A co je nepravdivé?
To, co píšeš ve druhé a ve třetí osobě, Františku, to je přeci jasné.
Jaký je Tvůj svět?
Žiju na malém městě. Můj svět je hodně zelený - jak přestala lítat letadla, tak tu hodně tu prší, všechno je nádherně zelené, obloha je modrá, s bílými mraky. Do toho občas duha. Neuvěřitelně syté barvy. Jako když jsme byli malí.
Jsem vděčný, že jsme v Čechách a ne třeba někde na poušti, kde je jen modrá a žlutá. Člověk se podívá z okna a srdce zaplesá a je vděčný. Jsou místa, kde se podívají z okna a musí dostat depresi. Nebo ani to okno nemají.
Taky se mi narodil vnuk, Eli. Je zdravý a v pořádku, všichni okolo, jsem za to vděčný.
Po letech jsem postavil s dětmi kus plotu kolem zahrady, kluci dostali krumpáče a hráli minecraft v realu, vrtačku a vrtali, šroubováky šroubovali, kladívkem zatloukali hřebíky a ty ohnuté vytahovali, kombinačkami přidělávali dráty, vibrátorem a hladítky betonovali, vodováhou a provázky rovnali do roviny, pěkně postaru ... Nejdřív je to štvalo, ale jak dílo rostlo, jsou nadšení. Teď se těší, když vidí, co už udělali. A jsem vděčný.
Z veřejných věcí žijí lidi okolo mne spíše smířením a starostí o sebe - v poslední době psali dopis prezidentovi, premiérovi. Prezident se omluvil za chybu, kterou v životě udělal - to je pro mne vzácnost, vidět v politice člověka, který se omluví, byť za dávnou dobu a za chybu, na které se účastnil.
Taky mám kolem sebe lidi, co žijí smíření - třeba náš pan římskokatolický farář, který teď jel na jednu akci na Bílé hoře. Tam se sešli lidi, kteří žili tu nenávist a štvaní, ve kterém jsme vyrůstali jako malí a už tu nenávist žít nechtějí, chtějí smíření, odpuštění. A smířili se tam, odpustili. Prožívají to, co já někdy před třiceti lety, když jsem opouštěl sektářství a sektářskou nenávist. Zkus se podívat, je to zajímavé, lepší, než Nova nebo ČT. A za to jsem vděčný, že víc lidí opustí sektářství, štvaní, omluví se, smíří se. A budu rád za další velké rody, které se toho hříchu minulosti účastnily a stojí o smíření a odpuštění.
Kamarád odjel na léto do Řecka, posílal fotky, jak po zimně čistí zahradu, mám radost, že už bude mít letos hosty, bude lepší sezona. Druhý kamarád rozšířil dílnu ve které pracuje, srdce zaplesá, když to člověk vidí, radost a vděčnost.
Brácha dělal oslavu narozenin syna - bylo mu dvacet. Vyčistili mlat ve stodole, kompresorem vyfoukali pavučiny z minulého tisíciletí a wapkou umyli, vybílili, pozvali kapelu, příbuzné, sousedy, přátele. Seděli jsme ve stodole, jedli, popíjeli, tancovali a radovali se, že se dožil dvaceti let. Kapela přišla hrát na dvě hodiny odpoledne - a když to chlapi viděli, zůstali hrát až do půlnoci. Zázrak - když se narodil, říkali proroci v bílých pláštích něco o roku, dvou. Seděl naproti mně táta s mámou a táta se na mě usmíval, od ucha k uchu. A to jsem byl vděčných, když jsem viděl, jak se radují. A půlka lidí občas brečela, když synovce viděla, jakou má radost, jak se těší.
To je můj svět, Františku, jen pár střípků z něj.
V mém světě teď nejsou lidi bez citu a empatie, ovládaní ideologií a nenávistí, jako to máš ty.
Tvůj svět vidím, ale koukat se na něj nechci, není na něm nic tak lákavého. A jestli ti ten tvůj svět, co se za něj stydíš, nevyhovuje, radím ti, vezmi ho a vyhoď ho do koše. Nebo do záchodu a spláchni.
Toník |