Grano Salis - Skrytá tvář charismatismu III. - Bitvy 1. Anonymně mluvit nebo veřejně mlčet?

Předmluva

Začátek svědectví měl původně začínat až v období mého pobytu v charizmatických společenstvích. Po domluvě s Jakobin jsem však před tyto zkušenosti zařadil i některé základní fragmenty z mého dřívějšího života. Stejně jako Jakobin nepředkládám zmíněné svědectví jako podklad k diskuzi, z jednoho prostého důvodu, že sebelepší diskuze už na popisované minulosti nic nezmění, což však neznamená, že se ke mnou popisovaným věcem, nemůže nikdo vyjádřit.

Náš příběh se nenazývá Kutil Tim, ale zachraňte vojína Ryana. Čeká nás mnoho a mnoho bitev na mnoha různých bitevních polích.(John Eldredge Pozor srdce muže str.48)

1. Počátky

S prvními duchovními vjemy jsem se potkal na vojně cca v r.80. Byl jsem na vojně v Dobřanech (ale ne v blázinci), ten byl přes pole., Když jsem tam byl rok, přišel tam farář ČCE. A už zdáli vypadal zajímavě. Přišel ale k jiné jednotce, tak jsem ho jen zdáli sledoval a tajně si přál, aby se ke mně dostal trochu blíž. Za bolševika to bylo o lampasácký prémie mít takovouto zápornou postavu na čistém štítě angažované jednotky. Tak si ho přehazovali jak horký brambor a on se pozvolna po nepravidelných orbitech blížil ke mně. Až opravdu po několika převeleních skončil na naší baterii a tam už jsem prozřetelnosti trochu pomoh s tím, že si tu hnidu společnosti vezmu a vychovám z ní řádnou socialistickou veš. Tak se ocitl v mém družstvu (obsluha protitankového kanónu). S tou vší to byla legrace, ale pointa byla taková, že ze mě správnou socialistickou veš vychovával spíše on. Je to kamarád Karáska, tak jsem prvně slyšel hity jako „Ženský, ty sou fajn“, „Svatbu v Káni“, „Já jsem ňákej stounavej“ apod. Co víc - první duchovní informace, že Bůh je jen jeden velmi zúžila okruh mého (zatím víceméně podvědomého pátrání) v transcedentnu. Jednou přišel zmrzlej odněkud z hlídky, tak jsem mu půjčil ilegální zelenej svetr a on mi za to z vděčnosti půjčil nějakou protistátní literaturu a... a Nový, právě vyšlý, ekumenický a novotou vonící Zákon.

Pak ho na vlastní žádost, kterou jsem mu pomohl zrealizovat, pustili až zázračně do civilu. Setkání s Božím Slovem mě ovlivnilo navždy. V té době však zatím pouze tím, že ho přinesl někdo, kdo pro mě reprezentoval božího posla, a tomu jsem nemohl nepřikládat význam. Zbytek vojny jsem četl Nový zákon a Politiku pro každého (od Jana Procházky). Začalo svítat. Jako bych násobil kapacitu vnímání duchovního i reálného světa. Když jsem odcházel do civilu reálně jsem očekával spasení v jeho biblické podobě. Návrat do civilu by však mohlo symbolizovat zaplevelení koukolem. Světská péče udusila slovo, takže bez užitku bylo. Když jsem okusil mnohých vojnou odepřených radovánek (ale i beznadějí) začal jsem pátrat po Emanovi. Byl v době vojny sborem v Ledčicích pod Řípem. Tam jsem ho už nenašel. Až později v Brandýse n L. Tam jsem si také koupil první celou modrou velkou rodinnou ekumenickou bibli. Stála 80,-korun československých. V té době jsem pravidelně nepravidelně chodil do kostela ČCE U Martina ve zdi, v samém centru Prahy. Byl to kostel evangelické fakulty a každý týden tam kázal někdo jiný. Ohnivá a inspirativní kázání střídala unylé a bezduché, napůl stranické projevy oficiálních a méně oficiálních duchovních. Chodili tam chartisti, intelektuálové všeho druhu (vzpomínám na mladého Mlynáře bylo mu tak 14-15), občas nějaký křížený nebo nalomený kaťas a hodně mladých z podhoubí všech ČCE sborů z celých Čech a Moravy.

Někdy asi v r . 82 mě Eman nasměroval na akci mládeže v Horních Herlíkovicích. Pamatuji si, jak mě autobus vyplivl na silnici z Vrchlabí do Špindlu vedle potoka zvaného Labe a já se ubíral zalesněným krpálem takřka kolmo vzhůru, až jsem vyšel na louku. Připadal jsem si, jak když se vracím z války Severu proti jihu domů. Šel jsem svažitým polem, kde rostla buď vyšší tráva nebo menší obilí. Už nevím. Blížil jsem se zespodu k samotě několika horských chalup a starého luterského kostelíka. Nějaká žena na mě volala. Až když jsem přišel blíž, slyšel jsem, že se jí nelíbí, že nejdu po cestě, ale polem. Netušila, že nevědomky vytvořila i podobenství mého budoucího duchovního i normálního života. Mnohokrát jsem chodil k cíli nevyšlapanými cestami a mnohdy se to mnohým nelíbilo. Dorazil jsem do Horních Herlíkovic takzvaně "na sena".

V Herlíkovicíh jsem se setkal s mládeží z poděbradského seniorátu (senioráty jsou církevní regiony jak si ČR rozdělila ČCE). Byly tam takřka ještě děti, ale rozumu měly víc než já po vojně. Od té doby umím spoustu evangelických písní pro mládež, a to že jsem si je zpíval mě hodně postrčilo dopředu. Byl tam s nimi mladý farář, nevím, jak se ve skutečnosti už jmenoval, ale říkali mu Bob Hašlerka a ten hrál všechny ty písně na piáno. Já hraju odmalička na kytaru, tak sem je rychle zaintegroval mezi své hospodské písně a občas jsem je zazpíval i v hospodě. Mládež byla z Kolína, Lysé n.L.,Nymburka, Kutné Hory. Jezdíval jsem s nimi na různé akce. Třeba chodí každý rok na Sion (to je hrad u Kutné Hory kde zajali Jana Roháče z Dubé než ho pověsili a hrad vypálili). Různá setkání na farách většinou u lidí bez státního souhlasu. Od té doby znám i Luďka a Miloše Rejchrtovi. Miloš je ten, co skládá takový perfektní křesť. písničky jako "Šly z rána ke hrobu,"Otevřete brány hradeb kamenných“ atd. Luděk je (nebo byl) farářem v Bráníku. Poznal jsem velkou spoustu různých lidí a za bolševika byl celkem jasně vymezen nepřítel, takže jsem věděl, že disponují narozdíl od jejich třídního nepřítele, alespoň nějakým charakterem. To mi však ukázalo na to, že já na tom naopak moc dobře se svým charakterem nejsem a nyní použiji text jedné z mých prvních písniček po obrácení (literárně nutno brát s rezervou)

Krvavými ústy jsem líbal prach
byl jsem zloděj, smilník, lhář, možná vrah
Však cítil jsem slunce, jak svítí a hřeje.
tu pravdu jsem hledal, ptal se, kdo ji má, kde je

Můj život byl plný iluzí a mýtů. Podobal se jedné scéně z Ostře sledovaných vlaků, kde starý železničář táhne trakař a klopýtne a chvíli není jisté, jestli to vybere nebo upadne. Nakonec ale upadne. Zdáli ho sleduje jiný (myslím že Neckář) a říká mu: "Já myslel, že to vyrovnáte." Také jsem žil v iluzi, že si nějak pomůžu a všechny životní deficity nějak vyrovnám. Opak se stával tvrdou realitou. Začal jsem chodit s jednou z dívek ze zmíněné mládeže. Byl jsem pro ni mezi těmi dětmi chlap, i když s obsahem hlavy a nitra to bylo horší. Na jednu stranu jsem jezdil s křesťanskou mládeží a na druhou jsem chodil po hospodách a válel se ožralý na silnici. Ve dne Jekyll a v noci Hyde. Měl jsem zajímavě řešenou křesťanskou fasádu a tušil jsem, že to, na čem drží není žádná zeď. Budu pokračovat slovy té písně.

Líbal jsem zákon, který mě do rtů bil
mým vlastním hříchem. Málem mě zahubil
až jednou (díky Pánu) políbil jsem Syna
zemřela smrt, Já i má smrtonosná vina

a tou vteřinou ve mně z mrtvých vstal,
ten, kterého jsem dřív na kříž bil,
ten jediný pravý a svatý král,
On v srdci mém, já v jeho byl.

A tehdy nebe políbilo zemi,
přišel pokoj, klid a mír za mnou a za všemi těmi,
kteří vírou svou políbili nebe
a ono přišlo a pohltilo je, mne i tebe.

To už jsem ale trochu předběhl dobu. Pravdou bylo, že jsem v roce 84 byl takřka na dně. Přestal jsem dělat na památkách a jak jsem byl bez práce, dostal jsem povolávák na vojenské cvičení, kde mě vylepali skoro dohola a museli jsme pochodovat po buzeráku. V rámci sebetrýznění jsem jim ani neřek, že jsem desátník, takže mně buzerovali stejně jako poslední lopatu. Ale vyjadřovalo to vnitřní stav, v jakém jsem se nacházel. Cítil jsem, že v tom vztahu s tou dívkou z křesťanské mládeže nejsem upřímný a vůbec jsem netušil, jak zjednat nápravu. Určitě jsem se i za něco modlil, ale Bůh v té době pro mě byl jen intelektuálním pojmem.

Podvědomě jsem tušil, že potřebuji nějakou změnu. Ještě dříve v době před vojnou mě vyhodili ze školy (dodělával jsem ji po vojně dálkově) a musel jsem nastoupit do práce, rozešla se se mnou dívka a byl jsem také svým způsobem na huntě. Začal jsem pít a čekal, až přijde povolávací rozkaz na vojnu. On ale nepřišel. Bydlel jsem tehdy v takovém šíleném squatu u rychlíkové trati pod Barandovem. Bydlely tam dvě holky, co měly lesbický vztah a občas tam přespávaly různé existence. Čekal jsem na nucenou změnu. Na jednu stranu jsem se na vojnu bál. Na druhou stranu jsem to viděl jako jediné východisko ze současného beznadějného stavu. A tak když povolávací rozkaz nepřišel, šel jsem sám na vojenskou správu, aby mě poslali na vojnu. Koukali na mě, že jsem asi spadnul z višně. Byl jsem snad jediný člověk v celé varšavské smlouvě, který se hlásil sám na vojnu. Nakonec mi dali povolávací rozkaz do již zmíněných Dobřan.

Ocitl jsem v Dobřanech. Hned první den jsem si prožil píseň, kterou jsem později zpívával s mazáckým nadhledem po hospodách a sice Kainarovo Stříhali dohola malého chlapečka (kadeře padaly k zemi a zmíraly), ale malý jsem už dávno nebyl. Dohola ostříhán jsem cvičil goodbodyovský krok (levá ruka levá noha) a připadal si placama jako idiot. Pozitivem bylo to, že jsem v rámci totálního vytížení novými vjemy i fyzickou zátěží úplně zapomněl na strasti dosavadního života. Mezi slepými jednooký králem. Tak bych hodnotil výběrové řízení, které během měsíčního přijímače probíhalo mezi poddůstojníky, kteří jej vedli. Ti usoudili, že jsem disponován pro absolvování poddůstojnické školy a v březnu 78 jsem byl převelen do Lešan (Odkud mimo jiné pochází básník Hrubín). Morálka v těchto končinách podléhala rozmarnému a teplému létu, takže jsem se na podzim vrátil k původnímu útvaru vypasen, opálen a demoralizován nezájmem důstojníků o naši výuku. Během měsíce jsem byl povýšen na svobodníka hlavně z pragmatických důvodů (aby měl kdo chodit do služeb). Přežití zimy a úplně celý vojenský život je v pozitivním slova smyslu o poznání velkého množství lidí, jejich charakterů a jejich projevech od bezvýznamných po extrémní a zátěžové situace. K nezaplacení na celý život. Už během zimy jsem zaregistroval, že je zde na vojně i nějaký (snad husitský) farář. Takřka mě nezajímal. Na jaře dalšího roku však přišel na vojnu jiný farář a ten mě začal zajímat.

Další už bylo napsáno, tak musím přeskočit až za vojenské cvičení, které se shodou okolností odehrávalo v Lešanech. Pochodoval jsem na buzeráku, kde pochodoval 20 let přede mnou Walda Matušků a možná jsem spal na cimře, kde spával, či hrával na kytaru. Mé duševní rozpoložení však neodpovídalo uvolnění, které nastalo na začátku 60 let. Po návratu z cvičení jsem začal dělat u cementářů kamenosochařů, a to na kolonádě ve Varech, kde se 15 let po mně procházel král UBU a myl jsem si ruce solvinou v Mlýnském prameni. Stále jsem chodil s dívkou z křesťanské mládeže, ale mám za to, že při svých duševních invencích poznala, kdo že se pod maskou blazeovaného světáka skrývá. Reagovala jinak než se reagovává, asi se za mě začala modlit. Nevím, jestli již byla znovuzrozená, však ne-li, byla tomu velmi blízko a v době, kdy jsem dělal ve Varech jsem jí neprozřetelně slíbil, že s ní pojedu na hory. Netušil jsem v té době, kam začala chodit do sboru, a i kdybych to možná tušil, moc by mi to neřeklo. Byl to sbor Dana Drápala v Holešovicích na Maninách. Na Silvestra r.84 jsem s ní jel za sestrou do Brna. Její švagr byl členem letniční církve. Odpoledne jsem jí řekl, že bych se chtěl podívat, jestli není někde poblíž Kotlářská ulice. ???. Možná tam bydlí jeden básník.??? Ále v jedný sbírce má báseň, která se jmenuje Kotlářská 54a.???. No možná tam bydlí, nebo tam je něco zajímavýho. Byla to ulice kolmá na hlavní do Králova pole. Na zvonku bylo Jan Skácel a pozval nás dál na kafe a jakže jsme ho našli … Bylo to milý. Večer jsme šli na shrom. letničních, odkud jsem odešel na dvě poloviny.

Obsah publikace Skrytá tvář charismatismu:

Předmluva

I. Psychická manipulace v charismatickém hnutí