by se nechovali líp.          
Vložil: Tomas v Pátek, 07. leden 2022 @ 09:38:22 CET (1084 čtenářů)
Více... | 93 komentáře | Skóre: 0



Historie: Bůh může měnit fyzikální zákony jak chce
Historie

poslal Nepřihlášený

Dobrý den, už nějakou dobu čtu zdejší příspěvky militantních ateistů a nechápu, jak mohou pochybovat o božské síle. Když mohl Bůh stvořit celý vesmír, proč by nemohl při potopě světa vytvořit trochu vody navíc? Nebo nechal vybublat podzemní vodu, které je dost, aby sahala až po Ararat!!!!! Prostě mohl změnit dočasně fyzikální veličiny!!!! Třeba!!!!  A Sodoma a Gomora už byla potvrzená, že jí zničil Bůh z vesmíru!!!!

"Opravdová Sodoma a Gomora? Starověké město zničil zásah shůry, odhalili vědci "

https://cnn.iprima.cz/opravdova-sodoma-a-gomora-staroveke-mesto-znicil-zasah-z-vesmiru-odhalili-vedci-34601
Vložil: Tomas v Sobota, 30. říjen 2021 @ 17:49:55 CEST (471 čtenářů)
Více... | 5 komentáře | Skóre: 0



Historie: Palestina, kde se vzalo její označení?
Zajímavosti

poslal karels

Název Palestina poprvé použil pro jednu část Sýrie Hérodotos v pátém století před n.l. Římané tuto provincii pojmenovali Judaea podle názvu jižní části dnešního Izraele (a hlavního židovského kmene). Konečně po potlačení druhé židovské války roku 135 n. l. nahradili Římané název Judaea starým jménem Palaestina, aby dali najevo, že toto území už nepokládají za území Židů.
Vložil: Tomas v Pátek, 11. červen 2021 @ 02:29:40 CEST (618 čtenářů)
Více... | 4485 bytů | 17 komentáře | Skóre: 0



Historie: Okaté lži. Lháři musí mít dobrou paměť, aby sebe samé nechytali do vlastních lží
Kritika bludů

poslal Nepřihlášený

20 července 2019

Oko:
Vložil: Tomas v Čtvrtek, 13. srpen 2020 @ 08:56:51 CEST (927 čtenářů)
Více... | 774 bytů | 50 komentáře | Skóre: 0



Historie: Od Konstantina Velikého...
Zamyšlení

poslal Lenkam


Dnes se považuje za jisté, že Konstantin nebyl ani tak křesťanem jako spíš synkretistou, to znamená, že chtěl vytvořit syntézu mezi křesťanstvím a nejvznešenějšími ideály pohanství... 


   Než se někteří z vás rozčílí, co se to opovažuji,pouze cituji Oscara Cullmanna, významného protestantského teologa, osobního přítele Pavla VI. , který byl oficiálně pozván jako pozorovatel 2. vatikánského koncilu. Je také držitelem Mezinárodní ceny Pavla VI. pro ekumenizmus.
    Nevím, co autor myslel pojmem nejvznešenější ideály pohanství, ale jsem přesvědčená, že Konstantinovo přání se naplnilo. Některé pohanské praktiky odstranil, ale... cituji dál Cullmanna: Ovšem po celý svůj život podněcoval kult Slunce, nechal se sám znázornit na dvou sochách jako bůh Slunce v zářící nádheře a nechal na podstavec napsat: ,, Konstantinovi, jako Slunce zářícímu." Konstantinovým záměrem bylo spojit kult Slunce a Krista na základě symboliky Krista- Slunce.
  Cullmann také zmiňuje důvod, který vedl Konstantina zavést Den Páně, tedy neděli jako den odpočinku. Nevedlo ho k tomu to, že se chtěl odlišit od židů, ani to, že třetího dne stal Kristus z mrtvých, jak zde někdo naznačil, ale cituji  dál: Když uvážíme Konstantinovu sympatii pro kult slunce, pochopíme také, že jedno z nejdůležitějších nařízení ve prospěch křesťanství- povýšení neděle na zákonný svátek- bylo současně zacílené na to, aby byl do křesťanství oficiálně zahrnut i pohanský den slunce.
     Myslím si, že jako pragmatický vůdce jednal velice promyšleně, protože křesťanů přibývalo, byli poslušní autoritám, nekonfliktní, prošli si pronásledováním a byli ochotni a vděčni za jeho postoj k nim. Začala doba kompromisů.  
      Kult slunce nezanikl. Připomenu  Berniniho Náměstí svatého Petra v jehož středu je  obelisk (falickým symbol  používaný k uctívání slunce),dovezený Caligulou z Heliopolisu, centra egyptského pohanství a do středu náměstí přenesený na přání papeže Sixta V. Katolíci mi snad prominou. Možná pro to mají jiné vysvětlení, se kterým se ráda seznámím. Také uvítám vysvětlení symboliky tohoto náměstí tvaru osmidílného kruhu. 
       Že kult  slunce není minulostí dokládá okultní město  Astana s ohromnou pyramidou, která je zasvěcena vzdání se násilí a spojení všech náboženství. Podle britského architekta Lorda Normana Foresta nemá budova žádný náboženský symbol. Opak je však pravdou. Schází se zde čelní náboženští a političtí představitelé a tady jsou opravdu sjednoceni.  Naše pozornost je záměrně odváděna jinam. Toto město Astana prý sehraje velkou roli v blízké budoucnosti, dle jednoho dokumentu je náznakem moci, která přijde. Možná je to  ona účinná moc, která bude všemi uznávaná a bude mít respekt, kterou zmiňuje Benedikt XVI. Kdo ví, odkud zazní slova o míru a bezpečí? Mohlo by to být z podobného města?
 

Vložil: Tomas v Úterý, 04. srpen 2020 @ 22:48:15 CEST (538 čtenářů)
Více... | 11 komentáře | Skóre: 0



Historie: Nový mariánký sloup nese pečeť pohrdání a bezohlednosti
Zamyšlení

poslal Nepřihlášený


Taková je realita a jakékoliv zpochybňování, vyvracení a zlehčování ze stany falešných křesťanů je jasným projevem pohrdání, bezohlednosti a cynismu vůči opravdovým křesťanům a popraveným mučedníkům, které před smrtí krutě nutili zříci se své víry.

Vložil: Tomas v Středa, 24. červen 2020 @ 20:10:32 CEST (923 čtenářů)
Více... | 13 komentáře | Skóre: 0



Historie: Bible kralická je dodnes živá. První knihtisk bible v latině je dodnes mrtvý.
Historie

poslal Nepřihlášený

První knihtisk Bible v národním jazyce byl katolicismem zakázaný!



Proč čeští katolíci nečtou bibli v jejich oblíbené latině?






Oko: Náboženský pomatenče, píšeš úplně o čemsi jiném.

Jaké máš vzdělání, máš alespoň základní školu?

První knihtisk Bible kralické nebyl církví zakázán snad proto, že to byl knihtisk, ale proto*, že tento překlad neměl církevní schválení - katolická církev ani dnes nedoporučuje účelové překlady od různých nekatolických náboženských skupin heretiků, protože prostě nezaručují věrnost původních textů.


ale proto (byl zakázán)


Wikipedie:
Wikipedie:
Bible kralická je česká[1][2] tištěná bible, kterou z původních biblických jazyků (hebrejštinyaramejštiny a řečtiny) přeložili překladatelé a teologové původní Jednoty bratrské. Svůj název dostala podle místa vytištění, kterým byly jihomoravské Kralice

Je to první český překlad bible z původních jazyků, nikoli zprostředkovaně z latinské Vulgáty.




Vložil: Tomas v Čtvrtek, 07. květen 2020 @ 11:57:41 CEST (817 čtenářů)
Více... | 4 komentáře | Skóre: 0



Historie: Taková chorvatská Osvětim: Jasenovac dodnes budí hrůzu
Historie

poslal mikim

Taková chorvatská Osvětim: Jasenovac dodnes budí hrůzu, zdejší tresty byly nad lidské chápání:


Připomeňme si římskokatolická zvěrstva 20 století (jen pro silné nátury):


a další zajímavé čtení:
Vatikánský holocaust Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století, Avro Manhattan

Vložil: Tomas v Středa, 06. květen 2020 @ 12:03:35 CEST (886 čtenářů)
Více... | 4 komentáře | Skóre: 0




Stránka vygenerována za: 0.38 sekundy