Terezie Cepedová se narodila 28. března 1515 ve španělské Avile v rodině
dvanácti dětí. Po smrti matky ji otec poslal
na výchovu do kláštera augustiniánek. Ze zdravotních důvodů se vrátila
domů, ale stále uvažovala o řeholním životě.
Nakonec i přes nesouhlas otce vstoupila ve dvaceti letech ve svém rodném
městě do karmelitánského řádu. Krátce po řeholních slibech onemocněla,
byla několik dnů v bezvědomí a částečně ochrnula. Na její následné
mystické zkušenosti nepohlíželo vedení řádu s důvěrou. Duchovní život
Terezie byl zpočátku zmítán protiklady. Chvíle hluboké vnitřní modlitby a
nadšení se střídaly s nespokojeností a povrchními zájmy.
Roku 1554 byla Terezie hlubokým zážitkem před obrazem trpícího Krista
pohnuta k definitivnímu obrácení a odevzdání
prostému ale důslednému řeholnímu životu, kde většina času je vyhrazena
tichu, samotě a důvěrnému sdílení s Bohem.
Konfrontace s nedůslednou praxí karmelitánů ji přiměly k úsilí celý řád
reformovat. 24. srpna 1562 Terezie
založila se čtyřmi mladými spolusestrami v Avile nový klášter - Karmel
svatého Josefa. Tím byla se souhlasem papeže
i biskupa započata tradice bosích karmelitánů.
Přes mnohá protivenství, pomluvy, pronásledování a nepochopení Terezie v
průběhu dalších desetiletí iniciovala vznik
nových klášterů, kde se rychle šířila mystická spiritualita. V roce 1568
se setkala s Janem od Kříže a od té
doby se díky jejich spolupráci začala rozvíjet mužská odnož
reformovaného řádu Panny Marie Karmelské. Nicméně odpor
proti jejich společnámu úsilí byl silný a často velmi nepříjemný.
Terezie si přesto uchovala svůj neobyčejný důvtip i smysl
pro humor. Stála u vzniku 32 nových klášterů (14 mužských, 18 ženských).
Zemřela vyčerpáním a nemocí na vizitační cestě v Albě de Tormes 4.
října 1582, jak sama sobě předpověděla osm let předem. Její tělo bylo
dva roky po smrti vyzvednuto ze země, aniž by jevilo nějaké viditelné
známky porušení.
Terezie z Avily byla roku 1614 blahoslavena, roku 1622 ji papež
prohlásil za svatou. Od roku 1970 ji náleží titul Učitelka
církve.
Terezie je autorkou několika knih. Vrcholem její tvorby je "Hrad v
nitru", což je dílo věnované nauce o vnitřní modlitbě.
Popisuje v ní jednotlivé stupně modlitby od nejnižšího až po ten
nejvyšší stupeň nazírání a sjednocení s Bohem.
Duše je zobrazena jako hrad rozdělený do sedmi příbytků. V sedmém
příbytku, sídle Božím, se člověk spojuje se svým tvůrcem a dosahuje
dokonalosti. Názvy dalších spisů: "Život", "Kniha o zakládání", "Cesta k
dokonalosti", "Nad Velepísní".
Hrad v nitru
PRVNÍ KOMNATY
Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu
nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho
příbytků, jako je jich mnoho v nebi.
Nakolik to já chápu, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a
rozjímání. Nejsem víc pro rozjímavou než pro ústní
modlitbu, neboť při každé modlitbě je třeba i rozjímat. Nenazývám totiž
modlitbou to, když si někdo neuvědomuje, s kým
mluví, kdo to s ním mluví, co žádá a od koho to žádá, i když přitom
hodně pohybuje rty. Někdy to bude dobrá modlitba,
i když ji nebudou doprovázet takové úvahy, jen když se člověk nad tím
zamyslel jindy. Má-li však někdo zvyk mluvit s Boží
Velebností jako s nějakým otrokem, aniž by pomyslel na to, zda hovoří
dobře nebo špatně, spokojen s tím, co mu přijde
na jazyk nebo co se naučil nazpaměť, protože se to už mnohokrát modlil,
to nepovažuji za modlitbu a kéž Bůh nedopustí,
aby se tak někteří křesťané chovali.
Jako z průzračného pramene vyvěrají jen čisťounké potůčky, tak i z duše v
milosti: její skutky dokážou být velmi milé
očím Boha i lidí, neboť pocházejí z onoho pramene života, do něhož je
ona zasazena jako strom, a mimo nějž by nebyla ani
svěží ani plodná. Ta voda ji uchovává, nedá ji uvadnout a umožňuje, aby
nesla chutné plody, jestliže ji však duše vlastní
vinou opustí, aby se usídlila jinde, ve špinavých a s*****utých vodách,
bude z ní vyvěrat jen samá odporná nečistota.
Je však nutno si uvědomit, že pramen, či lépe řečeno, zářivé Slunce, jež
je středem duše, neztrácí kvůli tomu ani svůj jas,
ani svou krásu. Je i nadále v duši a nic je nedokáže odbarvit.
Představte si krystal vystavený slunečním paprskům, avšak
zahalený do náramně černé látky: slunce se bude opírat do látky, ale
krystal se nerozzáří.
Vraťme se však k našemu hradu a jeho mnoha komnatám. Nesmíte si
představovat tyto komnaty jednu za druhou, jako řetěz pokojů. Zaměřte
svůj pohled do středu, kde je příbytek či královský palác. On tam
přebývá jako v nějaké žumaře
(druh trpasličí palmy s chutným jádrem,
pozn. překl.), z níž si nelze vzít to dobré, aniž by se neodstranilo
mnoho listů, jež je přikrývají. Tak i zde: kolem ústředního pokoje, a
nad ním, je mnoho jiných, jež jsou zcela prosvíceny Sluncem, které září
uprostřed.
Tato komnata, přestože je první, je tak nádherná a vzácná, že nenechá
jít dál, nevyhne-li se duše živočichům, kteří ji
zaplňují.
Co se týká světla, jež vyzařuje královský palác, musíte si uvědomit, že
první komnaty ho dostávají velmi málo. Ačkoliv
nejsou černé a temné, jako když je duše ve hříchu, nicméně jsou v
jakémsi přítmí, a ani ti, kdo v nich pobývají, je nemohou
dobře vidět; není to vinou příbytku, nýbrž kvůli mnoha škodlivým věcem,
hadům, zmijím a jedovatým zvířatům, jež pronikla
do duše a brání ji zpozorovat světlo. Nevím, jak bych to vyjádřila, ale
je to jako když někdo vstoupí do pokoje zalitého
sluncem a má oči tak zalepené bahnem, že je téměř nemůže otevřít. Sál je
osvětlen, ale on se nekochá jeho jasností kvůli
tomu, co mu překáží, nebo, v našem případě, kvůli dravým zvířatům a
hadům, jež ho tak zaslepují, že mu nedovolují vidět
nic jiného než je. Zdá se mi, že tak je tomu s duší, která sice není ve
špatném stavu, nicméně je tak zabořena do světských
věcí, tak zavrtaná do pracovního shonu a do honby za poctami, že se cítí
neschopna uvažovat o sobě a kochat se po libosti
svou vlastní krásou, neboť se jí přinejmenším zdá, že se nedokáže zbavit
tolika zábran. A přece, aby se člověk dostal do
druhých komnat, je nutné, aby se oprostil od všech starostí a
záležitostí, jež nejsou nezbytně nutné, nebo jež neodpovídají jeho
stavu. To je tak důležité, že nezačne-li na tom hned pracovat, nejenže
nedosáhne hlavní komnaty, nýbrž bude také nemožné, aby bez velkého
ohrožení zůstávala v komnatě, kde přebývá, ačkoliv je už v zámku: mezi
tolika jedovatými zvířaty je nemožné, aby ji dříve nebo později některé
nepokousalo.
DRUHÉ KOMNATY
Zde je uvažování mnohem živější, mohutnosti schopnější a nepřátelská
dělostřelba silnější. Démoni předkládají všechna
dobra a rozkoše světa; to jsou hadi, o nichž mluvíme. Dají jim zdání
téměř věčného trvání, ukazují, jak si jich všichni cení,
připomínají rodiče a přátele, a jelikož v této komnatě člověk touží
konat trochu více pokání, poukazují na to, že škodí
zdraví, a tisíce jiných těžkostí.
Mezitím vůle objeví, že Pán ji přitahuje nesčetnými přednostmi a sklání
se, aby ho milovala. A protože ji podal tolik důkazů
Své lásky, chce mu to oplatit alespoň v něčem. Především ji nejvíce
naplňuje úžasem myšlenka, že tento opravdový Milovník
ji nejen neopouští, nýbrž zůstává stále s ní, aby jí dával bytí i život.
Zde duše prodělává těžká utrpení, zvláště když ďábel rozpozná její
předpoklady a schopnosti, a vidí, že je s to dojít
velmi daleko; to pak shromáždí celé peklo, aby ji donutil vyjít z hradu.
V těchto komnatách nepadá mana z nebe, nýbrž mnohem dál, kde má duše
všechno, co chce, protože nechce nic jiného než to, co chce Bůh.
Čím dokonaleji se člověk sjednotí, tím větší milosti dostane od Boha, a
tím větší bude i jeho pokrok na cestě. Pán často
dopouští, aby nás sužovala vyprahlost a špatné myšlenky, aniž bychom se
jich dokázali zbavit. Jindy dopustí, že nás zvířata kousnou, aby nás
naučil být na pozoru, a aby viděl, zda nás mrzí, že jsme ho urazili. A
proto padnete-li někdy, nedejte se tak znechutit, abyste přestali
postupovat vpřed. Z onoho pádu dokáže Pán vytěžit dobro; jako prodavač
lektvaru, aby dokázal jeho účinnost, vypije nejdříve jed.
Branou do hradu je modlitba. Je tedy čiré bláznovství, chtít přijít do
nebe, aniž bychom předtím šly do sebe.
TŘETÍ KOMNATY
Nevím, proč nemohu přestat věřit, že je to pro nedostatek pokory,
jestliže se dotyční trápí kvůli vyprahlosti. Zamyslete se
hodně nad některými radami, které jsem nejasně naznačila, protože to
neumím vyjádřit. Pán vám je dá lépe pochopit, abyste načerpali z
vyprahlosti pokoru a nikoliv zneklidnění. Je-li nějaká duše opravdu
pokorná, pak i když ji Bůh nezahrnuje
útěchami, dá ji vždy takový pokoj a shodu s Jeho vůlí, že se bude cítit
spokojenější než druhé přes všechny jejich slasti.
Věřte mi, že není důležité nosit nebo nenosit řeholní šat, nýbrž cvičit
se v ctnosti, podřídit se ve všem Boží vůli, aby náš
život probíhal v souladu s jeho rozhodnutími, a nechtít, aby se dělo
podle naší vůle, ale podle Jeho. Protože jsme ještě
tak daleko nedospěli, pokora, opakuji! Ona je balzámem na každou ránu, a
kdybychom jí byly dobře vybaveny, pak Bůh, který je lékařem, by nás
neváhal uzdravit.
Bude se vám zdát, že radosti a duchovní zážitky jsou jedno a totéž. Mně
se zdá, že jsou velmi rozdílné.
ČTVRTÉ KOMNATY
Jelikož jsou tyto komnaty tak blízko královskému příbytku, tak jsou
velkolepé a je v nich tolik podivuhodných věcí, že se
rozum marně namáhá najít odpovídající pojmy, aby je vylíčil o trochu
méně než nedokonale.
Bude se zdát, že je třeba dlouho žít v jiných komnatách, než se dospěje
do těchto. Je-li tomu tak běžně, že je třeba projít
předešlými komnatami, nicméně, jak jste už slyšely častěji, není to
absolutní pravidlo, neboť Bůh rozděluje svá dobra, jak
chce, kdy chce a komu chce, aniž by někomu křivdil.
Jedovatá zvířata se dostanou do těchto komnat jen zřídka; a když tam
vniknou, jsou spíše k prospěchu než ke škodě.
Chci vás jen upozornit, že pro toho, kdo se vydá na tuto cestu a
vystupuje do komnat, k nimž směřujeme, není podstatné
mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm
věcem, které více podněcují k lásce.
Já sama jsem se často trápila pro nestálost svých myšlenek, avšak ani ne
před čtyřmi léty jsem pochopila ze zkušenosti, že
myšlenky, či abychom si lépe rozuměli, představivost není totožná s
rozumem. Ptala jsem se na to jednoho učence a ke svému velkému
uspokojení jsem se dověděla, že je tomu tak. Nedokázala jsem si
vysvětlit, jak to, že rozum, který je mohutností duše, zůstane někdy
omámen, zatímco myšlenky jsou téměř vždy tak nestálé, že je nemůže
zastavit nikdo leda Bůh. A když je Bůh zastaví, zdá se nám, jako bychom
byli mimo tělo. Zkrátka se mi stávalo, že mohutnosti duše se zabývaly
Bohem, a byly v Něm usebrány, zatímco myšlenky se toulaly mezi
roztržitostmi, a to mě udivovalo.
Jako nemůžeme zastavit pohyb nebeských těles, jež stále pokračují ve
svém závratném letu, tak také nemůžeme zastavit
myšlenky. A my si zatím představujeme, že i ostatní mohutnosti jdou za
myšlenkami, a myslíme si, že bloudíme a špatně
využíváme čas, který trávíme před Bohem. Může se však stát, že zatímco
duše je ponořena do Něho ve vyšších komnatách, myšlenky se toulají v
blízkosti hradu, a trpí tím, že se potýkají s mnoha divokými a
jedovatými zvířaty; a tímto zápasem získávají velké zásluhy. Proto se
nesmíme zneklidňovat a nezanechávat modlitbu, nýbrž si máme uvědomit, že
většina znepokojení a trápení pochází z toho, že se neznáme.
Právě při psaní těchto řádků pozoruji, co se odehrává v mé hlavě.
Narážím na velký hřmot, jímž se cítím jako by otupena.
Je to, jako by tam uvnitř byly velké řeky, obrovské vodopády, velká
hejna ptáků a ohlušující pískot, a to ne v uších, nýbrž
úplně nahoře v hlavě, kde, jak jsem řekla, má sídlo vyšší část duše.
Mnohokrát jsem už zaznamenala tento jev a zdá se mi,
že při velkém pohybu duch stoupá velmi rychle. Ale navzdory hřmotu,
který mě uvnitř ohlušuje, nic mi nebrání věnovat se
modlitbě a pokračovat v psaní, neboť duše je v naprostém klidu a plna
lásky a touhy a jasného poznání. Avšak je-li sídlo
vyší části duše nahoře v hlavě, jak to, že ji to neruší? Nevím, a přece
je tomu tak. Tento hřmot působí trýzeň, když
modlitba není doprovázena vyloučením smyslové činnosti; vždyť během
takového vyloučení vůbec neruší.
Avšak k tomu, čemu já říkám Boží zaslíbení či okouzlení Boha, a co jsem
jinde nazvala modlitbou klidu. Představme si dvě
fontány, jejichž nádrže se plní vodou. Tyto dvě nádržky se plní
rozličným způsobem. Do jedné přichází voda zdaleka pomocí
vodovodu a lidské dovednosti, zatímco druhá se plní bez hluku, protože
je postavena přímo na prameni. Je-li pramen silný,
jako tento, o němž mluvíme, nejen že naplní nádrž, ale i přetéká ven a
vytváří mohutný potok, aniž by bylo zapotřebí
vodovodu či lidské dovednosti. V tom je ten rozdíl.
Vody, jež přitékají různými přívody, jsou podle mne zaslíbení, jež
vyvěrají z rozjímání, a jež si zjednáváme svými úvahami,
když rozjímáme a namáháme svůj mozek. Mají-li přinést duši nějaký
prospěch, dělají to s hlukem, protože jsou ovocem naší
píle.
Naproti tomu v druhé nádrži pochází voda přímo z pramene, kterým je Bůh:
a když se Jeho Velebnosti zlíbí udělit nějakou
nadpřirozenou milost, voda proudí do největší hlubiny duše pokojně,
sladce a s nevýslovnou tichostí, aniž by člověk věděl,
odkud vyvěrá či jakým způsobem. Jsou to radosti a slasti, jež nakonec
zaplaví všechno, přestože je zpočátku srdce necítí.
Voda vnikne do každé komnaty a do všech mohutností, ba zasáhne i tělo;
proto jsem řekla, že začíná v Bohu a končí v nás. Celý vnější člověk je
pak ponořen do tohoto příjemného zakoušení, jak dobře ví, kdo to
prodělal. Při psaní těchto řádků si vzpomínám na verš, který říká:
Dilatasti cor meum, rozšířils mé srdce. Nicméně se mi zdá, že tyto
účinky nevznikají v srdci, nýbrž pocházejí odněkud mnohem víc uvnitř, z
mnohem větší hlubiny. Myslím, že je to asi střed duše, jak jsem to
později pochopila a jak v následujícím vyložím. Objevuji v nás samých
tolik tajemství, že nad tím často stojím v úžasu. A kolik jich ještě
musí být!
Sotva začne nebeská voda vyvěrat ze svého pramene, totiž z hlubiny v
nás, zdá se, že se naše nitro rozšiřuje a stává se
prostornější, naplňuje se vzácnými a nevýslovnými dobry, takže sama duše
nedokáže pochopit, co v té chvíli dostává. Cítí
něco jako vůni, jako by na dně našeho nitra bylo řeřavé uhlí, na které
jsou házeny velmi vzácné vonné výtažky. Oheň není
vidět, ani odkud pochází, ale žár a vonný kouř pronikají celou duší,
takže často zachvátí, jak už jsem říkala, i tělo.
Rozumějte mi dobře! Není cítit ani teplo, ani vůně, nýbrž něco mnohem
lahodnějšího. Používám těchto příměrů, abyste mi
rozuměli. Kdo to nezakusil, ať si uvědomí, že je tomu tak a že to člověk
zakouší velmi intenzivně.
Je třeba milovat Pána naprosto nezištně, aby člověk dostal tyto milosti.
Navzdory našim častým rozjímáním a úsilí, jež
vyvíjíme, abychom prolévaly slzy, voda se stejně neobjeví, protože z
toho nevyvěrá. Bůh ji uděluje, komu chce a často ve
chvíli, kdy na to pomýšlí nejméně.
Tato modlitba má mnoho účinků, zmíním se jen o některých. Je to
usebrání, jež se mi zdá také nadpřirozené. Neznamená
to zatemnění, zavření očí či jiné vnější věci, i když člověk zavírá oči a
touží po samotě. Smysly a ostatní věci jako by
se zříkaly svého práva, aby duše mohla získat to své, co ztratila.
Představme si tedy, že smysly a mohutnosti - jež jsou podle použitého
příměru obyvatelé hradu - utekly ven a žijí dny a
roky s cizími lidmi, kteří jsou nepřáteli dobra hradu. Když konečně
nahlédnou svůj omyl, vracejí se, přiblíží se k hradu,
ale neodvažují se tam vstoupit kvůli tomu špatnému návyku. Nicméně se
toulají kolem a už nezrazují. Velký Král, sídlící v
hradu, vida jejich dobrou vůli, se ve svém velikém milosrdenství
rozhodne povolat je k Sobě. Jako dobrý pastýř, zapíská
tak jemně, že to není téměř slyšet, ale tím jim dá poznat svůj hlas,
takže opustí cestu záhuby a znovu vstoupí do hradu.
Provedou to bez váhání, neboť ono zapískání je tak účinné, že je
vyprostí ze všech vnějších věcí, mezi nimiž žily.
Ale nemysleme si, že lze dosáhnout usebranosti tím, že uvažujeme o tom,
že Bůh je v nás, nebo že se snažím představit si
ho v duši svou fantazií. To je velmi dobrý, ba vynikající způsob
meditace, neboť se zakládá na pravdě, že Bůh přebývá v nás; o tom však
nemíním hovořit, protože koneckonců to může dělat s pomocí Pána každý.
Není tomu tak v případě, který mám na mysli, neboť někdy jsou obyvatelé v
hradu dříve, než začnou myslet na Boha. Nevím, jak tam vstoupili, ani
jak zaslechli hvizd pastýře. Jistě ne ušima, které nic nevnímají, nýbrž
že pocítili živou touhu klidně se uchýlit do nitra. Dobře mě
pochopí ten, kdo má zkušenost, neboť já to lépe neumím vysvětlit.
Zdá se mi, že jsem četla, že je to jako u ježka či želvy, když se
stáhnou do sebe. Mimoto si máme v tomto stavu přivyknout
zanechat jakéhokoliv přemítání a vnímat to, co v nás Bůh působí.
Úsilí nemyslet na nic může vyvolat mnoho myšlenek. Pro duši, kterou Bůh
chce připustit do této komnaty, není podle mého
názoru nic vhodnějšího, než se držet toho, co jsem řekla: totiž bez
hluku a násilí se postarat o to, aby zabránila rozumu
přemítat, avšak nevyloučit ho, ani nepotlačit myšlení, nýbrž je zaměřit
na to, aby si připomínala Boží přítomnost a svou
božskou přirozenost. Jestliže rozum sám ustane v činnosti, kvůli tomu,
co zakouší, a to budiž s Boží pomocí, pak ať se střeží
toho, aby chtěl pochopit, oč se jedná. Ostatně se často stává v tomto
stavu, že člověk, aniž by se o to snažil, nedokáže
na nic myslet, i když jen na chvíli.
PÁTÉ KOMNATY
Jak mám mluvit o bohatství, pokladech a slastech pátých komnat. Lepší by
bylo o nich, a o těch, které ještě zbývají,
nemluvit, neboť neexistují odpovídající výrazy, jakož neexistuje rozum,
který by je pochopil, ani příměry na jejich
vysvětlení. Pozemské věci jsou na to příliš nízké.
Zmínila jsem se, že do těchto komnat vstoupí jen málokdo, avšak měla
jsem říci, že se jich tam dostane jen velmi málo.
Je to vždy veliká Boží milost dospět i jen k jejich dveřím, neboť "mnoho
je povolaných, ale málo vyvolených".
Nemyslete si, že se tato modlitba podobá spánku: říkám spánek, neboť se
zdá, že duše je v mrákotách; neboť nezdá-li se,
že je zcela uspaná, necítí ani, že by byla bdělá. Zde je naopak uspaná -
je v hlubokém spánku - nejen pro všechny pozemské věci, ale i sama pro
sebe, takže během krátkého trvání tohoto jevu je tak bez sebe, že nemůže
utvořit žádnou myšlenku, i kdyby chtěla. Zde není zapotřebí žádného
úsilí, aby se vyloučilo myšlení. Miluje-li, neví jak, ani koho, chce-li,
neví co: je jakoby mrtvá pro svět, aby víc žila pro Boha. Je to však
slastná smrt: protože duše ustane od veškeré činnosti, kterou může
vykonávat ve spojení s tělem; a slastná, protože se zdá, že se odděluje
od těla, aby mohla lépe žít pro Boha. Opravdu nevím, zda tělu zbývá
ještě tolik života, aby mohlo dýchat. Když na to nyní myslím, zdá se mi,
že mu opravdu nezbývá nic. Aspoň si to neuvědomuje, jestliže dýchá.
Rozum by se chtěl zabývat jen a jen tím, aby pochopil něco z toho, co
duše zakouší, protože mu to ale jeho síly nedovolují, zůstane tak
ohromen, že i když se zcela neztratí, nemůže hýbat ani rukama ani
nohama, jak by se řeklo o nějaké osobě, která upadla do tak hluboké
mdloby, že se nám zdá být mrtvá.
Pozorujte tuto duši, které Bůh zastavil činnost rozumu, aby ji tím víc
obohatil pravou moudrostí. Po celou dobu, jež je v
tomto stavu - je to vždy krátce a duši se to zdá ještě kratší - nic
nevidí a nic necítí. Avšak Bůh se vtiskuje do jejího
nitra, a když se vzpamatuje, nemůže vůbec pochybovat, že byl Bůh v ní a
ona v Bohu.
I když spojení ještě nedosáhne úrovně duchovního zasnoubení, nicméně
bývá tomu jako ve světě, když se mají dva zasnoubit: zkoušejí, zda jeden
druhému vyhovuje, a chtějí se brát, často se vídají a nemohou se toho
nasytit. Předpokládejme v našem případě, že smlouva je už uzavřena, že
duše je důkladně informována o tom, jak je to pro ni výhodné, a je
rozhodnuta podrobit se ve všem Snoubencově vůli, takže neopomene nic,
čím by se mu zaslíbila. Vidí-li Pán, že duše je takto disponována, dá ji
znát, jak je s ní spokojen, a protože chce, aby ho lépe poznala, dá jí
milost, jak se říká, aby přišla na schůzku, aby se pak s ní spojil. A to
všechno trvá jen malou chvíli; není totiž vázán ještě žádnou smlouvou.
Jen na ni pohlédne a duše v tom pohledu spatří - velmi tajemným způsobem
- kdo je ten Snoubenec, kterého si má brát, pozná ho tak důkladně, že
by prostřednictvím svých smyslů a mohutností nedosáhla takového poznání
ani za tisíc let. Snoubenec, protože je takový, jaký je, tím prostým
pohledem učiní duši hodnější, aby mu dala svou ruku, jak se říká; a
přitom je duše do něho tak zamilovaná, že učiní všechno, aby nepřekazila
toto božské zasnoubení. Je-li však natolik nedbalá, že lpí na něčem
jiném než na Něm, ztratí všechno.
ŠESTÉ KOMNATY
Nyní začínáme s pomocí Ducha svatého mluvit o šestých komnatách, v nichž
duše již zraněná láskou svého Ženicha, mnohem usilovněji vyhledává
samotu, a nakolik je jí to dovoleno, utíká před vším, co by ji mohlo
rozptylovat. Ženichův pohled ji tak uchvátil, že je její jedinou touhou,
aby se jím mohla znovu a znovu kochat.
Zde však nic nevidí, ani v představivosti, abych mohla užívat výrazu
"pohled". Jestliže se k němu uchyluji, pak jej používám
jako příměr.
Často, když duše vůbec na Boha nemyslí, ani se jím nezabývá, Jeho
Velebnost vyburcuje duši jako nějakým úderem hromu,
či jako nějakou kometou, jež se jen mihne. Není slyšet žádný hluk, avšak
duše chápe, že Bůh ji volal, a tak dobře si to
uvědomí, že se někdy, zvláště na počátku, roztřese a začne naříkat,
ačkoliv ji nic nebolí. Cítí, že byla zraněna, ale
neví, kdo jí zranil, ani jakým způsobem. Chápe však, že je to drahocenná
rána, a nechtěla by se uzdravit. Stěžuje si
Ženichovi hlasitými slovy lásky, aniž by se dokázala ovládnout, neboť
ví, že On je s ní, a to navzdory tomu, že nemůže
přijít na to, proč se jím nekochá. Cítí náramně silnou trýzeň; ta je
však lahodná a sladká. Duše se jí nemůže vyhnout,
i kdyby chtěla. Ostatně by ani nechtěla, protože zakouší více radosti v
této trýzni, než v lahodném úchvatu modlitby
klidu, při němž se nezakouší žádná trýzeň.
A přece se zdá, že Ženich dá zaslechnout svůj hlas ze sedmé komnaty, kde
přebývá, aniž by přitom řekl jediné slovo,
a obyvatelé ostatních komnat - smysly, představivost a mohutnosti - se
neodváží ani pohnout.
Jedná se o určitá slova, která říká duši a jež mohou být různého druhu. U
některých se zdá, že přicházejí zvenčí, jiné
z nejhlubšího nitra duše, jiné opět z její vyšší části a opět jiné
zevně, takže je slyší tělesnýma ušima, neboť se jí zdá,
že jsou řečeny jasným hlasem. Někdy - ba často - to může být jen výplod
fantazie, zvláště u osob, jejichž slabostí je
velká představivost nebo melancholie.
Abychom posoudili, zda taková slova pocházejí od Boha, není dobré
zaměřit se na to, jak se slyší, zda zevně či zevnitř duše nebo z její
vyšší části. Nejjistější znamení jsou, podle mého názoru tato:
První a velmi přesvědčivé je svrchovaná moc, jakou v sobě taková slova
mají, neboť jsou to zároveň slova i skutky. Vysvětlím to lépe. Duše je
zachvácena vnitřním nepokojem a trýzní, o níž jsem mluvila, je vyprahlá a
rozum je jako v temnotách; avšak jediné takové slovo jako: "Netrap
se!", ji naplní pokojem a vyrovnaností, takže je ponořena do světla a
zbavena onoho trápení. Nebo je snad ztrápená a plná strachu, protože ji
zpovědník nebo jiné osoby tvrdili, že je v moci zlého ducha, avšak pouze
ta slova: "Já jsem to, nebo se!", ji zcela uklidní, naplní ji útěchou a
zdá se, že ji nikdo nepřiměje, aby věřila něčemu jinému.
Druhé znamení: v duši zavládne veliký pokoj a zbožné, uklidňující
usebrání, takže je disponována chválit Boha.
Třetí znamení: tato slova nezmizí z mysli ani po velmi dlouhé době.
Některé pak se nezapomenou nikdy.
Všimněte si nyní, jakým způsobem přichází Pán uzavřít zásnuby tím, že
uvede duši do vytržení, které ji umožní uniknout z
dosahu smyslů. Kdyby si totiž duše uchovala užívání smyslů, myslím, že
by nemohla zůstat při životě, vidouc, že je blízko
tak velké velebnosti.
Při jednom druhu vytržení duše, přestože se nemodlí, cítí, že se jí
dotklo Boží slovo, jež jí přichází na mysl, anebo je
slyší. Zdá se, že Pán, pohnut soucitem, když ji vidí už tak dlouhou dobu
zmírat touhou po Sobě, rožhaví v jejím nitru
jiskru, o níž jsem už mluvila, takže duše uhoří v tom plameni, ale pak
povstává k novému životu jako fénix a všechny její
viny jsou jí odpuštěny. Když je tak očištěna, Pán se s ní spojí, aniž
kdo ví, jakým způsobem, kromě nich dvou. Ba ani duše
to neví, ačkoliv jí zůstane užívání vnitřních schopností: přestože to
nejsou mdloby ani záchvat, při nichž člověk nevnímá
nic z nitra ani zvenčí, duše nedokáže nic říci.
Jestliže z těchto tak úchvatných milostí nezůstane ani vzpomínka, co z
toho duše má, že je dostala? Tak závratně ji to
prospívá, že to nedokáže dost vynachválit. Jde o dobra, která zůstávají
vryta do největší hlubiny duše: nelze je vyjádřit,
ale ani je nelze zapomenout.
Ženich tedy přikáže zavřít dveře komnat i hradní bránu. Vždyť také, když
začíná vytržení, zastaví se dýchání, člověk nemá
sílu mluvit, i když si ji ostatní smysly uchovají o něco víc. Někdy
naopak ihned omdlí; tělo i duše tak ztuhnou, že se zdá,
jako by už neměl duši, takže se někdy ani neví, zda ještě dýchá. Tato
ohromná extáze ovšem netrvá dlouho. Po jejím
skončení se stává, že vůle zůstává tak zahloubaná a rozum tak
rozptýlený, že člověk vězí v tomto stavu celý den, někdy i
více dní, aniž by byl schopen zabývat se jinými věcmi.
Jiný druh vytržení nazývám let ducha: v podstatě je to totéž, avšak
působí na duši velmi rozdílným způsobem. Člověk pocítí
tak prudké hnutí duše, že se zdá, jako by duch byl unášen, a to takovou
rychlostí a tak náhle, že na něho padá nemalý strach, zvláště na
počátku. Myslíte si, že pro takovou osobu je to jen malý úlek, když
cítí, jak je jí unášena duše a někdy i tělo? Dochází k tomu takovým
způsobem, že si člověk myslí, že se duch opravdu odlučuje od těla.
Ačkoliv ta osoba neumírá, přesto prožívá chvíle, kdy nedokáže říci, zda
je duše v těle nebo mimo tělo. Myslí si, že je celá přenesena do jiné
krajiny velmi rozdílné od naší, kde v jakémsi světle, jež se nedá
srovnávat s naším, jsou jí ukázány tak velké věci, že by si je ani
nedokázala představit, i kdyby se s tím lopotila celý život. A tak se
stává, že je jí v jediném okamžiku vysvětleno nezměrné množství
tajemství, z nichž by nepoznala ani tisícinu, i kdyby mnoho let namáhala
rozum a fantazii, aby je uspořádala. Toto je obrazné vidění, ne
intelektuální. Očima duše se vidí mnohem lépe než očima těla, stejně
jako se chápe mnohem víc věcí bez pomocí slov.
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jakou sílu má slunce, že bleskurychle
vysílá své paprsky na zem, aniž by se pohnulo ze svého místa na obloze,
tak i duše - jež se ztotožňuje s duchem, jako slunce se svými paprsky -
může se silou tepla, které k ní přichází z pravého Slunce Spravedlnosti,
pozvednout nad sebe prostřednictvím nějaké své vyšší části, aniž by
opustila své místo. Koneckonců, já nevím, co říkám. To však je jisté, že
jako koule vyletí s velkou rychlostí z arkebuzy, když se k ní
přiloží oheň, tak v nitru začne jakýsi let, který nenadělá hluk, přesto
však je to tak zřejmý pohyb, že je nemožné se
klamat. A zatímco je duše mimo sebe, jsou jí ukazovány velké věci, a
když přijde k sobě, zjistí, jak náramně jí to prospělo.
Pozemské věci se jí zdají hodné pouze pohrdání, a ve srovnání s tím, co
viděla, pouhé smetí. Od té doby je pro ni život na
zemi trápením, protože tu není nic, co by ji mohlo ještě zajímat, a co
ji dříve tolik přitahovalo.
Tyto tak velké milosti v duši roznítí živou touhu zakoušet Toho, který
Jí je uděluje, takže se pro ní život stane velkou
trýzní, i když slastnou. Dychtí po tom, aby umřela a v záplavě slz prosí
Pána, aby ji vysvobodil z tohoto vyhnanství, kde
ji všechno nudí. Nachází trochu úlevy, když se uchýlí do samoty, avšak
ta trýzeň ji brzy dohoní a doprovází ji všude. A to
také vysvětluje, proč jsou v této komnatě vytržení velmi častá. A nedá
se jim nijak vyhnout, ani když k nim dochází na
veřejnosti. Z toho pak vznikají pronásledování a reptání. A přestože se
duše nechce strachovat, přece jen někdy to nedokáže, neboť velmi mnoho
lidí se jí bude snažit nahnat strach, zvláště zpovědníci.
Když se Pánu zalíbí někoho zahrnout svou přízní, jasně mu ukáže své
nejsvětější lidství, a to způsobem, jakým On chce, buď tak, jak žil na
zemi, nebo po svém vzkříšení; a někdy s takovou rychlostí, že to můžeme
srovnat se zábleskem. Nicméně vryje svůj obraz do paměti tak živě, že
nemůže být smazána do dne, kdy se jím bude těšit bez konce.
Mluvila jsem o obrazu, ne však jako by byl namalovaný, nýbrž jako
opravdu živá bytost, jež někdy hovoří s duší a odhaluje
jí úchvatná tajemství. Nicméně i když zjevení trvá nějakou chvíli, nelze
se na ně déle zahledět než jako do slunce, a proto
je duše vidí jen velmi krátce, přestože jeho jas nezraňuje její oči,
jako sluneční jas oči tělesné. Jas onoho obrazu je jako
vlité světlo, asi jako kdyby se slunce přikrylo něčím tak průzračným,
jako je diamant; a jeho šaty se zdají být jako z
holandské látky. Když však Pán udělí tuto milost, duše téměř vždy upadne
do vytržení, protože lidská slabost nemůže snést tak úděsnou podívanou.
Říkám úděsnou, protože je tak závratně velebná, že to duši naplní
bázní, ačkoliv je to nejkrásnější a nejlahodnější podívaná, jakou by si
někdo uměl představit; nikdy by to nedokázal takhle, i kdyby se o to
úporně snažil tisíc let, protože to přesahuje schopnosti naší fantazie i
našeho rozumu.
Zatímco duše je velmi vzdálená tomu, že by měla něco vidět a ani ji to
nenapadne, náhle se dostaví vidění, jež uvede ve
zmatek mohutnosti i smysly a naplní je velkou bázní, ale nakonec v nich
zanechá slastný klid. Podobně jako když svatý Pavel byl sražen k zemi,
na obloze se zablýsklo a zahřmělo, tak v tomto vnitřním světě. Nejprve
se tam všechno rozbouří, ale pak náhle se to uklidní a duše pochopí tak
velké pravdy, že nemá zapotřebí žádného učitele, neboť pravá Moudrost ji
zbavila její neznalosti, aniž by se musela nějak namáhat.
Mám na mysli úzkosti, slzy, vzdechy a prudké vzněty, zdá se, že
pocházejí z naší lásky, když ji hluboce prožíváme, nicméně
tyto věci jsou jako oheň, jenž vydává hodně kouře, a ty se dají vždy
snést, i když člověk přitom hodně zkusí, avšak nedají se vůbec srovnávat
s tím, o čem budu nyní vyprávět. Zatímco duše tahle uvnitř plane, stává
se mnohdy, že kvůli nepatrné
myšlence nebo zaslechne-li jediné slovo, že smrt nepřichází, zasáhne ji
rána nebo ohnivý šíp - nikdo neví odkud a jakým
způsobem. Netvrdím, že je to nějaký šíp: ať je to cokoliv, je jasné, že
to nepochází od nás samých. Říkám rána, ale není to
žádná rána, a přece hluboce zraňuje. Zdá se mi, že to není cítit tam,
kde se zakouší bolesti této země, nýbrž zcela uvnitř,
v největší hlubině duše, kde tento závratně prchavý paprsek sežehne na
popel všechno, co tam nalezne z této naší nízké
přirozenosti, takže jsme jako bez sebe, dokud trvá. Mohutnosti jsou z
toho tak ohromené, že nejsou ničeho schopny, kromě věcí, jež jsou s to
rozmnožit naši trýzeň.
Nechtěla bych, abyste si myslely, že přeháním. Naopak, hodně se mírním,
protože jde o věci, jež nelze vyjádřit. Smysly
a mohutnosti jsou odtrženy ode všeho, co nepřispívá k růstu oné trýzně.
Udržuje-li se rozum v činnosti, pak jen proto, aby
chápal, jak se duše plným právem musí trápit, že je tak vzdálena od
Boha. Přispěje k tomu i Jeho Velebnost, jež se dá tak
živě poznat, že trýzeň zřeřaví, a proto osoba, která to zakouší, začne
hlasitě křičet a nedokáže se ovládnout, i když je
jinak velmi trpělivá a zvyklá na velké bolesti; tato muka se totiž
necítí v těle, ale v hlubině duše.
Já jsem viděla jednu osobu v tomto stavu a opravdu jsem si myslela, že
umírá. Ostatně není divu, zde je opravdu velké
nebezpečí smrti. I když je tento jev velmi krátký, všechno v těle je po
něm jako vykloubené, tep je tak slabý, jako by duše
měla odejít k Bohu. Zmizí i tělesná teplota a duše žhne takovým
způsobem, že jen trochu víc, a Bůh by naplnil svou touhu.
V té chvíli tělo nic necítí, ani malou ani velkou bolest, ovšem údy jsou
vykloubeny a dva nebo tři dny všechno hrozně
bolí.
SEDMÉ KOMNATY
Když se náš Pán ráčí smilovat nad touto duší, kterou už duchovně přijal
za svou nevěstu a jež se tolik trápí a už se
natrápila touhou po Něm, uvede ji do své komnaty, do této sedmé, dříve
než se dokoná duchovní sňatek.
Tak jako ji má Bůh v nebi, tak ji musí mít i duše, aby tam sama
přebývala jako v druhém nebi. Pro nás je velmi důležité,
abychom si nemysleli, že naše duše je něco temného. Jelikož neznáme jiné
světlo než to, jež padá do našich očí,
představujeme si obyčejně, že v našem nitru žádné není a že v našem
nitru vládne jakási temnota. Tak je tomu u duší, které nežijí v milosti;
to však není vina Slunce Spravedlnosti, jež je v nich jako dárce bytí,
nýbrž protože nejsou schopny
přijímat jeho světlo.
Ačkoliv se Bůh spojuje s duší i ve vytrženích a při modlitbě, kterou
jsme nazvali modlitbou spojení, nicméně nezdá se, že
tyto věci jen zvou duši, aby vstoupila do svého středu, jak k tomu
dochází v této komnatě, nýbrž jen aby vystoupila do své
vyšší části. Na tom ostatně málo záleží. Rozhodující je, že se Pán
spojuje s duší, takže ji oslepí a oněmí jako svatého Pavla
při jeho obrácení, a zabrání ji, aby poznala milost, kterou zakouší a
jak ji zakouší. Velká radost, která ji zaplaví, pochází
z toho, že se vidí blízko Bohu, zatímco spojí-li se s ní, nechápe nic,
protože mohutnosti se ztratí.
Ale zde je tomu zcela jinak. Náš dobrý Bůh jí chce odstranit šupiny z
očí, aby viděla a chápala něco z milosti, kterou ji
uděluje, a to podivuhodným způsobem.
Když je uvedena do této komnaty, zjeví se ji v intelektuálním vidění tři
Osoby Nejsvětější Trojice, jako jakási velebná
reprezentace pravdy, uprostřed žáru, který je podoben závratně
rožhavenému mraku, jenž se blíží k jejímu duchu. Tři Osoby je vidět
odděleně a duše, jíž je dáno jakési úžasné chápání, poznává s naprostou
jistotou, že všechny tři Osoby jsou jediné podstaty, jediná moc, jediná
moudrost a jediný Bůh. Čemu věříme ve své víře, ona poznává téměř na
vlastní oči, i když ne tělesnýma ani duševníma očima, neboť to není
obrazné vidění. Tři Osoby se jí tu sdílejí, mluví s ní, a dávají jí
pochopit slova, jimiž Pán vyjádřil v evangeliu, že On přichází do duše s
Otcem a Duchem svatým a přebývá v ní, když ho miluje a zachovává jeho
přikázání.
Ach Bože, jaký je to rozdíl slyšet tato slova a věřit jim, proti
pochopení té pravdy způsobem, jak jsem vyložila! Úžas duše
den ode dne roste, neboť se jí zdá, že tři Božské Osoby ji už neopustí.
Vidí, jak přebývají v jejím nitru zmíněným způsobem,
a prožívá jejich božské společenství ve své nejintimnější části jakoby v
bezedné hlubině, kterou nedokáže vyjádřit pro
své nedostatečné vzdělání.
Uvědomte si, že je obrovský rozdíl mezi předešlými viděními a oněmi z
těchto komnat: stejně veliký rozdíl je mezi duchovními zásnubami a
duchovním sňatkem, jako je mezi dvěma snoubenci a těmi, kteří se už
nemohou odloučit. Už jsem vám říkala, že je nutno se uchylovat k těmto
příměrům, protože neexistují jiné vhodnější. Je však nutno si uvědomit,
že zde se nemyslí na tělo. Tím méně pak při duchovním sňatku, protože k
tomuto tajemnému spojení dochází v samém středu duše, kde má přebývat
sám Bůh, jenž nepotřebuje žádné dveře, aby tam vstoupil. Jestliže jsem
řekla, že nemá zapotřebí žádné dveře, pak kvůli tomu, že při milostech,
jež jsem dosud popisovala, používá smyslů a mohutností jako prostředků,
když se zjevuje ve svém nejsvětějším lidství. Docela jinak je tomu při
spojení v duchovním sňatku. Pán se zjeví ve středu duše - a ne v
obrazném vidění, nýbrž v intelektuálním - daleko lahodnějším způsobem,
než při zmíněném již zjevení apoštolům, když prošel zavřenými dveřmi a
řekl jim: Pax vobis (Pokoj vám). A to je tak veliké tajemství, tak mocná
slast, a tak úchvatný a náhlý projev přízně, že nevím, k čemu bych to
přirovnala. Zdá se, že Bůh chce duši ukázat nebeskou slávu, ale mnohem
úchvatnějším způsobem, než při jakémkoliv vidění nebo duchovním zážitku.
Dá se říci jen toto: že duše, či lépe její duch se sjednotí s Bohem,
nakolik se to dá pochopit. Když nám chce Bůh, který je také duch,
ukázat, jak nás miluje, dává některým osobám poznat, kam až dokáže jít
jeho láska, abychom chválili jeho velikost, jež se ráčí tak spojit s
nějakým tvorem, že už se nikdy od něho nechce odloučit, jako se už
nemohou oddělit ti, kteří uzavřeli manželství.
Při duchovním zasnoubení je tomu jinak, protože při něm se ti dva často
odloučí, stejně tak i při spojení, při němž se dvě
věci stávají jednou, nicméně se mohou oddělit a existovat každá o sobě.
Obyčejně totiž Pánova milost rychle pomine, takže duše nezakouší jeho
blízkost. Naopak při duchovním sňatku tomu tak není, neboť duše zůstává
stále v onom středu se svým Bohem.
Můžeme to přirovnat ke spojení dvou voskových svic, jež jsou tak dobře
spojené, že hoří jediným plamenem nebo jako by knot, oheň i vosk byly
jedinou věcí. Přesto však se ty svíce mohou oddělit, takže budeme mít
zase dvě svíce a dva knoty. Avšak v našem případě je tomu jako s vodou,
jež padá z nebe do nějaké řeky nebo pramene, kde se tak dokonale smísí,
že nejde rozlišit říční vodu od té, jež padala z nebe; nebo jako
potůček, který se vlévá do moře, od něhož jej nelze oddělit; nebo jako
veliké světlo, jež padá do nějaké místnosti dvěma okny: padá tam
rozděleno, ale uvnitř se stává světlem jediným.
To asi měl na mysli svatý Pavel, když říkal: "Kdo se však oddá Pánu, je s
ním jeden duch." Naráží na tento úchvatný sňatek,
při němž se předpokládá, že Jeho Velebnost se tak přiblížila k duši, aby
se s ní spojila. Apoštol dále říká: "Vždyť pro mne
je život Kristus a smrt zisk." zdá se mi, že tak může hovořit i duše,
neboť zde motýlek umírá s velkou radostí, protože
jeho životem je Kristus.
Řekli jsme si tedy, že motýlek je mrtvý, svrchovaně šťasten, že našel
své odpočinutí a že Kristus žije v něm. Pohleďme nyní,
jak žije, a zda se jeho nynější život liší od předešlého; zda opravdu
dostal milost, o níž byla řeč, to se pozná podle
účinků. Podle mého názoru jsou účinky následující:
Především úplně zapomíná na sebe, a to tak dalece, že se domnívá, že už
neexistuje. Duše cítí takovou proměnu, že se už
nepoznává. Nemyslí ani na nebe, jež ji očekává, ani na život nebo pocty,
ale jen jak by co nejvíce usilovala o větší slávu
Boha. Slova, jež jí řekl Pán, totiž aby se starala o Jeho záležitosti, a
On že se bude starat o její, způsobila asi to, co znamenají, takže ona
se už o nic jiného nestará. Nechce být ničím v žádné věci, kromě
případu, kdy nahlédne, že může
nějak přispět k tomu aby vzrostla, byť jen o trochu, Boží čest a sláva:
kvůli tomu by ráda obětovala i život. Avšak v
ostatních věcech pociťuje tak divné zapomenutí, že se zdá, opakuji, jako
by už neexistovala.
Tyto duše netouží zakoušet nějaké slasti nebo duchovní útěchy, protože
jsou stále se svým Pánem, který v nich žije.
Neprodělávají ani vyprahlosti, ani vnitřní trýzně a chtěly by jen
chválit našeho Pána, jímž se zabývají s veškerou něhou.
Jako oheň, ať je sebemocnější, nikdy nešlehá svými plameny dolů, nýbrž
vždycky vzhůru, tak i zde: vnitřní hnutí vyvěrá
ze středu duše a stoupá, aby vyburcovalo mohutnosti.
Naplňuje mě údivem, že duše, jež dospěla až sem, už neupadá do žádné
extáze, alespoň ne do takové, při níž se ztrácí vědomí.
Sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru, Karmelitánské nakladatelství,
Kostelní Vydří 2003
Zdroje:
-
Karmelitánské nakladatelství (Sv. Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru)
-
Sacred Texts (St. Teresa of Avila: Interior Castle)