Jsem přesvědčen, že si kazatel vždy myslel, že je, a vždycky byla  ve sboru  osobní svoboda jednotlivců rozhodovat se v souladu se svým nejlepším svědomím před Bohem. Mnohdy tomu tak ale nebylo. Členové sboru byli často pod vlivem  kázání, v kterém byli patrné manipulativní prvky, možná to zní divně, ale  i v osobním příkladu kazatele byla patrná manipulace (např. jak je hotov obléci montérky a kopat výkopy, betonovat atp.), členové sboru viděli  nasazení kazatele ve službě a měli pocity viny a nedostatečnosti. Za takové situace  nikdo nedokázal říci svobodně co si myslí, že třeba něco vidí jinak, jak by se vůbec mohl opovážit. 

      Kazatel sám  volal po korekci, reflexi (slovu kritika rozumím jako synonymu těchto slov, protože cílem kritiky není kohokoli zničit, ale napravit, co se odchýlilo, přirozeně i ten , kdo přichází s kritikou se může mýlit, jde vlastně o proces, jehož cílem je  najít dobré věci a odhalit nedobré) své služby. Nepamatuji se na moc případů, kdy byla tato korekce kazatelem přijata. Často se stávalo, že kazatel bral napomenutí, či kritiku osobně, vztahovačně – jakoby nechápal, že tomu tak není, že  korigovat něčí  projevy, ať písemné či verbální, je naprosto běžné, často nezbytné. Také měl v těchto situacích tendenci brát apriori vinu na sebe, a to i v případě, že se věc jeho samého dotýkala jen okrajově, bylo možno slyšet věty typu: „no jistě, já za to můžu, beru to na sebe“ – bylo to ale jen divadlo s prvky manipulace, prosté jakékoli upřímnosti. Celá věc korekce, reflexe  probíhala podle stejného scénáře: kdokoli  sebral veškerou odvahu a přišel s korekcí či kritikou rychle zjistil dvě věci.

              Za prvé, že se mění jeho postavení se sboru, z celkem všeobecně  dobře přijímaného člena sboru se stává nepohodlná osoba, nad kterou se začínají vznášet otazníky, a jeho jméno se skloňuje ve všech pádech. Může to dojít tak daleko, že se onen kritik dozví (někdy nepřímo, z doslechu), že ten, jenž byl předmětem jeho kritiky, či korekce (řeč je o kritice „zezdola nahoru“; kritika, korekce  opačným směrem byla pochopitelně v pořádku) se cítí  zraněn, podražen, že mu byly „hozeny klacky pod nohy“, případně byl znemožněn. To potvrzuje výše uvedené, že kritika byla chápána jako osobní věc, jako by to byl útok na osobu. Myslím, že za kritiku bylo vlastně považováno, i když někdo jen vyslovil svůj názor na něco, a ten nebyl v souladu s názorem výše postaveného např. vedoucího nějaké aktivity – to bylo viděno jako disharmonie, nejednota a tudíž problém. Pokud se stalo, že  dotyčný takový názor, tj, jiný než vedoucího vyslovil častěji, již byl viděn jako problematický člověk, a tudíž vypadl z okruhu kandidátů na např. post zástupce vedoucího a jiné vyšší služby, i když se do té doby s ním „někam výše“ počítalo.

         Za druhé, že korekce, či kritika  se míjí účinkem, věc je správná, pokud  ji kazatel vidí jako správnou, a špatná, pokud  ji vidí jako špatnou. Arbitrem všeho je tedy kazatel sám, k čemu tedy korekce.  Po takovéto zkušenosti s pokusem o korekci, obvykle onen odvážlivec přešel do mlčení, nebo se stáhl z dosahu osoby kazatele, či ze sboru odešel. Někteří tito odvážlivci  reagovali  jinak: činili pokání, že se odvážili něco říci tomu, jehož Bůh povolal. Důsledky takových zkušeností jsou jak pro odvážlivce, tak pro sbor, tak pro kazatele,  katastrofální a dlouhodobé.  Drobný příklad: dejme tomu, že by někdo navštívil nějaké nápravné zařízení, a zeptal se dočasně tam ubytovaných: „kdo z vás je tady  zaslouženě“? Drtivá většina odpoví, že jsou nevinni. Jak by asi vypadal život ve společnosti, kdyby arbitrem věcí byl vždy jen ten, kdo je konfrontován s tím, že porušil zákon?

            Dalo by se říci, že jediným člověkem ve sboru, který se skutečně rozhodoval svobodně, co a jak chce dělat ve sboru, jak sloužit  podle svého svědomí,  byl  kazatel sám. Pokud by  tak činil v soukromém životě, pak nic proti tomu.  V postavení kazatele sboru a toho, kdo stojí v čele, je veřejně znám a má vliv na členy sboru, ale musí platit i jiná měřítka, jinak  se nelze ubránit excesům. Pokud chce někdo tvrdit, že sbor  byl přece vždy veden řádně zvoleným staršovstvem, pak  neví o čem mluví.

           Pokud se chtěl člen sboru aktivně zapojit do sborových aktivit, zjistil, že nejen konkrétní aktivita, ale i způsob a pojetí její realizace, musí být v souladu s pohledem vedoucího, resp. kazatele, nebo starších sboru (dlužno připomenout, že pohled starších byl často, zvlášť v důležitých věcech ovlivněn pohledem kazatele), pokud tomu tak nebylo, byl na toto upozorněn, a pokud nadále trval na svém pojetí (neb tak činil dle svého svobodného rozhodnutí a dobrého svědomí před Bohem) bylo mu vytknuto, že nemá duchovní rozeznání, nebo nepochopil vizi sboru, nebo neumí umírat svému  pojetí realizace aktivity, protože pohled vedoucího, resp. kazatele, či starších je správný a stojí za ním Bůh. Odtud je jen krůček k obvinění dotyčného z nerespektování autorit sboru – což se i stávalo. Vedení sboru pak na svých setkáních  spekulovalo (pardon – duchovně rozeznávalo a přijímalo zjevení) proč onen dotyčný jedná tak, jak jedná – obvykle bylo zjištěno, že dotyčný má problém ve vztahu s Bohem, je duchovně pomýlený, nebo je to prostě hříšník. Mluvím zde  o tom, jak nelehké bylo, být aktivně zapojen do služby ve sboru, co teprve, kdyby někdo chtěl  poukazovat na chyby vedoucích, sporné výklady Písma, nebo dokonce závadné učení a doktríny.  Na to by už  člověk potřeboval sílu hrdiny z řecké mytologie. Pokud by chtěl někdo tvrdit, že jednat dle svého svědomí a svobodně se rozhodovat( často lze takové jednání popsat slovy : „nést kůži na trh“) je samozřejmost a nic na tom není, pak se mýlí, je to jedna z nejtěžších věcí vůbec a samy dějiny církve (a nejen jí) to dokazují.

 Lidé si obvykle myslí, že křesťané jsou ti, kteří jsou si  rovni, nad nikoho se nepovyšují, naopak vynikají v pokoře. Tak jednoduché to ale nikdy nebylo. Mezi samotnými křesťany   to může být s tou rovností i trochu jinak. Za společný jmenovatel výše uvedených excesů tj.  manipulace, odmítání kritiky, uplatňování patologického pojetí autority vedoucích  nad  člověkem, atp.   považuji duchovní elitářství – ve sboru existuje skupina lidí, kteří jsou „duchovně zralí“, smýšlející o sobě tak, že jsou více zasvěcení, že znají více Písmo, že znají i více Boha,  než ostatní, kteří teprve musí „duchovně vyzrát“. Věří tomu, že ostatním slouží v pokoře. Oficiálně s ostatními členy sboru jsou si samozřejmě rovni, mezi sebou jsou si ale rovni více. Tato skupina  většinou přijímá  učení o pyramidální autoritě a o učednictví.  Na ostatní členy sboru, kteří nejsou členy učednického týmu,  nebo nemají ve sboru žádnou službu, či jen  „menší, nepříliš významnou“ se hledí jako na ty „nevyzrálé“. Pochopitelně „duchovně nejvyzrálejší“ je kazatel, pak starší, vedoucí stěžejních aktivit a tak postupně směrem dolů se míra „zralosti“ snižuje. Na první pohled proti  existenci duchovně více, či méně vyzrálých lidí nelze protestovat – i Písmo zná tyto výrazy.  Problém nastane, když  se tato  zralost  stane měřítkem  v  posuzování lidí a jednání s nimi nebo dokonce zbraní, s kterou se výše postavený ohání, pokud je  interpelován.  A to se v mém bývalém sboru dělo.

Toto elitářství vede k následujícím důsledkům: nelze vést  skutečný dialog  a  polemiku,  kritika je viděna jako něco negativního (pochopitelně – jak by také mohl někdo „méně zralý“ kritizovat či napomínat někoho „zralejšího“).  Vzpomínám si, jak jsme vedli asi čtyřhodinový rozhovor s kazatelem ohledně určité praktické věci, který byl ze strany kazatele veden asi v tomto duchu:  „kdy už konečně ti chlapi pochopí, že tak , jak to vidím já , je to správně“. Nemusím dodávat, že ten rozhovor byl naprosto k ničemu.  Další důsledek elitářství: těm „nevyzrálým dole“ se neříkají věci otevřeně, pokud je člověk dole, ten výše mu neřekne, co si skutečně myslí, z obavy, že by to ten dole neunesl, mohl by být ve zmatku, apod. 

Jednoduše řečeno, „chodí se kolem horké kaše“, přičemž platí úměra:  čím je větší rozdíl mezi „zralým“ a „nezralým“, tím je teplota „kaše“ vyšší, svou roli zde pochopitelně hraje i míra loajality k výše postaveným. Na ty dole se prostě pohlíží jako na ty, jež ti silnější musejí nést, jsou za ně vlastně zodpovědní, mluví se o „budování vztahů“ a „hledání bratra“.  Myslím si ale, že spíše než o hledání vztahů, jde spíše  o působení na ty dole, aby pochopili jak je to správně, příp. činili pokání a zapojili se do systému.  Ten dole se ocitne v situaci , popsatelné asi takto: „něco se kolem mě děje, a nevím vlastně co“, cítí se jako nesvéprávný hňup, jako dítě, kterému je třeba utřít nudli u nosu, z vlastní zkušenosti říkám: je to dost nepříjemné, otázka je, jak dlouho to člověk vydrží.

Obsah publikace Skrytá tvář charismatismu: