Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Úterý, 29. září 2009 @ 17:49:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Milá Jaelo,
Několik úryvků z " Cesta ke Kristu " - vztah adsventistů k Ježíši tak, jak je učí EGW.. snad mě někdo doplní dalšími kapitolami. To nepotřebuje žádnou theologii, ale srdce.
EGW Cesta ke Kristu :
BOŽÍ LÁSKA K ČLOVĚKU
Příroda, právě tak jako zjevení svědčí o lásce Boží. Náš Otec na nebesích je zdrojem života, moudrosti a radosti. Pohleďte na pozoruhodné a krásné věci přírody .Pomyslete na to, jak podivuhodně se přizpůsobují potřebě a blahu nejen člověka, ale všech živých bytostí. Sluneční svit a déšť, jež obšťastňují a oživují zemi, pahorky , jezera i pláně, mluví k nám o lásce Stvořitelově. Bůh uspokojuje každodenní potřeby všeho stvoření. Podle krásných
slov žalmistových
" Oči všech s nadějí vzhlížejí k .tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku,
a ve své přízni sytíš všechno, co žije ." (Žalm 145, 15.16).
Bůh stvořil člověka naprosto svatého a šťastného; krásná země, jak vyšla z ruky Stvořitelovy , nenesla stopy úpadku, ani stín kletby. Teprve přestoupení zákona Božího, zákona lásky, přineslo hoře a smrt. Přesto i v utrpení, jež přichází jako následek hříchu, se projevuje láska Boží. Je psáno, že Bůh proklel zemi pro přestoupení člověka. Trní a bodláčí, překážky a zkoušky , jež učinily z lidského života život plný námahy a starostí, byly určeny k dobru člověka jako potřebná součást výchovy podle plánu Božího k jeho pozdvižení z úpadku a zkázy, do níž ho uvrhl hřích. I když svět padl do hříchu, není jen místem strastí a bídy . V přírodě samé nacházíme poselství naděje a útěchy . I na bodlácích jsou květy a trní je poseto růžemi.
"Bůh je láska " je napsáno na každém rozvíjejícím se poupěti, na každém vyrážejícím stéblu trávy .Švitořiví ptáci naplňují ovzduší svými líbeznými písněmi, krásné květy , nádherně zbarvené, provoňující vzduch svými libými vůněmi, majestátné lesní stromy se svým bohatým, sytě zeleným listovým, to všechno podává svědectví o laskavé otcovské péči našeho Boha a o jeho touze učinit své dítky šťastnými.
Slovo boží zjevuje Boží charakter .Pán Bůh oznamuje sám své milosrdenství. Když se Mojžíš modlil: "Dovol mi vidět tvou slávu", Bůh odpověděl: " Všechna má dobrota přejde před tebou" (2 Moj 33, 18.19) -to je Boží sláva. Když Bůh míjel tvář Mojžíšovu, volal: "Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý , dlouho shovívavý , nejvýš milosrdný a věrný , který osvědčuje
milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích" (2 Moj 34,6. 7). Bůh je "milostivý a plný slitování"
(Jon 4,2), "protože má zalíbení v milosrdenství" (Mich 7 , 18). Bůh přitahuje k sobě naše srdce nespočetnými znameními na nebi i na zemi. Snaží se zjevit se nám v divech přírody a také v nejhlubších a nejněžnějších lidských vztazích, jaké může lidské srdce poznat. Ty však mohou lásku Boží k nám znázornit jen nedokonale. Ačkoli existují všechny tyto důkazy, zaslepil nepřítel dobra srdce lidí natolik, že vzhlížejí k Bohu se strachem a před- stavují si, že je přísný a neúprosný .Satan svedl lidi k tomu, že se dívají na Boha jako na bytost, jejíž hlavní vlastností je strohá spravedlnost, jako na přísného soudce, tvrdého a nesmlouvavého věřitele. Satan líčí stvořitele jako bytost, která bedlivě sleduje chyby a omyly lidí, aby je pak mohla potrestat. Proto přišel Ježíš a žil mezi lidmi, aby rozptýlil tento temný stín tím, že odhalí světu nekonečnou lásku BOží.
Syn Boží přišel z nebe, aby zjevil Otce. "Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vypověděl" (Jan 1,18). "Nikdo nezná Otce než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit" (Mat 11,27). Když jeden z učedníků žádal: "Ukaž nám Otce," Ježíš odpověděl: " Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mne, Filipe? Kdo viděl mne, viděl Otce.
Jak tedy můžeš říci: Ukaž nám Otce ?" (Jan 14,8.9).
O svém pozemském poslání Ježíš řekl: "Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu" (Luk 4, 18). Takové dílo konal Ježíš. Chodil a konal dobro, uzdravoval všechny, jež ovládal satan. Byly vesnice, kde se neozývalo sténání nemocného ani z jediného domu, protože jimi prošel Ježíš a uzdravil všechny nemocné. Jeho dílo bylo důkazem jeho božského poslání. V každém skutku, který za svůj život vykonal, se projevila láska, soucit a slitování. Jeho srdce se otevíralo lidem v něžném soucitu. Vzal na sebe lidskou podobu, aby se mohl přiblížit potřebám člověka. Ani ti nejchudší a nejskromnější se nebáli k němu přistoupit. I děti pociťovaly jeho přitažlivost. Rády mu sedávaly u nohou a na kolenou a s důvěrou pohlížely do jeho zamyšlené tváře, z níž vyzařovala láska.
Ježíš nezamlčel jediné slovo pravdy , ale pronášel je vždy s láskou. V každodenním styku s lidmi byl Spasitel vždy nanejvýš ohleduplný, laskavý a pozorný. Nebyl nikdy nepřívětivý, nikdy nevyslovil bez příčiny tvrdé slovo, nikdy zbytečně nezranil citlivou duši. Nevytýkal člověku slabost. Mluvil pravdu, avšak vždy s láskou. Káral pokrytectví, nevíru a nepravost. Když pronášel své výtky, byly v jeho hlase cítit slzy. Plakal nad Jeruzalémem, městem, jež miloval a jež ho nechtělo přijmout, jeho, jenž je Cesta, Pravda a Život. Obyvatelé Jeruzaléma ho zavrhli, avšak Spasitel na ně stále pohlížel se soucitem a láskou. Jeho život byl životem plným sebezapření a promyšlené péče o druhé. V jeho očích byla každá duše vzácná. Ačkoli se stále choval s božskou důstojností, skláněl se s největší něžností ke každému členu rodiny Boží. V každém člověku viděl ztraceného hříšníka, , jehož přišel zachránit.
Taková je povaha Kristova, jak se projevila v jeho životě. Je to povaha Boží. Ze srdce Otcova vylévají se v Kristu proudy božské lásky na každého člověka. Ježíš, milosrdný a laskavý Spasitel, je Bohem, "který se zjevil tělesně" (1 Tim 3,16).
Ježíš žil, trpěl a zemřel proto, aby nás vykoupil. Stal se "mužem bolesti", abychom se mohli podílet na věčné radosti. Bůh dopustil, aby jeho milovaný Syn, plný milosti a pravdy , přišel ze světa nepopsatelné nádhery na svět poskvrněný a zkažený hříchem, zatemněný stínem smrti a prokletím. Bůh mu dovolil, aby opustil náruč jeho lásky a zřekl se úcty andělů a vystavil se hanbě, urážkám a ponižování, nenávisti a smrti. " Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni" (Iz 53,5). Pohleďte na Krista na poušti, v zahradě getsemanské, na kříži ! Neposkvrněný Syn Boží vzal na sebe tíhu hříchu. Ten, jenž byl jedno s Bohem, cítil v duši strašné odloučení, které hřích způsobuje mezi Bohem a člověkem. Toto vědomí se projevilo v jeho úzkostném zvolání: "Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil ?" (Mat 27 ,46). Byla to tíha hříchu a vědomí jeho strašného rozmachu, jež odděluje člověka od Boha, která zlomila srdce Syna Božího.
Kristus však nepřinesl tuto velkou oběť proto, aby vzbudil v Otcově srdci lásku k člověku nebo aby v něm vyvolal ochotu nás vysvobodit. Ne, to jistě ne. " Tak miloval Bůh svět, že svého jediného Syna dal" (Jan 3, 16). Otec nás nemiluje proto, že přinesl tuto velkou smírčí oběť, nýbrž přinesl smírčí oběť, protože nás miluje. Kristus byl prostředníkem, skrze něhož mohl Bůh vylít svou nekonečnou lásku na svět padlý do hříchu. "Bůh to byl, jenž Kristem smiřoval svět s sebou" (2 Kor 5, 19). Bůh trpěl se svým Synem. Za smrtelných muk v zahradě getsemanské, při smrtelném zápase na kříži Golgoty zaplatilo srdce Věčné lásky cenu za naše vykoupení.
Ježíš pravil: "Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal" (Jan 10, 17). To znamená: Můj Otec vás tak miluje, že mne miluje tím více proto, že jsem dal svůj život, abych vás spasil. Tím, že jsem za vás obětoval svůj život a stal se vaším ručitelem, že jsem vzal na sebe vaše hříchy a přestoupení, stal jsem se drahým svému Otci. Neboť mou obětí může Bůh zůstat spravedlivý a přesto může ospravedlnit toho, kdo uvěří ve mne.
Nikdo jiný než Syn Boží nás nemohl vykoupit, neboť jen on, jenž byl u Otce, mohl zjevit Boha. Jedině on, jenž znal výšku a hloubku Otcovy lásky , ji mohl zjevit světu. Nic menšího než nekonečně velká oběť, kterou přinesl Kristus pro padlého člověka, nemohlo vyjádřit lásku Otcovu k ztracenému lidskému rodu.
" Tak miloval Bůh svět, že svého jediného Syna dal." Dal ho nejen proto, aby žil mezi lidmi, nesl hříchy světa a zemřel jako: jejich oběť. Dal ho padlému lidstvu. Kristus se měl ztotožnit se zájmy a potřebami lidí. Ten, jenž byl jedno s Bohem, se připoutal k lidem svazky, jež se nikdy nepřetrhnou. Ježíš "se nestydí na- zývat je svými bratry" (Žid 2,11). Stal se obětí za nás, naším obhájcem, naším bratrem; má naši lidskou podobu před trůnem Otcovým, spojil se na věky s lidským pokolením, které vykoupil, stal se Synem člověka. A to vše proto, aby člověk mohl být vysvobozen ze zkázy a ponížení způsobené hříchem, aby mohl zrcadlit lásku Boží a účastnit se radosti, která pramení ve svatosti.
Cena zaplacená za naše vykoupení, nekonečně velká oběť našeho nebeského Otce spočívá v tom, že dal svého Syna, aby zemřel za nás, by nám měla poskytnout představu o tom, čím se můžeme stát skrze Krista. Když apoštol Jan pod vnuknutím Ducha svatého poznal výšku, hloubku a šířku lásky Otcovy k hynoucímu lidstvu, naplnila ho bázeň a úcta; nemohl nalézt vhodná slova, jimiž by vyjádřil velikost a něžnost takové lásky , a proto volal k světu, aby na ni pohleděl, těmito slovy: "Hleďte, jak velkou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi" (1 Jan 3,1). Jak vysoce jsou zde lidé hodnoceni ! Přestoupením se lidé stávají poddanými satana. Vírou v usmiřující oběť Kristovu se potomci Adamovi mohou stát opět syny Božími. Tím, že vzal na sebe lidskou podobu, pozvedl Kristus hříšné lidstvo. Lidé padlí do hříchu se spojením s Kristem vskutku mohou stát hodnými jména "dítky Boží".
Taková láska nemá obdoby. Stát se dítky nebeského Krále ! Jaké skvostné zaslíbení ! Jaký námět pro nejhlubší úvahy ! Nepřekonatelná láska Boží k světu, který ho nemiloval ! Pomyšlení na to působí na naše srdce i mysl a podřizuje je vůli Boží. Čím více přemýšlíme o Božství ve světle kříže, tím lépe vidíme milosrdenství, lásku a odpuštění spojené s nezaujatostí a spravedlností, tím jasněji poznáváme nesčetné důkazy lásky , jež je nekonečná. Poznáváme i něžný soucit, jenž převyšuje vřelou lásku, jakou chová matka k svému nezdárnému dítěti.
HŘÍŠNÍK POTŘEBUJE KRISTA
Člověk byl při svém stvoření obdařen tělesnou silou a vyrovnanou myslí. Byl dokonalou bytostí a žil v souladu s Bohem. Jeho myšlení bylo čisté, jeho cíle svaté. Neposlušnost však zvrátila tyto schopnosti a na místo pravé lásky nastoupilo sobectví. Povaha člověka se přestoupením tak oslabila, že člověk nebyl schopen odolat moci zla vlastní silou. Stal se zajatcem satanovým a byl by jím zůstal navěky, kdyby byl Bůh nezasáhl. Úmyslem pokušitelovým bylo zmařit plán, který měl Bůh při stvoření člověka a naplnit zemi bídou a zkázou. A pak by všechno toto zlo vydával za následek toho, že Bůh stvořil člověka.
Když byl člověk bez hříchu, žil v radostném styku s tím, " v němž jsou obsaženy všechny tajemné poklady moudrosti a poznání"(Kol 2,3). Když se však dopustil hříchu, nenacházel už radost ve svatosti a snažil se skrýt před přítomností Boží. Právě tak je tomu i dnes s neobrozeným srdcem. Takové srdce není v sou- ladu s Bohem a spojení s ním v něm nemůže vzbudit radost. Hříšník by se nemohl cítit šťastným v přítomnosti Boží a necítil by se dobře ve společnosti svatých bytostí. Kdyby mu bylo dovoleno vstoupit do nebe, nepřineslo by mu to pravou radost. Duch nesobecké lásky , který tam vládne -každé srdce tam bije v souladu se srdcem Věčné lásky -by v jeho duši nerozechvěl stejný tón. Jeho myšlení, jeho zájmy, jeho pohnutky by byly zcela jiné než myšlení, zájmy a pohnutky bezhříšných obyvatel nebes. Způsobil by nesouzvuk v souladu nebe. Nebe by pro něho bylo místem utrpení, toužil by ukrýt se před tím, jenž je světlem nebe a středem jeho radosti. Není svévolným rozhodnutím Pána, že bezbožní nemají přístup do nebe; ti se vyloučili sami z blažené společnosti vlastní vinou. Sláva Boží by pro ně byla spalujícím ohněm. Takoví by uvítali smrt, aby se mohli ukrýt před tváří toho, jenž zemřel, aby je vykoupil.
Je pro nás nemožné, abychom se vlastními silami vyprostili z propasti hříchu, do níž jsme upadli. Naše srdce mají zlé sklony a my je nemůžeme změnit. "Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého ? Vůbec nikdo." " Tělesné smýšlení je nepřítelem Božím, neboť není podřízeno Bohu, ba ani nemůže být" (Job 14,4; Řím 8, 7). Výchova, vzdělání, rozhodování, lidské úsilí, působí ve své oblasti vlivu. Zde jsou neúčinné a bezmocné. Mohou způsobit zlepšení v chování, nemohou však změnit srdce, nemohou očistit zdroje, z nichž prýští život. Nejprve musí zapůsobit síla z vnitřku, musí přijít nový život shůry , než se člověk obrátí z hří- chu k svatosti. Touto silou je Kristus. Jen jeho milost může oživit umrtvené duchovní schopnosti a přivést je k Bohu, k svatosti.
Spasitel řekl:"Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží" (Jan 3,3), což znamená: dokud nepřijme nové srdce, nové touhy , nová předsevzetí a nové pohnutky , jež vedou k novému životu. Osudným omylem je myslet si, že je třeba rozvíjet dobro, jež je v člověku od narození. "Člověk jako přírodní bytost neuznává věci Ducha Božího -to je mu pošetilostí, nemůže je poznat, protože se dají posoudit jen Duchem." "Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova" (1 Kor 2,14; Jan 3,7). O Kristu je psáno: " V něm byl život, a život byl světlo lidí" -"není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Jan 1,4; Skut 4,12).
Nestačí jen vnímat lásku a dobrotivost Boží, nestačí vidět shovívavost a otcovskou něžnost povahy Boží. Nestačí chápat moudrost a spravedlnost zákona Božího, nestačí poznat, že je založen na věčné zásadě lásky .Apoštol Pavel to všechno poznal a napsal o tom: "Přiznávám, že zákon je dobrý ." "Zákon je svatý , i příkaz je svatý, správný a dobrý." V úzkosti duše a v zoufalství však dodává: "Já však jsem člověk tělesný, zaprodaný hříchu" (Řím 7 , 16.12.14). Toužil po čistotě, spravedlnosti, které vlastní- mi silami nemohl dosáhnout, a proto volal: "J á nešťastný člověk ! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla propadlého smrti ?" (Řím 7 ,24 ). Takové volání vychází ze zklamaných srdcí ve všech zemích a ve všech dobách. Pro všechny je jen jediná odpověď: "Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa" (Jan 1,29).
Duch Boží se snaží různými podobenstvími vystihnout tuto pravdu a osvětlit ji lidem, kteří touží zbavit se břemene viny .Když Jákob prchl z otcovského domu, kde se dopustil hříchu tím, že podvedl svého bratra, byl sklíčen vědomím viny .Opuštěn a vyvržen, odloučen od všeho, co mu bylo v životě drahé, trpěl po- myšlením, které nade vším ostatním tížilo jeho duši: byl to strach, že spáchaný hřích ho odloučil od Boha a že nebe se ho vzdalo. Ve svém zármutku si lehl na holou zemi, aby si odpočinul. Vůkol něho byly jen pusté pahorky a nad hlavou nebe zářící hvězdami. Když usnul, měl podivuhodný sen. Viděl, jak z místa, na němž ležel, vede žebřík sahající až k samým branám nebes a po něm vy- stupovali a sestupovali andělé Boží; z otevřeného nebe plného nádhery byl slyšet božský hlas přinášející útěchu a naději. Tak byl Jákob seznámen s tím, co uspokojí potřebu a touhu jeho duše -se Spasitelem. S radostí a vděčností poznal, že mu byla ukázána cesta, po níž může jako hříšník navázat spojení s Bohem. Tajemný žebřík ve snu představoval Ježíše, jediného prostředníka spojení
mezi Bohem a člověkem. Tohoto podobenství se dotkl Kristus ve své rozmluvě s Natanaelem, když pravil: "Uvidíte nebe otevřené a anděly Boží vystupující a sestupující na Syna člověka" (Jan 1,51). Když člověk padl do hříchu, vzdálil se Bohu; země se oddělila od nebe. Přes propast, která vznikla mezi zemí a nebem, nemohlo být spojení. A však skrze Krista mohla být země opět spojena s nebesy .Svými zásluhami překlenul Kristus propast, kterou způsobil hřích, takže služební andělé mohou mít opět spojení s lidmi. Kristus spojuje padlého člověka, slabého a bezmocného, s pramenem věčné síly .
Marné jsou však sny člověka o pokroku, marné jsou všechny snahy o zušlechtění lidstva, je-li opomíjen jediný zdroj naděje a pomoci pro padlé lidstvo. "Každé dobré dání a každý dokonalý dar' , ( Jak 1 , 17) je od Boha. Jedině od Boha je pravá dokonalost povahy .A jedinou cestou k Bohu je Kristus. Kristus praví: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14,6).
ás, služba andělů, prosby Ducha, působení Otce na nebesích skrze všechny a všech- no, neutuchající zájem nebeských bytostí -všechno to slouží vysvobození padlého člověka.
Zamysleme se nad podivuhodnou obětí, která byla pt:o nás přinesena ! pokusme se ocenit práci a námahu, jakou nebe vynakládá, aby zachránilo padlé a přivedlo je zpátky do domu Otcova ! Nemohlo být použito silnějších pohnutek, nemohly
být nasazeny mocnější prostředky; netušené odměny za konání dobra, radosti nebe, společnost andělů, společenství a láska Boha a jeho Syna, zušlechťování a rozvoj všech našich sil pro věčné časy -což to nejsou mocné pohnutky , které nás povzbuzují k tomu, abychom zasvětili svá srdce plně službě našemu Stvořiteli a Vykupiteli ?
Na druhé straně pak soudy Boží trestající hřích, nevyhnutelná odplata, zkažení povahy a konečný zánik, jak o tom jasně mluví slovo Boží, nás varují, abychom nesloužili satanu.
Můžeme si nevážit milosti Boží ? Co více mohl Bůh pro nás udělat ? Vytvořme si pravý vztah k tomu, jenž nás miluje úžasnou láskou. používejme prostředků, které nám Bůh poskytuje, abychom se přetvořili k obrazu Božímu a abychom se vrátili do společnosti andělů a obnovili soulad a spojení s Otcem a Synem.
Svatého Izraelského. Také faraón když trpěl soudy Božími, uznal svůj hřích, aby unikl dalšímu trestu. Začal však znovu vzdorovat nebesům, jakmile rány skončily .Ti všichni naříkali nad následky svých hříchů, nelitovali ovšem samotného hříchu.
Poddá-li se však srdce vlivu Ducha, probudí se svědomí a hříšník pocítí něco z hloubky a svatosti zákona Božího, základu vlády Boží na nebi i na zemi. "Světlo, které osvěcuje každého člověka, jenž přichází na svět" (Jan 1,9), osvěcuje i tajné kouty srdce a zjevuje věci skryté ve tmě. Mysli a srdce se zmocňuje přesvědčení o hříchu. Hříšník cítí spravedlnost Hospodinovu a pociťuje strach, že se objeví hříšný a nečistý před tím, jenž zkou- má srdce. Vidí lásku Boží, krásu svatosti, radost z nevinnosti ; touží po tom, aby byl očištěn a aby se znovu dostal do styku s nebesy .
Modlitba, kterou pronesl David po svém pádu, ukazuje pravý žal způsobený hříchem. Davidovo pokání bylo upřímné a hluboké. Nesnažil se omlouvat svou vinu. K modlitbě ho nevedla touha uniknout hrozícímu soudu. David pochopil obludnost svého přestoupení, poznal, že jeho duše je poskvrněna; cítil oškli- vost nad svým hříchem. Nemodlil se jen za odpuštění, ale i za čistotu srdce. Prahl po radosti, která pochází z nevinnosti, chtěl být znovu smířen a spojen s Bohem. Z hloubi duše volal:
"Blahoslavenýje ten, komu bylo odpuštěno přestoupení a jehož hřích je přikryt.
Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti, a v jehož duchu 1iení záludnosti".
(Žalm32,1.2)
"Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaá moje nevěrnosti. Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále ...
Zbav mne hříchu yzopem a budu čistý, umyj mne,' budu bělejšínad sníh ... Stvoř mi, Bože, čisté srdce,
Pokání
Jak se člověk stane spravedlivým před Bohem ? Jak se hříšník může ospravedlnit ? Jedině Kristus nás může uvést do souladu s Bohem, se svatostí. J ak se však dostaneme ke Kristu ? Mnozí kladou otázku, kterou vyslovovali lidé kdysi o letnicích, když si uvědomili své hříchy a volali: "Co máme dělat ?" Apoštol Petr jim na to odpověděl: "Čiňte pokání." Jindy , ne dlouho nato, pravil: "Čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány" (Skut 2,38; 3, 19).
Pravé pokání obsahuje upřímnou lítost nad hříchem a odvrácení od hříchu. Hříchu se nezřekneme, dokud nepoznáme jeho hříšnost; opravdová změna v životě nastane, až když se od hříchu odvrátíme srdcem.
Mnozí lidé nechápou pravou podstatu pokání. Jsou zarmouceni proto, že hřešili, a dokonce činí určitou vnější nápravu, poněvadž se obávají, že jim spáchané zlo přinese utrpení. To však není pokání ve smyslu slova Božího. Takoví lidé totiž naříkají spíše nad následky svých hříchů, než nad hříchem samým. Tak bědoval také Ezau, když poznal, že navždy ztratil své prvorozenství. Balám, poděšen andělem stojícím mu v cestě s taseným mečem, uznal svou vinu, aby neztratil život; nebylo v tom však skutečné lítosti nad hříchem, nebo obrácení, ani odpor k hříchu. Podobně Jidáš Iškariotský, když zradil svého Pána, zvolal: "Dopustil jsem se hříchu, když jsem zradil nevinnou krev" (Mat 27 ,4)
Vědomí, že propadl zatracení a hrozná vyhlídka budoucího soudu ho přivedly k takovému vyznání. Následky , které měly přijít, ho naplnily hrůzou, v jeho srdci však nebyl hluboký srdceryvný žal, že zradil neposkvrněného Syna Božího a že zapřel Svatého Izraelského. Také faraón když trpěl soudy Božími, uznal svůj hřích, aby unikl dalšímu trestu. Začal však znovu vzdorovat nebesům, jakmile rány skončily .Ti všichni naříkali nad následky svých hříchů, nelitovali ovšem samotného hříchu.
Poddá-li se však srdce vlivu Ducha, probudí se svědomí a hříšník pocítí něco z hloubky a svatosti zákona Božího, základu vlády Boží na nebi i na zemi. "Světlo, které osvěcuje každého člověka, jenž přichází na svět" (Jan 1,9), osvěcuje i tajné kouty srdce a zjevuje věci skryté ve tmě. Mysli a srdce se zmocňuje přesvědčení o hříchu. Hříšník cítí spravedlnost Hospodinovu a pociťuje strach, že se objeví hříšný a nečistý před tím, jenž zkoumá srdce. Vidí lásku Boží, krásu svatosti, radost z nevinnosti ; touží po tom, aby byl očištěn a aby se znovu dostal do styku s nebesy .
Modlitba, kterou pronesl David po svém pádu, ukazuje pravý žal způsobený hříchem. Davidovo pokání bylo upřímné a hluboké. Nesnažil se omlouvat svou vinu. K modlitbě ho nevedla touha uniknout hrozícímu soudu. David pochopil obludnost svého přestoupení, poznal, že jeho duše je poskvrněna; cítil ošklivost nad svým hříchem. Nemodlil se jen za odpuštění, ale i za čistotu srdce. Prahl po radosti, která pochází z nevinnosti, chtěl být znovu smířen a spojen s Bohem. Z hloubi duše volal:
"Blahoslavený je ten, komu bylo odpuštěno přestoupení a jehož hřích je přikryt.
Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti, a v jehož duchu 1iení záludnosti".
(Žalm32,1.2)
"Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti. Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále ...
Zbav mne hříchu yzopem a budu čistý, umyj mne,' budu bělejší nad sníh ... Stvoř mi, Bože, čisté srdce,
Obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře,Ducha svého svatého mi neber! Dej aš se veselím z Tvé spásy, podepři mně duchem oddanosti.... vysvoboď mně, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro Tvou spravedlivost „ (Žalm 51,3-16)
Projevit takovou lítost není v dosahu našich sil; můžeme ji dosáhnout jen skrze Krista, jenž vystoupil na výsost a propůjčil lidem dary .
Právě v tom se mnozí lidé mýlí, a proto se připravují o pomoc, kterou jim chce Kristus poskytnout. Domnívají se, že nemohou přijít ke Kristu, dokud nevykonali pokání. Myslí si, že pokání je přípravou pro odpuštění hříchů. Je pravda, že pokání musí předcházet odpuštění hříchů, neboť jen zlomené a zkroušené srdce pocítí potřebu Spasitele. Musí však hříšník čekat, až prožije pokání, než může přijít ke Kristu ? Je neprojevená lítost překážkou mezi hříšníkem a Spasitelem ?
Bible nikde neučí, že hříšník se musí kát, dříve než přijme Kristovo pozvání: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste břemeny obtíženi, a u mne dojdete odpočinutí" (Mat 11,28). Léčivá moc, která vychází z Krista, vede k pravému pokání. Petr to objasnil Izraelským, když řekl: " Tohoto Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů" (Skut 5,31 ). Nemůžeme se vlastně ani kát bez Ducha Kristova, který vzbuzuje svědomí, právě tak jako nemůžeme bez Krista dosáhnout odpuštění svých hříchů.
Kristus je zdrojem každé pravé pohnutky. Jen on může vštípit do srdce nepřátelství vůči hříchu. Každá touha po pravdě a čistotě, každé přesvědčení o naší hříšnosti je důkazem, že na naše srdce působí Duch svatý .
Ježíš řekl: "Já pak, až budu vyvýšen ze země, všecky lidi potáhnu k sobě" (Jan 12,32). Kristus se musí hříšníku zjevit jako Spasitel, který pro hříchy světa podstoupil smrt; a hledíme-li na Beránka Božího na kříži Golgoty , začíná se našim myslím odhalovat tajemství vykoupení a dobrota Boží nás vede k pokání. Svou smrtí za hříšníky projevil Kristus lásku, kterou nelze pochopit; a hledí-li hříšník na tuto lásku, jihne mu srdce, mysl a duše se plní pokorou a lítostí.
Je pravda, že lidé se někdy zastydí za své hříšné skutky a vzdají se některých svých zlozvyků, než si vůbec uvědomí, že jsou přitahováni ke Kristu. Kdykoli se však pokusí o nápravu, kdykoli se v nich probudí touha jednat spravedlivě, jsou k tomu puzeni mocí Kristovou. Působí na ně vliv , který si neuvědomují, probouzí se v nich svědomí, což vyvolává příznivé změny v životě. A když je Kristus přitáhne, aby hleděli na jeho kříž a poznali, že ho ukřižovaly jejich hříchy , procitne jejich svědomí a uvědomí si přikázání. Zjeví se jim zkaženost jejich života, zakořeněný hřích v duši. Začínají chápat něco ze spravedlnosti Kristovy a volají: "Co je hřích, že se pro vykoupení hříšníka vyžaduje tak velká oběť ? Bylo třeba vší té lásky , všeho toho utrpení, všeho toho ponížení, abychom nezahynuli, ale měli život věčný ?"
Hříšník se může této lásce bránit, může se vzpírat, aby ho Kristus k sobě nepřitáhl. Jestliže se však nebrání, bude přitažen k Ježíši. Poznání plánu spasení přivede hříšníka pod kříž, kde kajícně vyzná své hříchy , které způsobily utrpení drahého Syna Božího.
Táž božská síla, která působí v přírodě, působí také na srdce lidí. Vzbuzuje v nich nevýslovnou touhu po něčem, čeho se jim nedostává. Tuto touhu nemohou uspokojit věci tohoto světa. Duch Boží působí na lidi, aby usilovali o takové věci, které jedině mohou dát klid a odpočinek, totiž o milost Kristovu, o radost, která pochází ze svatosti. Viditelnými i neviditelnými vlivy působí náš Spasitel bez ustání na lidi, aby odvedl jejich mysl od neuspokojujících hříšných radovánek k věčným požehnáním, jež jsou jen v něm a jež mohou být jejich. Všem těm, kdo se marně snaží pít z děravých studnic tohoto světa, je určeno božské poselství: "Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života." (Zjev 22, 17).
Vy , kteří v srdci toužíte po něčem lepším, než co může po- skytnout tento svět, vězte, že tato touha je hlas Boží, promlouvající k vám. Proste Boha, aby vám dal pravou lítost, aby vám zjevil Krista v jeho věčné lásce, v jeho dokonalé čistotě. Život Spasitelův je skvělým příkladem zachovávání zásad zákona Božího - lásky k Bohu a k člověku. Jeho život byl plný shovívavosti a nesobecké lásky. Hledíme-li na něho, padá-li na nás světlo našeho Spasitele_, tehdy poznáváme hříšnost svých srdcí.
Možná, že si namlouváme, jako si kdysi namlouval Nikodém, že jsme žili spravedlivě, že naše mravnost je bez poskvrny , a myslíme si proto, že nemusíme pokořovat srdce před Bohem jako nějaký obyčejný hříšník. Zasvitne-li však světlo vycházející od Krista do našich srdcí, poznáme sobeckost svých pohnutek, nepřátelství k Bohu, jež poskvrnilo každý skutek našeho života. Pak si uvědomíme, že naše spravedlnost je opravdu špinavé roucho a že jen krev Kristova nás může očistit od poskvrny hříchu a obnovit srdce k jeho obrazu.
Jediný paprsek slávy Boží, jediný odlesk čistoty Kristovy, který pronikne do srdce, ukáže nám zřetelněji každou nečistou skvrnu a odhalí chyby a nedostatky lidské povahy .Vyjevuje neposvěcená přání a touhy , nevěru srdce, nečistotu jazyka. Hříšníku se ukáží jeho skutky nevěry , kterými rušil zákon Boží, a duch hříšníkův je zasažen a pokořen pronikavým vlivem Ducha Božího. Hříšník si oškliví sám nebe, hledí-li na čistou, neposkvrněnou povahu Kristovu.
Když prorok Daniel uviděl slávu, která obklopovala nebeského posla k němu poslaného, přemohl ho pocit vlastní slabosti a nedokonalosti. Jak na něho tento podivuhodný výjev zapůsobil, popsal takto: "Nezůstala ve mně síla. Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela .porušena, nezachoval jsem si sílu" (Dan 10,8). Duše takto zasažená začne nenávidět sobectví, zoškliví si sebelásku a bude se snažit skrze Kristovu spravedlnost o čistotu srdce, jež je v souladu se zákonem Božím a s povahou Pána Ježíše Krista. Apoštol Pavel píše, že je "bez výtky", "co se týče spravedlnosti, jež záleží v plnění zákona" -to znamená pokud jde o konání skutků, pokud však jde o duchovní stránku zákona, pokládá se za hříšníka. Posuzováno literou zákona, jak se jím lidé řídí v životě, pak se hříchů nedopouštěl; když se však ponořil do hloubek svatých přikázání a viděl se tak, jak ho vidí Bůh, sklonil se v pokoře a vyznal svou vinu slovy: "Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel" (Řím 7,9.10). Když pochopil duchovní povahu zákona, objevil se hřích ve své ohavnosti a apoštol hned ztratil sebevědomí.
Bůh nepokládá všechny hříchy za stejně velké; podle jeho úsudku je velikost viny odstupňována právě tak jako podle úsudku lidí, i když však je v očích lidí velikost toho neb onoho hříchu sebe nepatrnější, není v očích Božích žádný hřích malý. Úsudek člověka není nestranný , a proto je nedokonalý; Bůh však posuzuje všechno tak, jak je to ve skutečnosti. Opilec je v opovržení a říká se mu, že se pro svůj hřích nedostane do nebe; pýcha, sobectví a hrabivost však často zůstávají bez pokárání. Přitom jde právě o hříchy , které Boha obzvlášť urážejí, neboť jsou v rozporu s milosrdenstvím, jímž se vyznačuje povaha Boží s onou nesobeckou láskou, která panuje v nepadlém vesmíru. Kdo se dopustil některého z těžkých hříchů, může mít pocit hanby a bídy a může pocítit potřebu milosti Kristovy; pýcha však nepociťuje bídu, a proto zavírá srdce před Kristem a věčným požehnáním, které přišel udělit.
Ubohý celník, který se modlil: "Bože, smiluj se nade mnou hříšným !" (Luk 18,13), se pokládal za velmi hříšného a ostatní se na něho rovněž dívali jako na hříšného; pociťoval však svou bídu a s břemenem viny a s hanbou přicházel před Boha a prosil ho o odpuštění. Jeho srdce bylo otevřeno, aby v něm Duch Boží mohl konat své blahodárné dílo a vysvobodit ho z moci hříchu. Sebevědomá a samolibá modlitba farizeova však naproti tomu ukázala, že jeho srdce je uzavřeno vlivu Ducha svatého. Protože se už vzdálil Bohu, neměl pocit vlastního poskvrnění, jež je v tak v příkrém protikladu s dokonalostí božské svatosti. Necítil potřebu ničeho, a proto se mu také ničeho nedostalo. Poznáte-li svou hříšnost, nemarněte čas, abyste se napravili sami vlastní silou. Kolik lidí si myslí, že nejsou dost dobří, aby mohli přijít ke Kristu ! Myslíte si, že se polepšíte jen vlastním úsilím ? "Může snad černoch změnit svou kůži ? Či levhart svou skvrnitost ? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo ?" (Jer 13,23). Pomoc pro nás je jedině u Boha. Nesmíme čekat na silnější víru, na lepší příležitosti nebo na někoho, kdo je svatější; sami nedosáhneme ničeho. Musíme přijít ke Kristu , takoví, jací jsme.
Nikdo však nechť se neklame, že by Bůh ve své velké lásce a ve svém milosrdenství spasil i ty , kdož zavrhují jeho milost. Neobyčejná hříšnost přestoupení se může poznat jen ve světle kříže. Tvrdí,-li kdo, žeBůhjepřl1išdobrý, než aby zatratil hříšníka, ať se podívá na Golgotu. Pro člověka nebyla žádná jiná možnost .vykoupení; protože bez oběti na kříži bylo pro lidský rod nemožné uniknout poskvrňující moci hříchu a vrátit se do společenství svatých bytostí, protože bylo nemožné, aby lidé znovu začali žít duchovním životem, proto musel vzít Kristus na sebe vinu hříšníků a trpět místo nich. Láska, utrpení a smrt Syna Božího svědčí o obrovském rozsahu hříchu; ukazují, že není úniku z jeho moci, ani naděje na vyšší život, pokud se nepoddáme Kristu. Zatvrzelí se někdy omlouvají tím, že říkají o křesťanech: "Jsem právě tak dobrý jako oni. Nejsou ve svém jednání o nic střízlivější nebo opatrnější než já, neodpírají si více než já, milují radovánky a zábavy právě tak jako já." Chyb druhých tak používají jako omluvy pro neplnění svých povinností. Hříchy a ne- dostatky druhých však neomlouvají nikoho, neboť Pán nám nedal za vzor bloudícího, chybujícího člověka. Za vzor nám byl dán neposkvrněný Syn Boží. Ti, kdo si stěžují na nesprávný život vyznavačů Krista, by měli sami svým životem dávat lepší příklad. Mají-li tak vysokou představu o tom, jaký má být křesťan, není tím jejich hřích tím větší ? Vědí totiž, co je správné, a přesto to nechtějí činit.
Chraňte se odkládání ! Neodkládejte nápravu svých hříchů a usilujte o pravou čistotu srdce s pomocí Ježíše ! Odkládání je omyl, jehož se dopouštějí tisíce lidí za cenu ztráty věčné blaženosti. Nechci tu mluvit o tom, jak krátký a nejistý je život; je v tom , však strašné nebezpečí, jež dostatečně nedoceňujeme, když totiž ;,t dlouho otálíme věnovat sluch hlasu Ducha svatého a raději žijeme ~ v hříchu. Takovým nebezpečím toto otálení opravdu je. Hřích, !;},J ať se nám zdá sebenepatrnější, možno páchat jen s rizikem, že ,,"c' utrpíme věčnou ztrátu. To, co my nepřemůžeme, přemůže nás a přivodí naši zkázu.
Adam a Eva si namlouvali, že je nemožné, aby něco tak malicherného, jako 'je požití zakázaného ovoce, mohlo mít tak strašné následky , o jakých mluvil Bůh. Tato maličkost však byla přestoupením neměnného a svatého zákona Božího; odtrhla člověka od Boha a otevřela brány , jimiž přišla smrt a nevýslovná bída na svět. Již celá tisíciletí stoupá ze země k nebesům neustálý nářek a všechno stvoření vzlyká a naříká v bolestech a bídě pro neposlušnost prvních lidí. Samo nebe pocítilo následky vzpoury člověka proti Bohu. Golgota tu stojí jako památník podivuhodné oběti, jež byla nutná k usmíření za přestoupení Božího zákona. Nepovažujme nikdy hřích za něco malicherného !
Každé jednotlivé přestoupení, každé opomenutí nebo zavržení milosti Kristovy dopadne na vás; hříchy zatvrzují srdce, oslabují vůli, omamují rozum a činí vás neochotnějšími a neschopnějšími následovat něžné volání Ducha svatého.
Mnozí lidé se pokoušejí uklidnit své probuzené svědomí tím, že si myslí, že mohou své špatné jednání změnit,kdykoli se k tomu rozhodnou, že si mohou zahrávat s pozváním milosti, přesto že jsou znovu a znovu napomínáni. Myslí si, že mohou zavrhovat Ducha milosti, stavět se na stranu satanovu, a pak ve chvíli krajní nouze změnit svůj život. To však není tak snadné. Zkušenosti a celoživotní výchova utvářejí povahu člověka tak, že jen málokteří se chtějí podobat Kristu.
I jediný špatný rys povahy, jediné hříšné přání, na němž vytrvale lpíme, může v nás ochromit veškerou moc evangelia. Každé hříšné ukojování přispívá k tornu, že se člověk odvrací od Boha. Člověk, který projevuje ve své nevěře tvrdošíjnost, nebo je ve své bláhovosti lhostejný k božské pravdě, sklidí to, co sám zasel. V celé bibli není strašnějšího varování před zahráváním si se zlem, než jsou slova moudrého muže, že hříšník "bude ( spoután provazy svého hříchu" (Přís 5,22).
I Kristus je ochoten vysvobodit nás od hříchu, neznásilňuje ' však naši vůli. J e-li tedy naše vůle ustavičným hřešením zcela , poddána zlu, nepřejeme-li si být svobodni, nechceme-li 1f- přijmout jeho milost, co může pro nás udělat ? Sami jsme se zahubili tím, že jsme vytrvale odmítali jeho lásku. "Hle, nyní je čas svrchovaně vítaný, hle, nyní jsou dny spásy" (2 Kor 6,2).
"Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svých srdcí" (Žid 3, 7 .8). "Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce" (1 Sam 16, 7), k lidskému srdci, v němž se střídají ' pocity radosti a žalu, k bloudícímu, rozmarnému srdci, v němž : sídlí tolik nečistoty a klamu. Bůh zná jeho pohnutky , jeho skutečné úmysly a záměry. Jen jděte k němu se svým srdcem, i když je I celé poskvrněné. Otevřete je vševidoucímu oku dokořán a volejte slovy žalmistovými: "Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda nejdu cestou trýzně, a po cestě věčnosti mě veď !" (Žalm 139,23.24).
Mnozí lidé si osvojují jakési rozumové náboženství, jakousi formu zbožnosti, při níž není jejich srdce očištěno. Modlete se takto: "Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha" (Žalm 51,12). Jednejte upřímně se svýrn srdcem. Buďte tak opravdoví a stálí, jako by byl v sázce váš život zde na zemi, neboť tento boj o čistotu mezi Bohem a vám musí být rozhodnut pro věčnost. Pouhá naděje, není-li k ní nic víc, vás přivede do zkázy .
Hledejte ve slově Božím s modlitbou. Toto slovo vám ukazuje v zákoně Božím a na životě Kristově velké zásady svatosti, bez nichž "nikdo neuzří Pána" (Žid 12,14). Přesvědčuje o hříchu, ukazuje cestu ke spáse. Následujte je, neboť hlas Boží promlouvá k vaší duši.
Poznáte-li obludnost hříchu, pochopíte-li, jací opravdu jste, nepropadněte zoufalství. Kristus přišel na svět právě proto, aby spasil hříšníky .Nemusíme si usmiřovat Boha se sebou, nýbrž -ó, jak úžasná láska -Bůh v Kristu "usmířil svět se sebou" (2 Kor 5, 19). Bůh se uchází svou něžnou láskou o srdce svých bloudících dítek. Žádní rodiče na zemi nemohou projevít tolik trpělivosti s chybami a slabostmi svých dětí, jako projevuje Bůh s těmi, které chce zachránit. Nikdo nemůže jednat s přestupníkem něžněji. Žádná lidská ústa nikdy neprosila zbloudilého něžněji než Bůh. Všechna jeho zaslíbení, všechna jeho varování jsou výrazem nevýslovné lásky .
Když vám satan našeptává, že jste velkými hříšníky , vzhlédněte ke svému Vykupiteli a mluvte o jeho zásluhách. Pohled do jeho světla vám přinese pomoc. Poznejte své hříchy , a nepříteli řekněte: "Kristus Ježíš přišel na svět spasit hříšníky" (1 Tim 1,15) a že můžete být spaseni jeho nevyrovnatelnou láskou. Ježíš položil Šimonovi otázku o dvou dlužnících. Jeden dlužil svému pánu malou částku, druhý velmi velkou částku; pán však prominul dluh oběma. Kristus se pak zeptal Šimona, který z obou dlužníků bude svého pána milovat více. Šimon odpověděl: " Ten, komu víc od- pustil" (Luk 7 ,43). My všichni jsme velcí hříšníci, avšak Kristus zemřel, aby nám mohlo být odpuštěno. Zásluhy Kristovy oběti stačí k tomu, aby nás smířily s Otcem. Ti, jimž odpustil nejvíce, budou Krista nejvíce milovat a budou stát nejblíže jeho trůnu a budou ho velebit za jeho velkou a nekonečnou oběť. Teprve tehdy, když plně pochopíme lásku Boží, si nejlépe uvědomíme hříšnost hříchu. Vidíme-li pomocnou ruku, která se k nám z dálky napřahuje, pochopíme-li poněkud věčnou oběť, kterou pro nás Kristus přinesl, zjihne nám srdce v lásce a pokoře.
VYZNANÍ
"Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar , ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování" (Přís 28,13).
I Podmínky , za nichž lze získat odpuštění Boží, jsou prosté, f spravedlivé a rozumné. Pán od nás nevyžaduje, abychom za odpuštění hříchů podstupovali nějaká utrpení. Nemusíme podnikat dlouhé a únavné pouti, nebo provádět bolestné pokání, abychom si tím zajistili Boží milosrdenství nebo tím odčinili své přestoupení; ten však, kdo vyzná svůj hřích a zanechá jej, dojde milosti.
Apoštol píše: " Vyznávejte hřích jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni" (Jak 5, 16). Vyznejte své hříchy Bohu, jenž jediný může odpustit, a své nedostatky jeden druhému. Urazil-li jsi svého přítele nebo bližního, musíš přiznat svou chybu a jeho povinností je odpustit ti ze srdce. Pak musíš žádat o odpuštění Boha, protože bratr , jehož jsi zranil, je vlastnictvím Božím, a raníš-li ho, hřešíš tím proti jeho Stvořiteli a Vykupiteli. Případ je předložen jedinému pravému Prostředníku, našemu slavnému Veleknězi, jenž "na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu", a jenž je "schopen mít soucit s našimi slabostmi" (Žid 4, 15) a může očistit od každé skvrny nepravosti.
Ti, kdo nepokořili svá srdce před Bohem a neuznali svou vinu, nesplnili ještě první podmínku přijetí. Jestliže jsme ještě nezažili pravé pokání, jestliže jsme v pravé pokoře srdce, se zkroušeným duchem nevyznali své hříchy a nezošklivili si svou nepravost, pak jsme dosud opravdově neprosili o odpuštění hříchu. A neprosili-li jsme opravdově, nenacházíme pokoj u Boha. Jediný důvod, proč se nám nedostává odpuštění spáchaných hříchů, je v tom, že nejsme ochotni pokořit svá srdce a nechceme se podřídit podmínkám božské pravdy .Byly k tomu dány podrobné pokyny.Vyznání hříchů, ať veřejné nebo osobní, má být upřímné, má být učiněno svobodně a nemá být od hříšníka vymáháno. Nesmí být také učiněno lehkovážně a nedbale a nesmí být vynuceno od těch, kdo ještě nemají jasnou představu o strašné povaze hříchu. Jen vyznání, které vychází z hloubky našeho nitra, najde cestu k Bohu věčného slitování. Žalmista praví: "Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkroušení v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán" (Žalm 34, 19).
Pravé vyznání má vždy zvláštní ráz: obsahuje vyznání jednotlivých hříchů. Hříchy mohou být takové povahy , že je možné přinést je jen Bohu; jsou hříchy , které mají být vyznány těm, jimž způsobily újmu; a mohou být také hříchy veřejné povahy, a ty by měly být vyznány veřejně. Každé vyznání by však mělo být určité a jasné a mělo by obsahovat výčet hříchů, jimiž jsme se provinili.
V době Samuelově odpadli Izraelští od Boha. Trpěli následky svých hříchů, neboť ztratili víru v Boha, přestali důvěřovat jeho mocnému a moudrému vedení národa. Přestali spoléhat na Boha, že svou věc obhájí a ubrání. Odvrátili se od velkého Vládce vesmíru a zatoužili po takové vládě, jakou měly národy , jež žily kolem nich. Než dosáhli pokoje, učinili toto vyznání: "Ke všem svým hříchům jsme přidali ještě to zlé, že jsme si žádali krále" (1 Sam 12,19). Museli se vyznat právě z tohoto hříchu, z něhož byli usvědčeni. Nevděčnost opanovala jejich srdce a odloučila je od Boha.
Vyznání bez upřímné lítosti a bez nápravy není Bohu libé. V životě musejí nastat rozhodné změny; všechno, co není Bohu libé, musí být odstraněno. To je výsledek pravé lítosti z hříchů. Co musíme udělat, je jasně řečeno: "Omyjte se, očistět Přečíst zbytek komentáře... |
| NadřazenýRe: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 30. září 2009 @ 09:53:06 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj monsek.
Přinutil jsem se to pročíst, i když je to dlouhé.
Víš, nedozvěděl jsem se nic nového o Bohu, co by nebylo v Písmu. Některé věci jsou tam ale přidány navíc a jsou NEPRAVDIVÉ! Zkreslují!
Je to maskováno v citovém popisování Božích vlastností, aby to nebylo zřejmé na první pohled. Jako když dítěti nakapeš hořký lék do přeslazeného čaje. Tam to děláš proto, aby se dítě tělesně uzdravilo, zde naopak nastává duševní zmatek.
Předvedu:
..."s důvěrou pohlížely do jeho zamyšlené tváře,"...
líbivé kecy, nepodložená fantazie - dokaž mně z Písma, že se Ježíš s dětmi nesmál!
..."Ježíš nezamlčel jediné slovo pravdy , ale pronášel je vždy s láskou."...
Taky kecy, Pán Ježíš řekl všechno to, co bylo potřebné pro jeho poslání pro lidi v jeho době, ale zdaleka neřekl všechno. I to, co říkal, bylo v podobenstvích (Mt 13,34).
(J 16,12-13).
Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést.
Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.
Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale cokoli uslyší, to bude
mluvit; bude vám oznamovat i věci, které mají přijít. ... Přestoupením se lidé stávají poddanými satana.
Vírou v usmiřující oběť Kristovu se potomci Adamovi mohou stát opět
syny Božími. Tím, že vzal na sebe lidskou podobu, pozvedl Kristus
hříšné lidstvo. Lidé padlí do hříchu se spojením s Kristem vskutku
mohou stát hodnými jména "dítky Boží"."... To je pravda, ale je potřeba jasně říct, že moc dítěte Božího člověk nemůže získat jinak, než skrze křest z vody a z Ducha (J 3,5). Až křtem se člověk stává křesťanem. Ohledně pokání se samozřejmě shodnout nemůžeme. V tomto se Whiteová se přiklonila spíš k protestantům. Odmítáte staletími ověřenou tradici církve v osobním vyznání hříchů Bohu i církvi (pod zpovědním tajemstvím). Nedovedu si vlastně představit, jak vyznáváte hříchy jeden druhému (a pak to dáváte k dobru dál?) ..." jsou hříchy , které mají být vyznány těm, jimž způsobily újmu;"... Takže manžel vyzná svou nevěru se sousedkou manželce a ke svému hříchu přidá další hřích - bolest, kterou jí tím dodatečně způsobí. Co na tom, že jí zase ublíží, hlavně že on se zbaví hříchu???? A bude se pak manželka i nadále chovat k sousedce s křesťansou láskou? .. ."Modlitba, kterou pronesl David po svém pádu, ukazuje pravý žal způsobený hříchem."... David tehdy litoval pokáním přirozeným, litoval následků hříchu.(2. Sm 12,10-24) Proto, že jsi mnou pohrdl a vzal sis za ženu manželku Uriáše Chetejského, od
tvého domu se od nynějška nikdy neodvrátí meč.
Takto praví Hospodin: Hle, vzbudím proti tobě zlo z tvého vlastního domu.
Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu, aby s nimi spal všem
na očích.
Ty jsi to dělal tajně, ale já to udělám veřejně, před celým Izraelem!"
David Nátanovi řekl: "Zhřešil jsem Hospodinu." Nátan mu odpověděl: "Hospodin
tvůj hřích přenesl, nezemřeš.
Avšak za to, že ses tímto činem rouhal Hospodinu, musí zemřít tvůj
novorozený syn."
Potom Nátan odešel do svého domu.
Hospodin pak postihl dítě, které Davidovi porodila Uriášova manželka, a to
onemocnělo.
David kvůli tomu chlapci hledal Boha, David se i postil a ležel přes noc na
zemi.
Starší jeho domu se postavili okolo, aby ho přiměli vstát ze země, ale on
nechtěl. Ani pokrm od nich nepřijal.
Po sedmi dnech pak dítě zemřelo. Davidovi služebníci se mu smrt dítěte báli
oznámit. Říkali si: "Když dítě ještě žilo, domlouvali jsme mu, ale nechtěl nás
poslechnout. Co až mu řekneme: Dítě umřelo? Ještě by mohl něco provést!"
David si ale všiml, že si jeho služebníci šeptají, a pochopil, že dítě
zemřelo. Zeptal se tedy svých služebníků: "Neumřelo dítě?" Odpověděli:
"Umřelo."
Nato David vstal ze země a když se umyl, pomazal mastí a převlékl, šel se
poklonit do Hospodinova domu. Když se vrátil domů, požádal o pokrm a
pojedl.
Služebníci mu řekli: "Co to děláš? Dokud dítě žilo, postil ses a plakal
kvůli němu, ale jakmile dítě zemřelo, vstal jsi a dal ses do
jídla."
Odpověděl: "Dokud dítě žilo, postil jsem se a plakal, protože jsem si říkal:
Kdo ví? Třeba se nade mnou Hospodin slituje a dítě bude žít.
Teď je mrtvé. Proč bych se měl postit? Mohu je snad přivést zpět? Já půjdu
za ním, ale on se ke mně nevrátí."
Potom David potěšil svou manželku Batšebu, vešel k ní a spal s ní. Když pak
porodila syna, dala mu jméno Šalomoun, Pokojný. Jsou dva druhy pokání, pokání přirozené (lítost z následků hříchu) a pokání nadpřirozené (lítost, že jsem urazil Boha). To Davidovo pokání bylo to první, k tomu druhému dorostl až později. Obojí druh pokání je dostatečný pro odpuštění hříchů. Nemá pravdu Whiteová, že přirozené pokání nestačí k odpuštění hříchů. Lidské srdce, zatížené hříchy, brání Duchu svatému působit, aby lidské srdce poznalo lítost nadpřirozenou. Přirozenou lítostí mohou být člověku odpuštěny hříchy a pak Boží milost dále působí, aby lidské srdce vnímalo později i lítost nadpřirozenou. ..." Svými zásluhami překlenul Kristus propast, kterou způsobil hřích, takže služební andělé mohou mít opět spojení s lidmi."... Představa naprosto mylná a fantastkní. Tak jako zlí duchové mohli působit na člověka vždy, zrovna tak i andělé. Jinak by nás přece nemohli chránit! A co Rafael, který přišel k Tobiáši, co Gabriel, který přišel k Marii? To všechno se stalo před příchodem Krista na zemi!
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Středa, 30. září 2009 @ 11:50:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Monsek
Přestoupením se lidé stávají poddanými satana.
Tomu nerozumím, co jsi napsal. Denně všichni hřešíme. Do područí satana se nemohu dostat každým svým hříchcem, ale jenom takovým hříchem, který dělám vědomě a chci tím hříchem udělat Hospodinu bolest a satanovi radost. Jenom takovým hříchem se dostanu do područí satana. Jiným hříchem ne. Já přece tím, že hřeším neuzavírám se satanem žádnou smlouvu o poddanství. Jenom, když hřeším vědomě, pro radost satanovi. Ne?????
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Středa, 30. září 2009 @ 12:13:38 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Odplata za hřích je smrt. není řečeno, za jaký hřích. Rozdělení hříchů na malé, velké, lehké a těžké je katolickou licencí.
Co je ale důležité, že v ježíši Kristu je život věčný. Tímto třeba doplnit "odplatu" - v JK je život.
Takže já tomu rozumím tak, že každý hřích bude odpoštěn, třeba je vyznávat, litovat jich a opouštět, jedině hřích proti Duchu Svateému odpuštěn nebude.
Jestliže ten tě vede k Ježíši a bráníš se mu, prpadáš hříchy smrti, dokud nepřijmeš Krista Ježíše jako spasitele. Jím se stáváš novým člověkem, který je spasen a na kterého se hříchy o kterých píšeš, nevztahují.. to jsou ty hříchy, za které zemřel JK. On nezemřel za hřích, kterým se mu bráníme.
Jsou lidé, kteří nechtějí udělat Bohu bolest tím že se zřeknou nenarozeného života - myslí si, že na to mají právo - a přesto hřeší, když zabíjejí... ale jejich hřích je asi i v tom, že kdo přijal Ježíše, je veden k "nezabíjení".... |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Středa, 30. září 2009 @ 12:37:54 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Monsek
Satan mě nemůže znásilnit, když se svobodně nerozhodnu jít za ním. Když se svobodně rozhodnu jít za ním tak to je něco jiného - dala jsem souhlas. Ty ses vydal za Ježíšem a hřešíš. To mi chceš říci, že stále spolupracuješ se satanem? Já myslím, že to musí být vědomé rozhodnutí - a pak se mluví i o posedlosti. To se člověk dá svobodně do služby satanovi. To lehkým hříchem nedělám.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Středa, 30. září 2009 @ 13:17:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Máš pravdu, znásilnit tě nemůže, ale může Tě obelhat a to se stane, jestliže jsi bez Ježíše. Pokud jsi se odevzdala Bohu skrze Ježíše, tak myslím, že nemá nad Tebou žádnou moc... jsi prostě v Boží ochraně. Ale myslím také, že se z této ochrany můžeš vlastní vůlí vymknout, protože Bůh tě neznásilnuje a v "zajetí" nedrží. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Středa, 30. září 2009 @ 13:58:24 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) |
Monsek
Počkej, počkej - ty jsi v Boží ochraně a tebe obelže satan. To mi
vysvětli prosím tě, tomu vůbec nerozumím??????? Jak to je??????
Já jsem svobodná a hřeším a dělám lehké hříchy. Když se otevřu satanovi
například přes emoce, tak on mě vtahuje k sobě a mohu být posedlá, ale
k tomu musím dát souhlas já. Jestli pak už má satan nade mnou moc,
nejsem schopna se z jeho nadvlády vymanit a musí nade mnou někdo
vykonat exorcismus. Když hřeším lehkým hříchem, nejsem otevřena
satanovi a satan mě nemá v područí a nemá moc nad mou vůlí a nemusí se
nade mnou vykonat exorcismus.
Tak jak to je???????? Ty jsi v Boží ochraně a hřešíš. Tak to vysvětli, jak se dostaneš přestoupením do područí satana, když jsi to napsal. Nerozumím tomu. To tě obelhává každý den? Nebo nehřešíš? Nebo když hřešíš, tak jenom se satanem?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 12:16:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Jaelo, přečti si znovu, co jsem napsal... asi jsi to přehlédla. Tvrdíš totéž, co já - až na ten exorcismus. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 30. září 2009 @ 14:05:20 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Jaelo.
Známe tři příčiny svádění ke hříchu: tělo, svět a ďábel.
I když se člověk snaží upřímně následovat Krista, jsme lidé slabí a hřešíme. Každým hříchem se vzdalujeme Bohu a naše hříšná přirozenost (sklon ke zlému - následek dědičného hříchu - hřích byl křtem smazán, ale jeho následky trvají) nás přivádí nepozorovaně blíž do područí satanovy nadvlády. Nakonec mnoho lehkých hříchů se projeví odpadem od Boží lásky - hříchem těžkým. Nemusí to být posedlost, aby člověk byl v područí hříchu - otrokem satana.
A stále trvá možnost se pokáním očistit a vrátit do svobody dítěte Božího.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Středa, 30. září 2009 @ 15:14:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | oko
Nerozumím této větě, kterou napsal monsek.
Přestoupením se lidé stávají poddanými satana
Pokusím se vyjádřit svůj názor, jo?
Bůh mě nepokouší. Uvádí mě do pokušení. Může mě pokoušet nepřítel - tělo, svět, ďábel. Ďábel mě tedy může jenom pokoušet, ale já si nemyslím, že stávám jeho poddanou, když mě pokouší. I Pána Ježíše na poušti ďábel pokoušel, ale nestal se jeho poddaným.
Poddaným ďábla se stává ten, do koho už ďábel vstoupí a to byl například Jidáš. (Jak Jidáš dopadl po smrti nevíme). Takový člověk už se nemá sílu bránit.
Pokušení nemusí přicházet jenom od ďábla, ale i skrze nějaké situace v životě, i skrze lidi. Pokušení, které překonám, mi dává sílu.
Oko, oprav mě, nebo mi napiš, co si mám nastudovat, ale já si myslím, že ďábel, mě může pokušet, ale nejsem jeho poddanou, jak píše monsek.
Abych byla jeho poddanou, musela bych mu do svého srdce otevřít cestu.
Jestliže jsem svěřena Hospodinu a prosím ho, ať mě chrání, před každým zmatkem, abych neupadla do područí hříchu - tak hřích nemusí být příčinou toho, že mě ovládne ďábel, i když ďáblovi hříchem přitákám - hřeším - jsem slabá, ale nejsem poddaná satanovi.
Abych do svého srdce pustila ďábla a byla jeho poddanou, musí to být mé svobodné rozhodnutí - skrze mé emoce a skrze nějakou nedůvěru v Hospodina. Jinak nejsem poddaná satanovi, ale satan mě pokouší.
Se mnou je přece stále Pán Ježíš. Já nejsem poddaná satanovi.
Hříchem ďábla do svého srdce nepouštím, ale po cestě svých emocí mu ukazuji cestu do svého srdce. Zastavím ho, vyznám hřích, hledám odpuštění u svého Spaitele a prosím ho, aby mi hřích odpustil.
Pokud bych byla poddanou satana,
tak mám buď rozvrácenou psychiku nebo jsem posedlá.
Posedlost, to znamená, že stojím na straně zlého ducha.
A lehký hřích? No, Pán Ježíš je na mé straně. Vykoupil mě. Mám s ním vztah, ale já ho zapráším - svobodně jsem se postavila proti řádu stvoření.
Hřích mě nevrhá do područí satana. Jenom ten hřích, který já nezpracuju, ten mě vrhne,do područí ďábla. Když hřích vyznám, prosím o odpuštění a lituji ho, obnovím vztah s Bohem.
Když jsem poddanou satana - to už bych brala tak, že jsem mu vydaná a stojím na jeho straně a neumím si udržet vztah s Hospodinem. Toho satan může využít a znásilní mě a já už pak nemám sílu se mu vytrhnout To je potom posedlost. Pak už není má vůle, ale dělám to, co chce satan.
Je třeba chtít ve svobodě stát za Božím řádem
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Středa, 30. září 2009 @ 17:13:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jaelo, zdravím Tě
.......... " Oko, oprav mě, nebo mi napiš, co si mám nastudovat, ale já si myslím, že ďábel, mě může pokušet, ale nejsem jeho poddanou, jak píše monsek. ............."
nikde netvrdím, že pokud Tě ďábel pokouěí, stáváš se jeho poddanou, ale skrze pokušení, pokud mu podlehnešm se staneš.
" ...........Abych byla jeho poddanou, musela bych mu do svého srdce otevřít cestu. ............!
S tím souhlasím, ..... dodávám jen, že také tím, že neotevřeš cestu Ježíši.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: oko v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 12:23:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jediná Maria nebyla nikdy ani na okamžik v područí satana, protože Bůh vložil svou zvláštní milostí nesmiřitelné nepřátelství mezi satana a Marii ( Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“Gn 3,15).
Rozdrcení hlavy satana bylo Ježíšovo vzkříšení, zasáhnutí paty pak bolestná smrt na kříži.
Nepřátelství, které bylo mezi Marií a satanem vylučuje stav podřízenosti. Kdyby zhřešila, byla by poraženým protivníkem. Poražený už není protivník, kterého by se musel satan obávat. Tam, kde Eva selhala, Marie obstála. Nepřátelství mezi ní a satanem trvá neustále, proto se katolíci (a nejenom oni) k ní utíkají.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. Whit (Skóre: 1)
Vložil: Rosman v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 17:45:34 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Takže nás Marie vykoupila od hříchu.
oko, to co píšeš jsou bajky. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. Whit (Skóre: 1)
Vložil: Fera v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 19:09:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Oko, vy jste schopni přičíst zásluhy za naše spasení komukoliv, jenom na Ježíše nějak zapomínáte! |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. Whit (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 20:51:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | No, vidíš. A Ježíš ten nejspíš hřešil od mala až na kříž, ne? Je neuvěřitelné, kam až se člověk dostane, když vydá svůj život lidským smyšlenkám, bajkám a pověrám.
Oko, na světě byl (a je) jeden národ, který nebyl ve vlastnictví hříchu, satana a mocností, ale ve výsostném vlastnictví Božím - to byl Izrael, rod, ze kterého pocházela také Marie a Ježíš.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 02. říjen 2009 @ 17:55:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | ..." na světě byl (a je) jeden národ, který nebyl ve vlastnictví hříchu, satana a mocností, ale ve výsostném vlastnictví Božím"...
Toníku
nevíš dobře, o čem mluvíš! Bránilo jim to snad hřešit? Bylo mezi nimi a satanem nepřátelství? Nepřátelství trvalé a nepřerušené?
(Sd 2,17)
Oni však neposlouchali ani své soudce. Odcházeli smilnit za cizími bohy a
těm se klaněli. Brzy sešli z cesty poslušnosti Hospodinových přikázání, po níž
chodívali jejich otcové. Nechovali se jako oni.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. Whit (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 21:46:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Oko, pleteš si Evu s Marií .. jsme děti - potomci Evy, nikoliv Marie. V lidské linii je potomkem Evy i Ježíš, člověk Boží Syn z Ducha Svatého a Bůh Syn od věčnosti. Generace po Evě mu zprostředkovaly lidské tělo, Bůh, aby mohl spasit lidstvo, musel se stát v Ježíši člověkem, který zvítězil nad hčíchem, nad Satanem a stal se druhým Adamem.
Maria byla jen článkem v lidském rodokmenu, nebyla však matkou Boží.
To vše zmatečné pochází od toho, že byla zbožštšna. Bible není harmonika, aby se natahovala dle libosti - ani ta nejde. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. Whit (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 02. říjen 2009 @ 17:45:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Pánové, reaguji na vás všechny tři společně.
Kdo z vás mně vysvětlí význam (Gen 3,15), když s tím mým výkladem nesouhlasíte?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 02. říjen 2009 @ 17:47:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Znáte některou jinou ženu, mezi kterou Bůh vložil nepřátelství vůči satanovi?
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. (Skóre: 1)
Vložil: vlastik v Pátek, 02. říjen 2009 @ 22:20:09 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ano oko jistě, je to proroctví / Gn.3,15 /.Bůh to řekl Evě, vyplnilo se v Marii a skutečně byla pronásledovaná nepřítelem atd...
souvislost : Zj.12,5 - Ona porodila dítě ,syna,který má železnou berlou pást všechny národy; ale její dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. 10. A slyšel jsem mocný hlas v nebi: Nyní přišlo spasení ,moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše;neboť byl svržen žalobce našich bratří,který je před Bohem osočoval dnem i nocí.
Tohle svržení chápu i jako dočasné spoutání(na krátký čas bude ještě propuštěn) ,či rozdrcení hlavy hada a vítěztví Beránkovo ,pro Jeho prolitou krev a slovo svého svědectví. Proto byl na nebi tak veliký jásot.
V tom se oko snad zatím shodneme,ale abych se dostal k járu věci: Katolické překlady četly dříve "Ona"(= Maria) ti rozdrtí hlavu , místo "Ono" (to símě = Kristus) ! Jistě že podle církevního "otce" Irenea. Kéž je to napraveno!
A tak národy pase železnou berlou Pán pánů a Král králů , Ježíš Kristus .Proti matce i sestře v Pánu Ježíši Marii ,nikdo samozřejmě nic nemá!
Jeho pokoj i milost s námi v.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctv (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 04. říjen 2009 @ 21:22:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tak v tomto si rozumíme, Kristus rozdrtil hlavu.
Ale to jsi zde světlá výjimka.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 30. září 2009 @ 21:09:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Jaelo.
Spousta lidí hřeší, aniž by je ďábel pokoušel. Není každé pokušení od ďábla. On nemá Boží atributy, není všudypřítomný. Je to stále jen tvor, i když má neskonale vyšší schopnosti, než člověk.
Pokud jsi v milosti posvěcující, máš Boha ve svém srdci a díky tomu vládneš mocí dítěte Božího. V tomto stavu jsi silnější, než ďábel. Díky síle Ducha svatého odoláváš jeho pokušení a dokonce církev může takového člověka pověřit i službou exorcismu - vyhánění zlých duchů z jiných posedlých lidí.
Nestává se, že by člověk v takovém stavu milosti spáchal hned hřích, vedoucí ke smrti (těžký hřích). Může se ale stát, že člověk množstvím lehkých hříchů (kterých zavčas nelitoval a neočistil se) ztratí postupně schopnost rozeznat zlo hříchu (jeho láska k Bohu vychladne) a potom spáchá hřích těžký.
Milost posvěcující ztrácíš těžkým hříchem. V takovém stavu jsi proti satanu bezbranná, ztrácíš moc Božího dítěte. Je třeba co nejrychleji tuto milost obnovit ve svátosti pokání.
Člověk bez milosti posvěcující žije (jak říká Písmo) podle těla. V takovém stavu se ocitli první lidé po svém pádu. Sami si zvolili za rádce ďábla a ztratili tak výsadu společenství s Bohem. Proto ho Písmo nazývá "vládce tohoto světa".
Byl - li on vládce, lidé byli jeho poddaní. I když někteří žili spravedlivě, vlastními silami nemohli obnovit ono ztracené společenství s Bohem. Proto přišel Vykupitel a tento nepřirozený stav napravil. Každý má nyní možnost získat posvěcující milost a vymanit se tak ze satanova područí. Ono područí není ještě ani zdaleka posedlost, ale je to už otroctví - otroctví hříchu.
Je to jako s nikotinem - člověk se stává na hříchu závislý a pokud se ho nezbaví, patří stále více k temné protibožské straně zla. Čím déle tento stav trvá, tím více devastuje. Ani si to často neuvědomuje. A satan pro to nemusí ani nic dělat.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 19:07:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | oko
Díky za obsáhlou odpověď. Nerozumím tomu, do jaké míry jsem v područí ďábla, když jsem otrokem nějakého hříchu.
Područí - to je závislost.
Já tomu totiž nerozumím. Jak já mohu být závislá na ďáblovi, když opakuji hřích. On má nade mnou moc? Dábel mě pokuší, ale nepředstavuji si, že jsem na něm závislá, pokud nejsem posedlá. To se přece ještě mohu svobodně rozhodnout ne? Nebo područí - závislost mi už bere mou svobodu? :O))
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. Whit (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 02. říjen 2009 @ 17:41:14 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Jaelo.
V životě se věci dějí pozvolna. Pozvolna se může vytrácet i láska k Bohu, prožívání společenství s ním. Opakováním hříchu se člověk dostává do závislosti na hříchu. A hřích je doménou vládce tohoto světa.
Je to jako s cigaretou.
Dobrovolně se pro ni rozhodneš:
Vykouříš jednu, uškodíš si sice na zdraví, ale nic moc se nestane. Možná nějaká nevolnost. Můžeš přestat.
Když už kouříš 40-60 denně, přestat jaksi nejde. Už jsi závislá na nikotinu. Cigareta ti vzala svobodu. Po troškách, každá vykouřená cigareta maličký kousek svobody. Stala ses tak otrokem sušeného listí.
I ten silný kuřák se kdysi svobodně rozhodoval pro svou první cigaretu. A zvolil cestu do otroctví - už při první cigaretě.
Každý hřích, který nelitujeme (i lehký hřích) nám bere kousíček svobody a postrkuje nás o kousíček do otroctví. Proto je potřeba hříchu litovat (nejlépe hned) a pravidelně se zpovídat. Získat zpátky plnou svobodu Božího dítěte, protože člověk je stvořen ke svobodě, ne k otroctví.
Do ďáblova područí se tak můžeš dostat sama, i bez jeho přičinění. Člověk si ho volí za pána sám. Tím, že hřeší, se sám hlásí pod jeho vládu. My pro něho nejsme rovnocení protivníci, on je schopnější. Naše šance je držet se Boží ruky a nepustit, díky tomu jsme silnější, než on. Kdykoli se pustíme (hříchem), co nejrychleji se zase chytit (pokáním). Jakmile se pustíme Boha, jsme pro Ďábla snadná kořist.
Ještě je třeba dodat, že ďábel nepozná stav našeho srdce, nakolik jsme hříšní (pokud mu to sami neprozradíme), on do něho nevidí, tak jako Bůh. Tak to zkouší. Ale ve svádění je mistr. A namluvit nám, že je mocnější, než ve skutečnosti je, v tom je také mistr. Protože strach nás ochromuje, zbavuje naděje. A křesťanství je o naději. Kristus říká: "Nebojte se!"
Panna Maria jen proto nezhřešila, že se nikdy Boží ruky nepustila. Plná milosti, plná Ducha svatého, tam není žádného místa pro hřích.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Pátek, 02. říjen 2009 @ 17:57:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | oko
Ďábel má moc mě pouze pokoušet, já pak na základě jeho poukoušení hřeším, ale chytnout se ho musím za ruku svobodně sama.
Musím se pustit svobodně Boží ruky. Musím hřešit, nevyznávat hřích, abych byla pro ďábla snadná kořist??? Ďábel mi nevidí do srdce ani neví co si myslím. Mi jde asi o to, jestli se každým hříchem pustím Boží ruky. S ďáblem musím začít spolupracovat vědomě nebo se mi to nějak musí líbit, ne? Nebo i lehký hříchem se dostávám do područí ďábla?
Ano??
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 04. říjen 2009 @ 21:19:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jaelo
Odpověď znáš sama. Stáváš se první cigaretou notorickým kuřákem? Nestáváš, ale položila jsi nohu na šikmou plochu. Na tobě je, zda nohu stáhneš zpátky, nebo na ni přeneseš plnou váhu.
Boží ruky se pustíš až těžkým hříchem. Lehkým hříchem se nepouštíš Boží ruky, neztrácíš milost posvěcující. Ale i lehký hřích může být začátkem konce, když po něm následují další. I lehkým hříchem tak člověk poznenáhlu volí otroctví hříchu.
I první cigareta může být začátkem cesty do otroctví, ale nemusí, když bude zároveň poslední.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctv (Skóre: 1)
Vložil: Jaela v Středa, 14. říjen 2009 @ 16:43:03 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | oko
No, myslím si, že je to také o mé svobodě. Satan proti mě svobodě nic nezmůže. Když se neustále utíkám k Hospodinu, tak když padnu, satan nemá šanci. Musím se svobodně rozhodnout jít za satanem. Těžkým hříchem se pouštím Boží ruky - ale Hospodin říká, i kdyby tvé hříchy byly jako šarlat vybělím je. Tak jediná cesta je, neustále se držet Hospodinovy ruky a prosit ho o milosrdenství a odpuštění. Důležitá je lítost. Díky za vysvětlení.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Středa, 30. září 2009 @ 19:12:22 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Řekl jsi to hezky, souhlasím
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 30. září 2009 @ 21:17:11 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | ..."Rozdělení hříchů na malé, velké, lehké a těžké je katolickou licencí."...
Ahoj Monsek.
To je správně. A nejen katolickou licencí, ale zároveň i biblickou. Písmo rozděluje hříchy na ty, které nevedou ke smrti, na ty, které vedou ke smrti, na ty, které budou odpuštěny a na ty, které odpuštěny nebudou.
NENÍ HŘÍCH, JAKO HŘÍCH. To je správně. Hřích, který nevede ke smrti nazýváme zkráceně hříchem lehkým. Hřích, který vede ke smrti, je tedy naopak hříchem těžkým. Je to výstižné a srozumitelné.
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: monsek v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 07:24:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Hřích jako oddělení od Boha - jakékoliv oddělení od zdroje života vede ke smrti.. tak tomu rozumím. Ale je jistéí, že z lidského hlediska má zlý skutek různou váhu... avšak myslím si, že hřích je jen jeden a může být odpuštěn a nebo druhý - proti Duchu Sv. - ten odpuštěn nebude.
Mohl bys prosím uvést, kde se takto hříchy dělí...? Opravdu mně nenapadá místo, které by to v Bibli podpořilo, kromě zmínky o hříchu proti Duchu Svatému.
Věřím, že každý - kromě toho zmíněného - může být odpuštěn, nikoliv omluven - na základě vyznání, lítosti a opuštění, v Ježíši Kristu - protože on zemřel proto, aby každý hřích byl takovému člověku, který ho přijme, odpuštěn.
Naopak, kdo se od něj odloučí, zahyne a hřích, pokud se nemýlím, zanmená "odloučení od Boha".. Může být vykonán a nebo jen zamýšlen.
Jinými slovy - i kdybychom "nehřešili" nedosáhli bychom milosti bez Ježíše - milosti, kterou potřebujem, protože jsme se zrodili jako hříšní s "převráceným srdcem".
Zdravím. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Příklady proroctví E. G. White (Skóre: 1)
Vložil: oko v Čtvrtek, 01. říjen 2009 @ 09:21:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | (1. J 5,16-17)
Kdyby někdo viděl svého bratra, jak hřeší hříchem, který
není k smrti, ať se modlí a Bůh mu dá život, totiž těm,
kdo nehřeší k smrti. Je hřích k smrti a neříkám, aby se modlil
za ten.
Každá nepravost je hřích, ale je hřích, který není k smrti. Jak vidíš, hřích není jeden, Písmo závažnost hříchu rozlišuje.
|
]
|
|
