|
Právě je 583 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116825011 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život víry: Ano, miluji se
Vloženo Neděle, 16. prosinec 2001 @ 21:44:33 CET Vložil: Effrime |
Vím, že jsem milá, citlivá a příjemná mladá dívka.
Taky o sobě vím, že ve svých 20. letech jsem ve svém oboru celkem úspěšná.
Též si jsem vědoma, že umím naslouchat druhým lidem a kdykoliv budete potřebovat
si s někým popovídat, obraťte se
na mne. Ráda bych Vám též sdělila, že
své sny plně realizuji. S klidným svědomím mohu prohlásit, že mí
nejbližší jsou schopni za mne položit ruku do ohně. Jsou si vědomi, že
jsem jedinečná žena…
Zajímavý začátek nemyslíte
si? Nyní by mne upřímně zajímal nejen výraz Vaší tváře, ale též myšlenky,
které se Vám momentálně mihnou hlavou.. Co si asi tak o tomto výroku myslíte..
Plně zde potvrzuji, že se jedná o výrok z mých úst. Opravdu mi nečinilo
veliké problémy toto o sobě říci. Ačkoliv byli doby, kdy jsem o sobě smýšlela
daleko hůře.. Čím ta změna? Budí
to ve Vás dojem namyšlenosti? Pocit, že jsem velice sebejistá? A co když Vám
řeknu, že jsem si právě veřejně vyznala lásku. Je to špatné? Nikoliv!
Naučila jsem milovat, samu sebe! Nepřípustné? Je to opravdu tak špatné,
milovat sám sebe? Je opravdu špatné prohlásit..“Ano,miluji se!“
Kdybych se ještě před pár měsíci
setkala s dívkou, která by toto o sobě prohlásila, nevěděla bych co
na to říci. Co si myslet. Hledala bych všechny možné výmluvy proto, abych
si nepřipustila myšlenku, že ta dívka je namyšlená. Z hlediska vnější
stránky, většina z nás obvinuje ostatní, útočí na ně a přitom
ospravedlňuje sebe samotné. Ale v hloubi naší osobnosti, se kterou se
zpravidla obáváme konfrontovat, je přesný opak pravdou. Projevuje se to tak,
že ostatním dáváme podmíněný trest, zatímco sob vyměřujeme trest nejvyšší.
Zdá se Vám to nespravedlivé? Z vlastních zkušeností to musím jen
potvrdit. Dříve by mne ani nenapadlo, že bych se na sebe měla přeci jen naučit
dívat s porozuměním. Že bych měla být šťastná z toho, že
jsem sama sebou. A už vůbec bych neměla chtít být někým jiným. Prostě
jen tak, být sama sebou! Což mne ale přivedlo k této myšlence. Jsme vůbec
schopni v tomto světě plném konzumní společnosti, plného reklam na
dokonalost aj., vědět kdo opravdu jsem? Je to opravdu těžké, neustále je nám
předkládán vzorec krásy, harmonie. Číhá to všude kolem nás. Kamkoliv se
rozhlédnete, uzříte recept na spokojenost.. Na to, jakými byste měli být,
abyste byli šťastní. Smutné, že? A ze sociálního prostředí zase přijímáme
jisté vzorce, které nás formulují. Které nám ukazují scénář, pro hlavní
roli našeho života. Scénář máme, tak nalézejme se ....
Kolikrát se sama sebe táži,
proč jsme tak žárlivými strážci cizí skromnosti. Proč, jestliže se někdo
otevřeně raduje ze svého úspěchu, jej ve skrytu duše obvinujeme z vychloubačnosti..a
tak dále a tak dále ..Na toto téma by se dalo polemizovat v mnoha rovinách.
Odpověď na tuto otázku by třeba mohla být taková, že si nepřejeme, aby někdo
měl rád sám sebe, protože sám nejsem schopen mít rád sám sebe! Jak
snadno se vrháme do rolí soudců. Odsuzujeme nejen sebe, ale i ostatní.
Nemyslím si, že v hloubi věci je něco špatného. Snad frustrace,
strach z odmítnutí, bolest .. Nevíme co se odehrává v životech
lidí, které potkáváme .. Ze strachu o sebe se už nezajímáme o to, že
nitro toho druhého je stejně křehké jako to naše.. Častokrát na toto
zapomínáme.
Nikdy jsem si nedokázala představit
jak toto vnímání sebe velkou vahou ovlivňuje můj vztah s Bohem! Byla
doba, kdy jsem z něj měla strach. Kdy jsem se obvinovala za každou nepřesnost,
kterou v mých očích Bůh ztrestá. Pod pojmem „jsem hříšná“ jsem
viděla člověka, který si ani nezaslouží žít. Bála jsem se sebe, bála
jsem se lidí, bála jsem se Boha! Nikdy jsem nechápala, jak mne může Bůh
milovat. Nedokázala jsem si to představit. Člověk stále hledá výmluvy a důvody,
proč není hoden jeho lásky. Na jednu stranu říká „ano jsem si vědom své
hříšnosti..Bůh mne přesto miluje“ na druhou stranu ve skrytu duše ani
neví co právě řekl. Neuvědomuje si hloubku této věty. Netvrdím, že všichni.
Jen se snažím říci, že uvnitř každého z nás, se skrývá překrásná
bytost. Něco tak naprosto jemného a živého.
Víte jak by bylo na světě skvěle,
kdybychom všichni vystrčili hlavičky z těch svých ulit a ke každému
přistupovali se srdcem na dlani? Je mi líto, že nemohu říci, zdali to byla
hudba minulosti nebo hudba budoucnosti.
Většina z nás nemá možnost
vyrůstat v takovém chráněném sociálním prostředí, aby si v sobě
vybudovala to dobré, zdravé sebevědomí.
Většina z nás byla ve větší či menší míře uvedena do
vztahu „podmíněným způsobem“. Kdysi dávno jsem četla knížku „Lásku
dát, lásku brát“. Opravdu velmi zajímavá kniha. Snad každý ji zná. Do
života jsem si z této knihy odnesla toto. Jsou tři způsoby vyjadřování
lásky. „Miluji tě, jestliže..“…..“Miluji tě, protože“….“Miluji
tě…a tečka!“..Dříve jsem toto porovnávala ve vztazích k lidem.
Ale nastal čas, kdy jsem se skrze tyto tři způsoby podívala na sebe a
zjistila jsem, že třetím způsobem se budu milovat až tehdy, pakliže splním
jestliže a protože. Do té doby, nemám šanci! Smutné, že?
To, se samozřejmě převedlo i do mého vztahu s Bohem. Protože sem se
sama na sebe dívala takto, Bůh se na mne musel též takto dívat! Jiná
varianta nebyla možná. Víte, velice mne mrzí mé postoje nejen k Bohu v době,
kdy jsem nebyla schopna sebe přijmout takovou jaká jsem. Kdy jsem ponižovala
sama sebe, zesměšňovala jsem se, bavilo mne mít na sobě tu roli mučednice.
Jak mám milovat druhé křesťanskou láskou, když sama sebe nenávidím?
Opravdu to chce začít u sebe. Bůh nám denně posílá do cesty lidi, kteří
jsou naši „strážní andělé“. Stačí jen otevřít oči a rozhlédnout
se kolem sebe. Opravdu si připustit fakt, že pro někoho jsme důležitější,
než on sám..
C. G. Junga ve své knize
„Moderní člověk hledá duši“ napsal:
„Možná se to zdá příliš
jednoduché. Jednoduché věci však jsou vždy ty nejsložitější. Žít
prostým životem vyžaduje značnou disciplínu a přijetí sebe sama je
podstatou morálních problémů a katalyzátorem celkového pohledu na život.
Tak ve jménu Krista dávám hladovějícím, odpouštím vinu a miluji své nepřátele
– to vše jsou nepochybně velké ctnosti. Co činím nejmenšímu ze svých
bratří, to činím i Kristu. Co ale, kdybych se měl vyrovnat s tím, že
nejnevýznamnější mezi nimi všemi, nejchudší ze všech žebráků,
nejdrzejší ze všech viníků a největší nepřítel jsem já sám _ že ti
všichni jsou ve mně a že já sám potřebuji milostivou almužnu mé vlastní
laskavosti – že já sám jsem nepřítel, kterého je třeba milovat, co
pak?“
Snad jste již pochopili, co
jsem chtěla úvodem vyjádřit. Nebyla to namyšlenost či sebejistota. Tyto věty
bych chtěla opravdu jednou prohlásit tak, abych to byla schopna vnímat nejen
já, ale i ostatní s radostí nad tím, že jsem přijala sama sebe a že
vnímám svět přeci jen jinak…A zase naopak. Přála bych si, aby již byla
doba, kdy se budu stejně emotivně radovat s úplně cizími lidmi aniž
bych přehodnocovala, zdali je to míněno tak, či onak…Prostě beze
strachu..
Erich Fromm ve své knize píše:
„..být milován pro své přednosti,
protože si to zasloužím, vždy zanechává nějaké pochybnosti. Snad že se
nezalíbím tomu, kým chci být milován, snad to či ono – vždy je tu
strach, že láska může zmizet. Kromě toho láska, kterou je třeba si zasloužit,
vždy zanechává hořký pocit, že nejsme milováni kvůli sobě samým, že
jsme milováni jen proto, že někoho uspokojíme, že nejsme koneckonců milováni
nýbrž využíváni……“
|
Re: Ano, miluji se (Skóre: 1) Vložil: Stepan (redakce@granosalis.cz) v Pondělí, 17. prosinec 2001 @ 18:00:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu | Blog) | Velmi pěkný a přínosný příspěvek.
Nenávidíme-li se, jak pak můžeme milovat bližního svého jako sebe samého?
Sebepřijetí je velmi důléžité i v prevenci proti manipulaci ať již skryté za maskou zbožnosti, či prováděné autoritou v rodině, ve škole nebo v zaměstnání.
Toto téma velmi důkladně probíráme s dětmi v Klubu GENESIS :-)
Vřele doporučuji aplikovat. |
|
|
Re: Ano, miluji se (Skóre: 1) Vložil: Pisnicka v Pátek, 28. prosinec 2001 @ 07:18:15 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Myslím, že k upřesnění stačí první věta z onoho článku Stevena Coleho:
"Jedna z nejrozšířenějších lží, které zaplavily církev v posledních 25 letech, zní takto: Bible učí, že je potřeba, abychom sami sebe milovali a rostli v sebeúctě."
Ty a Štěpán tady zase hovoříte o sebeúctě, tak jsem z toho zmatená.... Jak je to správně? |
|
|
Re: Ano, miluji se (Skóre: 1) Vložil: Stepan (redakce@granosalis.cz) v Úterý, 01. leden 2002 @ 13:28:56 CET (O uživateli | Poslat zprávu | Blog) | Milá písničko,
děkuji ti za tvoji reakci na tento článek.
Nejprve jen upřesním o čem píše Effrime:
Není to "namyšlenost či sebejistota" ale "že jsem přijala sama sebe a že vnímám svět přeci jen jinak".
Ani já nemluvím v komentáři o sebeúctě ale o sebepřijetí.
V tom by mohlo být malé nedorozumění. Přijmout sebe takového jaký jsem a přestat se (sebe) nenávidět je Boží milost, žijeme-li v takovém extrému. Žel naopak je druhý extrém sebelásky a egoismu, ale o ten tu v článku neběží.
Co se týče sebeúcty, tu by měl mít každý duševně zdravý člověk. Neznám osobně ani ze spisů Stevena Coleho, ale vadí-li mu sebeúcta u bližních, pak mu zřejmě vadí, že jsou zdraví a "normální". Ztráta sebeúcty bývá příznakem schizofrenie, maniakálních depresí nebo obětí manipulace. Velmi bych si dával pozor na každého, kdo by se mě snažil zbavit sebeúcty.
|
|
|
Re: Ano, miluji se (Skóre: 1) Vložil: Pisnicka v Čtvrtek, 03. leden 2002 @ 17:54:02 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Přečetla jsem si tvůj komentář, Štěpáne, velmi ráda. To jsem nevěděla, že ztráta sebeúcty je příznakem duševní nemoci. Asi na tom něco bude.
Ale prořád mám osten pochybnosti... Když tam je to podáno tak přesvědčivě. Nejhorší je, že věřím obojímu - jak tý psychologii, tak i tomu výkladu Bible od Coleho. Asi to není normální, být chvíli tak a chvíli tak. Nevím, co s tím... |
|
|
|
|