Tato kapitola je věnována sborům z reformované části Církve, kterým připadá charismatismus přitažlivý. Myslím, že nebude nikdo nic namítat proti volání z charismatického hnutí po větším vztahu s Pánem, větší vydanosti, větší touze po Bohu apod. Proti tomu ani já nic nenamítám. Ale dříve než sbor přijme kompletní charismatické učení je potřeba si uvědomit i tu zápornou stránku věci a zamyslet se nad těmito otázkami:

1. Budeme stavět na víře ve velké probuzení poslední doby a tomu podřídíme činnost ve sboru?

2. Jak se u nás budou přinášet a rozsuzovat tak zvaná Slova od Pána, případně proroctví? Budou je rozsuzovat jen autority?

3. Přijmeme učení Dereka Prince a dalších charismatických učitelů? Bude toto učení pro členy sboru závazné? Bude vydáváno za to jediné a správné? Zavrhneme evangelikální křesťanství?

4. Prolejeme sborem nějaké učení třeba přes pyramidální skupinkovou strukturu abychom dosáhli jednoty v myšlení, konání a učení?

5. Jak a na jakém základě budeme případně praktikovat duchovní boj?

6. Jsou autority neomylné a je možná opozice vůči nim? Jestli ano, tak jakou formou?

7. Do jaké míry je správná slepá poslušnost autoritám?

8. Budeme stavět víc na faktech, nebo víc na výrocích typu „Duch svatý mi ukázal“, „vidím to tak a tak“ apod.?

9. Je pro nás řád (společná smlouva) naší církve jasně závazný, nebo ho nebudeme brát zas až tak vážně?

10. Budeme akceptovat teokracii ve sboru tak jak byla nastíněna výše? (bod 7, kap. O co jde)

Je potřeba si uvědomit, že pokud ve sboru již existuje nějaká charismatická skupinka, tak s největší pravděpodobností již nadřadila své poznání Bible nade vše ostatní. Nad společný řád, společné smlouvy a ostatní biblické výklady. Charismatické učení je agresivní a snaží se převálcovat ve slepé víře fanaticky vše ostatní. Je zde jasná snaha sbor svým učením ovládnout.

Charismatikům nestačí aby například jen oni šli a více zvěstovali evangelium. Musí to nejdříve chtít všichni ve sboru. Proto se snaží sbor pocharismatičtit. Věří tomu, že chválící skupinka každou neděli při chvalách bojuje důležitý duchovní boj a jsou uraženi a rozezleni, když to někdo vidí jinak. Víceméně potají pracují na tom, aby se stal celý sbor charismatický. A pravověrný charismatik se nespokojí s jiným výsledkem.

Je to nekompromisní učení. Proto je také nutné s ním nekompromisně jednat. Jedinec, co propadl v plné míře charismatickému učení je většinou zaslepený fanatik, který svět sleduje a hodnotí jen přes to své učení a svojí pravdu. Na ostatní křesťany se dívá svrchu a považuje je jen za jakési druhořadé křesťany co ještě nepoznali to pravé světlo. A to správné světlo jim přináší on.

Proto na modlitbách i skutky bojuje za otevření mysli těch méně šťastných. Když se s nimi setkává, je to vždy z pozice „teď vám ukážu jak se to správně dělá“. Tento postoj byl obzvláště zřetelný začátkem 90. let minulého století. Postupem doby tento postoj je méně viditelný ve smyslu „evangelíkovi budu evangelíkem, židovi židem ...“, ale přesto ten motiv tam stále je. Pohled svrchu je lépe maskován.

Zahraniční zkušenosti říkají, že když v evangelikálním sboru, který se snaží charismatici ovládnout bude jen 10-20% členů aktivně proti, tak se charismatizace nepovede. Je ale proti tomu potřeba vystupovat opravdu aktivně. Hledat a vysvětlovat bludy v charismatickém učení obsažené.

Nenechat se ukřičet. A důsledně dbát na plnění řádů té konkrétní církve. Předem ovšem říkám, že to není lehký boj. Vřele například doporučuji si od začátku všechny rozhovory transparentně nahrávat. Obyčejné zápisy z jednání nestačí. To co vám charismatik řekne teď, tak za měsíc může být úplně jinak. A obojí vám bude vždy fanaticky a přesvědčivě tvrdit. Je to dáno mimo jiné tím, že dává hodně na jakési vnitřní zjevení, což jsou většinou jen obyčejné pocity. Ale on je tvrdošíjně vydává za vedení Boží. A jeho způsob myšlení mu neustále říká, že neuposlechnout takové vedení znamená vzepřít se samotnému Bohu.

Každopádně je lepší proti charismatisaci sboru zasáhnout dříve, než později. I když jsou to zpočátku jen malé posuny, je potřeba hned proti nim vystoupit. Zpočátku i lidé co je přináší nejsou jimi většinou tak hluboce zasažení a mají větší šanci se z toho nastupujícího způsobu myšlení dostat.

Když se vlak rozjíždí, tak jeho rychlost je také nejdříve málo postřehnutelná, ale zkuste zastavit vlak řítící se sto kilometrovou rychlostí. Při zemětřesení jsou to nejprve jemné pohyby země, co nakonec přinesou velké záchvěvy. Podobně je to při změně zásadního směrování sboru, malé posuny v důrazech, malé posuny v praxi, malé posuny v učení, malé prohození hodnot a priorit .... a nakonec je z toho všeho zásadní změna směřování sboru.