Ahoj Toníku.

Popisuješ mně zde život docela normálního obyčejného člověka. Ten můj život se od toho tvého v ničem zásadně neliší.

Ale toto jsou věci trochu mimo ono téma, o kterém já původně hovořil.

Jestliže neuznáváš, že když hřešíš, tak jsi hříšníkem - jak to má souviset s tím, že děláš s dětmi třeba iglů?

Toto je od tebe útěkem od tématu, obracíš pozornost jiným směrem (jak jsi naučený, abys nad určitými věcmi nemusel zapřemýšlet).

..." Lžeš a pomlouváš, vymýšlíš si o mne nesmysly. "...

V čem konkrétně?

Už kdysi dávno jsi o sobě připustil, že i ty občas zhřešíš - změnilo se snad u tebe od té doby na tomto něco?

Také jsi o sobě prohlásil, že ty jsi člověkem spravedlivým a nikoli hříšníkem.

V čem tedy konkrétně bych měl o tobě v tomto lhát?

Že ty v těchto tvých dvou prohlášeních nevidíš žádný rozpor - za to já přece nemůžu. Jen tě na to upozorňuji.

Já jenom říkám prostou pravdu,že kdo hřeší, je logicky hříšníkem.

..."Ještě před pár lety jsi o sobě psal: "hříšníky jsme přece všichni.

Přesto dokážeme po většinu času žít bez hříchu." ..."...

Je mi líto, že mi jako bývalý katolík tak málo rozumíš.

Zde jsem hovořil jen o hříchu těžkém, o hříchu ke smrti.

Kdo žije s Bohem, kdo se pravidelně modlí, přijímá svátosti a čerpá posilu pro život z Pánova stolu slova i stolu oběti, ten dokáže žít trvale bez hříchu ke smrti - ve stavu milosti posvěcující (plynoucí ze svátosti pokání).

Cosi úplně jiného jsou hříchy, které ještě nezpůsobují onu duchovní smrt, jako každý hřích těžký - hříchy všední, hříchy lehké.

Těchto hříchů má každý z nás přehršel, protože stále jsme lidé slabí, chybující. Jsou to třeba různé projevy nelásky, netrpělivosti s druhými, naše osobní zlozvyky, různá drobná selhání a pod.

..."Já chápu, že stále píšeš o hříchu a hřešení, vaše příspěvky jsou toho plné, je to váš život. ..."...

Přestože tedy žijeme trvale v Boží lásce, v posvěcující milosti, stále se svými drobnými nedostatky vytrvale bojujeme a odstraňujeme je ze svého života. I lehké hříchy totiž snižují kvalitu života v lidském společenství a je třeba se jich neustále postupně a s Boží pomocí (i s pomocí lidí blízkých našemu srdci) zbavovat. Toto jednání je přirozenou součástí pozemského života s Bohem až do smrti každého člověka.

Není tedy hřích jako hřích a je třeba správně rozumět, o jakém druhu hříchu je zrovna řeč.

(1 J 5,16-17)

Uviděl-li by někdo svého bratra, že hřeší hříchem, který není k smrti, ať za něj poprosí, a Bůh mu dá život; těm, kdo nehřeší k smrti. Je hřích k smrti; u takového neříkám, aby prosil.  Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti.