Ve starých dobách se většinou křtilo tak, že katechumena úplně ponořili do vody a zase ho vyzvedli.

Pavel z toho odvozuje toto: křestní ponoření působí v křesťanově nitru odumření hříchům, vynoření pak narození člověka k novému životu.

Pokřtěný se tím nejen podobá Kristu zemřelému , pohřbenému a zmrtvýchvstalému, nýbrž je zapojován i do tajemství  Kristova vykoupení; stává se účastným Kristovy smrti i jeho zmrtvýchvstání. Proto křtem začíná pro něj nový život v milosti a odumření hříchům (Ř 6,3-4;  Gal 2,20;  Kol 2,12-13;  Ef 2,5; )..

Apoštol jakoby v nás rozeznával dva lidi: člověka starého a člověka nového, podle dvou různých stavů v nás.

Starý člověk (t.j. pokud jsme žili ve hříchu) otročí nezřízeným žádostem. To je dědictví z Adamova pádu.

Nový člověk (znovuzrozený na křtu) žije v poslušnosti Bohu, spravedlivě a svatě.

Starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, protože Ježíš umřel za naše hříchy a my při křtu dostáváme plody z jeho utrpení.

Hříšná přirozenost - doslova "tělo propadlé hříchu"  má širší význam: totiž "celý člověk".

Křtem jsme s Kristem životně spojeni, on v nás žije, když nás ve svědomí netíží vážná vina. Ale on už zároveň má blažený život v nebi. Proto i pro nás je milost posvěcující (dar ve křtu) začátkem věčného života už zde, v pozemském žití.

Ale i po křtu jsme nakloněni ke hříchu. 

Žádostivost jen číhá na příležitost, aby nás znovu ovládla a použila našeho těla ke špatnostem. I křesťanu je tedy třeba neustálé ostražitosti, aby se varoval zla a jednal ve všem jako Bohu zasvěcený, který dává všechny své schopnosti do služby Božích zájmů...

Pavel zde představuje hřích jako zosobněnou zlou moc, která má na člověka zhoubný vliv. Jako netvora, kterému může člověk úplně propadnout jako otrok (Ř 5,12).

Není to tedy ani jen osobní hřích člověka, ani pouhá (osobní) hříšná žádostivost, ale i moc hříchu chápaná jako nadosobní veličina (účinky hříchu v životě člověka).

Na příkladě manželství apoštol ukazuje, že pokřtění už nejsou podřízeni mojžíšskému Zákonu; pro křesťana už Zákon nemá žádnou závaznost, protože je pro Zákon mrtev, a to svátostnou účastí na Kristově smrti (především křtem - Ř 6,2-7). 

Zákon totiž poučil lidi o tom, co je špatné;  jenomže tím právě vzbudil nepřímo chuť po zapovězeném ovoci...

Kde není Zákon, tam je hřích mrtev - neznamená, že tam není žádný hřích.

Hřích je mrtev (doslova o lůně Sářině - Ř 4,19), "neplodný", neschopný se množit.

Odtud je pochopitelné, v jakém smyslu mohl hřích "ožít"; stal se "plodným", začal se rozmnožovat. 

"Kdysi", v dětství, kdy Izraelita nebyl ještě Zákonem vázán a kdy tedy pro něj neplatil, zlá žádost v něm jen dřímala. Ale probudila se, jakmile rozumem poznal, že je něco v Zákoně zakázáno. A protože Zákon nepodával pomoc, jednal proti němu, čili duchovně umřel.

Bůh dal Zákon k dobru člověka, a proto je dobrý a svatý. Sám tedy přímo nepůsobí duchovní smrt. Tu v člověku působí zděděná náklonnost ke hříchu, která zneužila přikázání , a přivodila tak člověku duchovní smrt. Bůh to dopustil, aby lidé tím toužebněji očekávali Vykupitele z tohoto smutného stavu.

Zákon je duchovní, protože chce pro člověka mravní dobro, aby plnil Boží vůli.

"Já" (Ř 7,14) - nižší část člověka, která se nechce podrobit Boží vůli zde bojuje svůj  vnitřní boj s vyšší částí člověka, která by podle Boží vůle ráda žila.

Jako otrok slepě poslouchá svého pána, tak i "já" poslouchám sklon ke hříchu. Vím o mravním dobru, ale v jakési zaslepenosti a bezmocnosti jsem ovládán zlou mocí hříchu - popisuje zde apoštol.

Chtěl by konat dobro, a místo toho koná někdy pravý opak, to, co nezamýšlí....

Ne že by člověk s dědičným hříchem konal jen samé zlo - lidská přirozenost není přece zkažena - ale když přichází k činu, stává se, že by rád jednal dobře, ale páchá zlo, i když ví, že je to proti Boží vůli.

Člověk je tvor rozpolcený.

Na jedné straně souhlasí s Božím zákonem a má v něm zalíbení: to je ono duchovní "Já".

Na druhé straně však podléhá zděděné náklonnosti ke hříchu a dává se jí strhnout.

To ovšem neznamená, že bychom nebyli za své hříchy odpovědni! 

Apoštol tady jen chce ukázat, v jakém ubohém stavu je hříšník. V člověku dosud nepřetvořeném Kristovou milostí převládá zlo nad dobrem - ale ani člověk pod Kristovou milostí nepřestává být pod vlivem své hříšné náklonnosti a musí s ní neustále bojovat. To je realita pozemského života každého člověka. Apoštol zde zdůrazňuje nemohoucnost člověka konat dobro, nepomůže - li mu Bůh (srv. Gal 2,20).

Tímto živým líčením rozporu mezi lepší a horší složkou v člověku nepíše Pavel svůj životopis (to je vyloučeno následujícím úryvkem Ř 8,2). Mluví v první osobě a tím zobecňuje tyto poměry, které působí v různé míře  uvnitř každého z nás neustále a působit budou až do smrti každého z nás . V každém z nás probíhá a nutně bude probíhat podobný boj  podle míry naší duchovní vyspělosti a odevzdanosti Božím věcem. I když už křesťan žije trvale s Bohem v životě bez těžkých provinění, naše závislost na Boží pomoci neustále trvá a trvat bude až do konce našeho života. Žádný z lidí nemá nejmenší šanci zvítězit nad hříchem bez Boží pomoci - žádný, ani ten nejdokonalejší křesťan nevytrvá ve svatosti bez milosti Boží.

Kdo je na základě křtu spojen s Kristem, v tom přebývá zvláštním způsobem Duch svatý.

Kdo však těžkým proviněním toto spojení přeruší, pozbude tím onu důvěrnou blízkost Božího Ducha, který je Duch Otce i Syna. Kdo však nemá Kristova Ducha, "ten není jeho", totiž Kristův, tj. není už křesťanem v plném slova smyslu (nositelem Krista) , ale jen podle jména.