Přetrvávající zlo je pojem. Ze životní zkušenosti vím, že tam kde zlo přetrvává, většinou není příčinou zlo jako takové, ale pohoršení, zranění duše, neúnosná tíha hříchů, neodpuštění, neschopnost odpouštět, odcizení se lidem, samota, nuzota, beznaděj, a to všechno pak způsobuje vzdor vůči Bohu i vůči lidem, velmi často to bývá mylně diagnostikované jako zatvrzení srdce Bohem. 

Skutečné "čisté" a velmi nebezpečné zlo od Bohem zatvrzelých lidí se kterým jsem se v životě setkal bylo většinou prchavé jako éter, a netrvalo dlouho. Boží ochrana zapracovala a bylo to pryč. Takovým lidem se musíme velkým obloukem vyhýbat. Zlo trvalého charakteru mělo spíše příčinu v tom, co jsem výše vyjmenoval. Je to zlo od pohoršených lidí a je to většinou jenom lidské zlo. Lidským zlem nakažení lidé nejsou zatvrzelí, jsou vzdorovití až hrůza a přesně s takovou hříšnou spodinou se Ježíš "kamarádil". Z evangelií víme na jakou sortu lidí se ve svém působení Ježíš soustředil a nebyli to žádní beránci. Byla to společenská spodina. Mnozí z těch hořejších v nich také viděli zatvrzelé a špinavé hříšníky se kterými by se nikdy lidsky nesdíleli natož tak s nimi sedět u stolu. A Ježíšovi o nevadilo, a taky mu to ze strany "lepšolidí" bylo vyčítané. Dá se předpokládat, že dialekt mezi společenskou spodinou obklopující Krista byl vulgární. A přesto s nimi Ježíš komunikoval, jedl a pil. A ta spodina Ho mezi sebe přijala, brali Ho vážně, věřili Jeho slovům, chodili za ním, hostili Ho z toho mála co měli. Věděli, že jim rozumí, že je miluje i přesto jací jsou, že vidí do jejich srdce, že má pro ně řešení. V tom je nám Kristus velkým vzorem, abychom se těm kdo se nám zdají být zatvrzelí naučili v pravdě Ducha rozumět. Milovat a porozumět. V tom je ten klíč, který otvírá srdce.

  Jednou, na začátku křesťanského života, se stala v sousední farnosti v jednom větším městě taková věc - objevil se tam mladý kněz, který byl ideolog, agresivní člověk. Rád pomlouval, útočil. Ovládala ho jeho máma. Povedlo se mu rozložit celou farnost. Spolu s tou farností dostal na starost i společenství mladých, které jsme měli u nás, které budoval pan farář, který se nám věnoval. Bylo to asi třicet lidí, co se pravidelně scházeli. Po jeho zásazích tedy už tolik ne. Z farnosti z toho města byl pak odvolaný, farnost zůstala rozdělená, rozložená a nějakou dobu se "dávala dohromady".

  No a v rámci jeho řádění tehdy pomlouval za zády různé lidi, rozšířil pomluvy i o mně, a to nejenom do společenství, ale dokonce i mým rodičům - i když už jsme se tedy osobně ani neznali. 

  Vedl mne tehdy Bůh jasně k tomu, abych mu odpustil a neřešil to. Udělal jsem to - bylo to snadné, nebylo to těžké, byl jsem tehdy pár měsíců křesťanem, zrovna jsem zažíval a žil Boží odpuštění a pokoj. Šlo to samo. I když zlo trvalo.

  To je jeden z více případů, které jsem tehdy zažil. A stejně tak jsem musel odpustit i věci starší.

  Umí. A po mně to tak chtěl. 

  Ale opět: To, co se mi stalo, bylo relativně směšné příkoří. Žádná krev, mučení, nebyl jsme prodaný do otroctví, posazený na hranici, přivázaný ke kůlu, kamenovaný, nic tak hrozného, co tak fanatici z náboženství umí.

  Toník